Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3251/12 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Hospodářská soutěž
ochranná známka
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3251.12.1
Datum podání24.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 1 odst.1

513/1991 Sb., § 44

99/1963 Sb., § 151 odst.1, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3251/12 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společností 1/ BONGRAIN S.A., se sídlem ve Francii, Viroflay, 42 rue Rieussec, 2/ TPK, spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 2714/28, zastoupených JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 15/735, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 4532/2011-233, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky žádají o zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měla být porušena jejich základní práva zaručená ustanoveními čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně jím mělo být zasaženo "do samotné podstaty právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky".

Městský soud v Praze dne 18. 4. 2008 uložil předběžným opatřením č. j. 2 Nc 1047/2008-59 k návrhu první stěžovatelky a společnosti PRIBINA, spol. s r.o. (právní předchůdkyně druhé stěžovatelky) společnosti ALIMPEX FOOD a. s. povinnost zdržet se - pro podobnost s obalem výrobku "KRÁL SÝRŮ" společnosti PRIBINA, spol. s r.o., resp. ochranných známek první stěžovatelky - na území České republiky distribuce sýru v modrobéžových obalech s nápisem "KAREL IV.". K odvolání společnosti ALIMPEX FOOD a. s. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2008 předběžné opatření potvrdil. Dne 27. 11. 2008 byla uzavřena dohoda o narovnání a následně bylo zastaveno řízení o žalobě podané z důvodu porušování známkových práv a nekalé soutěže.

Poté však byl na území České republiky sýr v modrobéžových obalech s nápisem "Karel IV." opětovně distribuován, avšak pod identifikačními údaji polské společnosti Polser Sp. z o.o., na niž proto podala první stěžovatelka a právní předchůdkyně druhé stěžovatelky (jež v průběhu řízení fúzovala sloučením s druhou stěžovatelkou) žalobu, ve které tvrdily, že žalovaná porušuje známková práva první stěžovatelky a jedná nekalosoutěžně vůči druhé stěžovatelce.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 41 Cm 86/2008-126 zamítl žalobu stěžovatelek na uložení povinnosti žalované zdržet se uvádění na trh v České republice sýru označeného jako na vyobrazení (slovně specifikováno ve výroku II.), které je součástí výroku I. (výrok I.), zdržet se uvádění na trh v České republice sýrů v modrobéžových obalech s nápisem "KAREL IV.", jenž je proveden tučným modrým písmem v mírném poloobloučku v horní části krabičky a nad kterým je zobrazena koruna v červenozlatém provedení s modrými ozdobami (výrok II.), zdržet se uvádění na trh v České republice sýru označeného jako na vyobrazení, které je součástí výroku III. (výrok III.).

K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011 č. j. 3 Cmo 65/2010-198, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2011 č. j. 3 Cmo 65/2010-227, rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil (toliko změnil nákladový výrok).

Následné dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu - v otázce zásadního právního významu - věcně správným (ve vztahu k nákladovému výroku odvolacího soudu pak dovolání odmítl jako nepřípustné).

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají 1) nesprávné skutkové zjištění obecných soudů ve vztahu k modrobéžovému obalu "KAREL IV." a nesprávnou interpretaci zdržovacího nároku jako nároku preventivního a 2) úplnou absenci odůvodnění v případě tvrzené nekalé soutěže žalované ve vztahu ke žlutobéžovým obalům výrobku "PRÉSIDENT KAREL IV.".

V souvislosti s namítaným nesprávným skutkovým zjištěním stěžovatelky zdůrazňují, že inkriminovaný výrobek "KAREL IV." v modrobéžových obalech byl v době podání žaloby prokazatelně na trhu, a proto se soudy nižších instancí měly zabývat i otázkou zaměnitelnosti modrobéžového obalu výrobku "KAREL IV." a obalu výrobku "KRÁL SÝRŮ" druhé stěžovatelky, resp. ochranných známek první stěžovatelky, a v případě, že dospějí k závěru, že obaly a ochranné známky jsou zaměnitelné, měly vzneseným zdržovacím nárokům stěžovatelek z preventivních důvodů vyhovět.

Dále stěžovatelky namítají, že ačkoli v předmětné žalobě poukazovaly na závěry přijaté v rozhodnutích, na jejichž základě bylo vyhověno jejich návrhu na vydání předběžného opatření, soudy první a druhé instance je vůbec nevzaly v potaz. Stěžovatelky v této souvislosti zdůrazňují, že i když bylo předběžné opatření nařízeno proti jinému subjektu (ALIMPEX FOOD a.s.), týkalo se totožného výrobku, tedy modrobéžového obalu výrobku "KAREL IV." Po nařízení tohoto předběžného opatření totiž zjevně došlo ke změně identifikačních údajů uvedených na obalu výrobku "KAREL IV." (toliko) ve snaze vyhnout se nutnosti respektovat předběžné opatření a současně tento výrobek nadále distribuovat na český trh. V důsledku tohoto postupu žalované tedy musely stěžovatelky podat žalobu směřující proti jinému subjektu, jednalo se však o tutéž žalobu podanou v souvislosti s výše uvedeným návrhem na vydání předběžného opatření. Stěžovatelky proto v ústavní stížnosti zdůrazňují, že žalovaná neupustila od závadného jednání dobrovolně, jak konstatoval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud.

Nalézací a odvolací soud tedy dle názoru stěžovatelek nevzaly v úvahu skutečnost, že proti modrobéžovému obalu výrobku "KAREL IV." bylo vydáno předběžné opatření, které bylo následně potvrzeno, bez ohledu na to, že směřovalo proti jinému subjektu a bylo vydáno v jiném řízení. Obecné soudy totiž nemohou ztrácet ze zřetele, že změna na žalované straně nastala čistě za účelem vyhnout se potřebě respektovat vydané předběžné opatření. Je tedy zřejmé, že ke změně modrobéžového obalu výrobku "KAREL IV." nedošlo dobrovolně, ale pouze v důsledku vydání předběžného opatření. Uvádí-li přitom Nejvyšší soud, že ze zjištění soudu další pokračování závadného jednání v budoucnu nehrozilo, není vůbec z odůvodnění jeho rozhodnutí patrné, na základě kterých důkazů k těmto zjištěním dospěl. Pouhé prohlášení žalované, že se k původnímu obalu nevrátí, dle názoru stěžovatelek není možné považovat za dostatečné.

Stěžovatelky se proto s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1561/08, III. ÚS 703/06, III. ÚS 961/09 a III. ÚS 511/02) domnívají, že v projednávané věci bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, neboť se ve věci posuzující soudy nevypořádaly se všemi jejich relevantními námitkami, respektive se všemi jimi předloženými argumenty.

Ve vztahu k námitce, že v projednávané věci vůbec nebyl obecnými soudy odůvodněn závěr, že se žalovaná nedopustila nekalosoutěžního jednání (vůči druhé stěžovatelce) v případě distribuce výrobku "PRÉSIDENT KAREL IV." se žlutobéžovým obalem, potom stěžovatelky připomínají, že se s tímto jejich tvrzením prvostupňový soud řádně nevypořádal, neboť pouze stručně konstatoval, že v jednání žalované není možné spatřovat rozpor s dobrými mravy hospodářské soutěže jakožto jedné z podmínek naplnění generální klauzule nekalé soutěže uvedené v ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že pokud stěžovatelky odvozovaly tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované od neoprávněného zásahu do práv k ochranné známce, pak za situace, kdy takový zásah nebyl v řízení prokázán, nelze považovat jednání žalované ani za jednání nekalosoutěžní. Za této procesní situace stěžovatelky vytýkají Nejvyššímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou jimi tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované ve vztahu ke druhé stěžovatelce a jejímu výrobku "KRÁL SÝRŮ Sametový", čímž mělo být dle jejich názoru porušeno základní právo na zákonného soudce, neboť se Nejvyšší soud věcně nezabýval námitkami, jež stěžovatelky ve svém dovolání řádně vznesly; v této souvislosti stěžovatelky odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, ve kterém se dovolací soud ve skutkově obdobné věci vyjadřoval k otázkám nekalé soutěže meritorně, přičemž dospěl ke zcela opačným závěrům, než v projednávané věci. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto třeba hodnotit i jako rozhodnutí nepředvídatelné (resp. překvapivé).

V závěru ústavní stížnosti potom stěžovatelky rozporují správnost nákladových výroků prvoinstančního a druhoinstančního soudu, spočívající v nedůvodném přiznání dvou režijních paušálů.

Nejvyšší soud ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti jen a pouze v úplnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Společnost Polser Sp. z o.o. jakožto vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření vyslovila přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná, neboť ve věci rozhodující obecné soudy postupovaly striktně dle práva a své závěry řádně odůvodnily. Nejvyšší soud přitom dle mínění vedlejší účastnice nemohl přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, neboť tento dovolací důvod nebyl stěžovatelkám k dispozici; pokud se proto Nejvyšší soud zabýval tvrzeným porušením práva první stěžovatelky k ochranné známce, činil tak nad rámec svých přezkumných povinností. Žádné procesní (ani jiné) právo stěžovatelek proto Nejvyšší soud neporušil. Podle názoru vedlejší účastnice ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, a proto by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Stěžovatelky v replice k vyjádření vedlejší účastnice polemizují s jejím tvrzením, že se Nejvyšší soud nebyl povinen věcně zabývat jejich argumentací, přičemž s odkazem na závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) připomínají, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv, je uplatnitelná jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto dle mínění stěžovatelek měl věcně posoudit, zda inkriminované jednání vedlejší účastnice nebylo jednáním nekalosoutěžním. Pokud tak dovolací soud neučinil, porušil jejich právo na spravedlivý proces. Ve zbývající části své repliky stěžovatelky již pouze zopakovaly argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Přestože posuzovanou věc je bezpochyby možné označit jako věc skutkově i právně poměrně složitou (skutkově komplexní a hmotněprávně značně specifickou), nelze současně ztrácet ze zřetele, že v rovině ústavněprávní, respektive prizmatem rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu, daná věc naznačenou komplikovanost (složitost) již nevykazuje, neboť zjevně postrádá právě ty znaky, jež by umožnily její meritorní projednání. Ústavní stížnost (ve spojení s následnou replikou) totiž neobsahuje - byť toliko v rovině tvrzení - žádnou námitku, na jejímž základě by mohl Ústavní soud přikročit k jejímu věcnému posouzení.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž tvrzení stěžovatelek, že v dané věci soudy první a druhé instance zjistily neúplný skutkový stav (v důsledku neprovedení všech relevantních důkazů) a že se navíc řádně nevypořádaly s podstatnou částí stěžovatelkami předložené argumentace (ve vztahu k výrobku "PRÉSIDENT KAREL IV." se žlutobéžovým obalem).

Jakkoli potenciálně relevantní tyto dvě námitky mohou být, v daném kontextu je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti (a k ní obligatorně připojené kopii napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) zřejmé, že těmto námitkám není možné - v rámci ústavněprávního přezkumu - nikterak přisvědčit.

V prvé řadě totiž nelze přehlížet, že stěžovatelky svoji ústavní stížnost (na základě jejího petitorního vymezení, jejž nepřímo potvrdily i svojí replikou) směřují výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i přes to, že se vznesené námitky převážně vztahují k postupu nalézacího a odvolacího soudu. Náležitou pozornost přitom stěžovatelky nevěnují ani skutečnosti, že podaly tzv. nenárokové dovolání, což nepřímo vyplývá i z jejich odkazu na usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, reflektující již novelizovanou právní úpravu civilního dovolání. Z obsahu dovolání (č.l. 208 - 213) je navíc zřejmé, že se stěžovatelky porušení ústavně zaručených práv v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku nedovolávaly (a to ani implicitně - námitka neúplnosti skutkových zjištění ani námitka, že se soudy řádně nevypořádaly s jejich argumentací se z jejich dovolání nepodává).

Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelek - zjednodušeně řečeno - proto, že dospěl k právnímu názoru, že vyhovění zdržovacímu nároku (uložení zdržení se povinnosti distribuovat předmětné výrobky) přichází do úvahy toliko za předpokladu, že inkriminované jednání v době rozhodnutí soudu trvá, respektive že důvodně hrozí jeho opakování, přičemž v souzené věci bylo prokázáno, že žalovaná od závadného jednání upustila. Stěžovatelky v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýkají, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů dovolací soud učinil tento - klíčový - skutkový závěr. V této souvislosti tak postačí stěžovatelkám připomenout, že k těmto závěrům dospěl shodně nalézací i odvolací soud (srov. str. 5 rozsudku vrchního soudu - č.l. 202). Současně je třeba zdůraznit, že ani v ústavní stížnosti stěžovatelky neodkazují na žádný (v řízení provedený) důkaz, jenž by svědčil o opaku (tedy o pokračování závadného jednání žalované v době nebo i po vydání rozhodnutí nalézacího soudu). Stěžovatelky pouze opakovaně poukazují na obsah odůvodnění usnesení soudů obou instancí, na jejichž základě bylo vydáno v minulosti předběžné opatření, tedy poukazují jen a pouze na skutečnosti, jež - z povahy věci - nejsou s to zpochybnit správnost závěru obecných soudů, že se žalovaná závadného (nekalosoutěžního) jednání v rozhodné době již nedopouštěla. Skutečnost, že korekce závadného jednání nebyla ze strany žalované zcela dobrovolná, přitom není v tomto ohledu bez dalšího vůbec relevantní.

V kontextu rozhodné právní úpravy a obsahu stěžovatelkami uplatněného mimořádného opravného prostředku, proto Nejvyšší soud v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu přikročil k adekvátnímu (skutkovému i právnímu) přezkumu rozhodnutí soudů první a druhé instance, na jehož základě neporušil žádná stěžovatelkám garantovaná základní práva. Námitku stěžovatelek, že Nejvyšší soud porušil svoji zákonnou povinnost zabývat se všemi podstatnými okolnostmi projednávané věci, čímž zasáhl jejich právo na zákonného soudce, respektive právo na spravedlivý proces, tak nelze považovat za jakkoli důvodnou.

Ostatní námitky (směřující svojí povahou výlučně proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu) ponechal Ústavní soud stranou svých úvah (a např. tak nehodnotil ani případnost odkazu stěžovatelek na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009), neboť by se jimi mohl věcně zabývat toliko za předpokladu, pokud by dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ústavně nekonformním způsobem - v neprospěch stěžovatelek - zúžil v rámci dovolacího řízení limity přezkumu rozhodnutí nižších soudů (a tedy nedostál své zákonné povinnosti); k takovému závěru však Ústavní soud z uvedených důvodů nedospěl.

Pouze nad rozhodný rámec tak Ústavní soud dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009 vykazuje evidentní skutkové (a od nich se odvíjející i procesněprávní) odlišnosti od souzené věci.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní roviny zjevně nedosahuje ani polemika, zda žalované bylo lze přiznat dva režijní paušály (stěžovatelkám se navíc nepodařilo prokázat, že by se Nejvyšší soud měl touto jejich námitkou vůbec věcně zabývat).

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelky se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňují, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku je totiž výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.

Je tak namístě již pouze připomenout, že k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud může uchýlit za situace, kdy je zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět, neboť z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje smysl řízení před Ústavním soudem; v této fázi přitom jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto návrh stěžovatelek mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru