Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 325/99Nález ÚS ze dne 09.10.2001Kupní smlouva jako předmět restitučního sporu - otázka platnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzastaveno
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/24 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.325.99
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání01.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

13/1954 Sb., čl. 23 odst.1, § 23 odst.2

141/1950 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1

265/1949 Sb.

46/1948 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 325/99 ze dne 9. 10. 2001

N 145/24 SbNU 41

Kupní smlouva jako předmět restitučního sporu - otázka platnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelky B.

L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,

pobočka v Olomouci, ze dne 9. 2. 1999, čj. 12 Co 748/97-217

a násl., za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,

jako účastníka řízení, a Z. L., aj. K., jako vedlejších účastníků

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne

9. 2. 1999, čj. 12 Co 748/97-217, 218, se v části, v níž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci, čj. 8 C 167/91-112,

jímž se zamítá návrh navrhovatelky, že na ni přechází vlastnické

právo k parcele č. 77/1 - stavební plocha, parcele č. 66/1

- zahrada, parcele č. 77/2 - stavební plocha, parcele č. 66/2

- zahrada, vše v katastrálním území V., zrušuje.

Řízení o ústavní stížnosti se v části týkající se staveb

- obytných budov - č.p. 6 na p.č. 77/1 a č.p. 85 na p.č. 77/2,

v katastrálním území Vojnice, zastavuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti, odeslané

Ústavnímu soudu dne 30. 6. 1999 tvrdí, že pravomocným rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 2. 1999,

sp. zn. 12 Co 748/97, byla porušena její základní práva a svobody,

zaručená Ústavou České republiky a Listinou základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Namítá porušení čl. 4, čl. 96 odst.

1 Ústavy a čl. 36 Listiny, dle něhož se každý může svého práva

domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.

Z podané stížnosti se zejména podává, že stěžovatelka

(v řízení před obecnými soudy navrhovatelka) se návrhem ve věci

sp. zn. 8 C 167/91 Okresního soudu v Olomouci dožadovala proti

odpůrcům Z. L. a J. K., aby na ni ".přešlo vlastnické právo

k domu č.p. 6 s pozemky p.č. 77/1 st. pl. a p.č. 66/1 zahrada

a k domu č.p. 85 s pozemky p.č. 77/2 st. pl. a p.č. 66/2 zahrada,

vše v k.ú. V." Návrh opírala o ust. § 8 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

Stěžovatelka uvádí, že její zemřelá matka vlastnila shora

uvedené nemovitosti, že jí byly tyto nemovitosti v roce 1951

vyvlastněny podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,

a to bez náhrady, a že tedy došlo k odnětí nemovitostí způsobem

předvídaným v ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Stěžovatelka tvrdí, že ona sama je oprávněnou osobou dle

§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Majetek stěžovatelčiny matky byl následně "přidělen"

Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) V. Rozhodnutím ONV Olomouc

ze dne 1. 3. 1957 byl pak majetek odňat z ".vlastnictví JZD V.

a současně přidělen do vlastnictví čs. státu, Místního národního

výboru ve V.." Dne 28. 3. 1957 čs. stát, MNV V., prodal předmětné

pozemky jednak manželům L., jednak manželům K., jejichž právními

nástupci jsou odpůrci. Smlouvu o prodeji schválil ONV v Olomouci

rozhodnutím.

Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že manželé L. a manželé

K. získali majetek v roce 1957 od státu způsobem předvídaným

v ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě, tedy v rozporu s tehdy platnými

předpisy a nadto na základě protiprávního zvýhodnění. Zdůrazňuje,

že právě v té době byl jeden z kupujících, otec prvého odpůrce,

Fr. L., předsedou MNV V. Uvádí okolnosti, z nichž dovozuje, že

právní předchůdci obou odpůrců nabyli nemovitosti v rozporu

s tehdy platnými předpisy a že také došlo k protiprávnímu

zvýhodnění právních předchůdců jich obou.

Stěžovatelka rovněž píše, že okresní soud, jako soud prvé

instance, její návrh, jímž byl požadován výrok, že na ni

- navrhovatelku - přecházejí pozemky i stavby (domy), zamítl

s tím, že podmínky ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě nejsou splněny.

Navíc stavby ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický

charakter a nelze je vydat.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud změnil svým prvým

rozsudkem ze dne 23. 9. 1993, čj. 12 Co 360/93-154, rozsudek

okresního soudu tak, že návrhu vyhověl, když zejména uvedl, že na

navrhovatelku přechází vlastnické právo k pozemkům i domům

(stavbám). Dovodil, že v roce 1951 došlo k odnětí pozemků postupem

podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, že však

k odnětí došlo bez náhrady. Pokud jde o domy č.p. 6 a č.p. 85,

"došlo k jejich převzetí státem bez právního důvodu a i na tyto

nemovitosti by se vztahovalo právo na vydání podle . § 6 odst. 1

písm. p) zákona". Odvolací soud dále uvedl, že jsou splněny

i předpoklady nabytí nemovitosti fyzickou osobou v rozporu

s tehdy platnými předpisy a také na základě protiprávního

zvýhodnění fyzických osob, jejichž právními nástupci odpůrci jsou.

Na základě dovolání odpůrců pak Nejvyšší soud České republiky

rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, čj. 3 Cdon 998/96-180, rozsudek

krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění zejména uvedl, že právní předchůdci odpůrců nemohli

nabýt do vlastnictví stavby, když v kupní smlouvě ze dne

28. 3. 1957 nebyly stavby jako předmět koupě uvedeny a nebyly tam

výslovně identifikovány. Kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy

již pozbyl platnosti obecný zákoník občanský z roku 1811, jenž

vycházel ze zásady, že stavba je součástí pozemku. Stavby se

nestaly vlastnictvím právních předchůdců odpůrců.

V dalším řízení před krajským soudem, vedeným pod čj. 12 Co

748/97, poukázala stěžovatelka též na to, že kupní smlouva z roku

1957 nebyla podepsána za MNV, vedle tajemníka, též předsedou, jak

býti měla, nýbrž pouze členem rady MNV. Krajský soud pak doplnil

dokazování. V novém rozsudku ze dne 9. 2. 1999 zamítl návrh na

vydání staveb i pozemků. Pokud šlo o stavby (domy), byl vázán

právním názorem Nejvyššího soudu. Ve vztahu k pozemkům, tentokrát

návrh zamítl s odůvodněním, že v řízení nebyl prokázán rozpor

s tehdy platnými předpisy ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů,

jejichž právními nástupci odpůrci jsou.

Stěžovatelka uvádí, že se závěry Krajského soudu po

zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu "nemůže souhlasit"

v části, jež se týká pozemků, neboť závěry soudu jsou v rozporu

s provedenými důkazy. Soud pochybil při posuzování platnosti

smlouvy s ohledem na ust. § 23 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb.

o národních výborech. Pokud by některý člen rady MNV byl pověřen

k zastupování MNV, pak by musel být uveden v kupní smlouvě odkazem

na takové zmocnění, což však ve smlouvě z roku 1957 učiněno není.

Manželé L. a K. nabyli proto pozemky v rozporu s tehdy platnými

předpisy (ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě).

V tom, že krajský soud naplnění ust. § 8 odst. 1) zákona č.

229/91 Sb. neshledal, "spatřuje stěžovatelka porušení svých

základních práv a svobod, uvedených shora a dožaduje se zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 1999.

V písemnosti označené jako Doplnění ústavní stížnosti,

doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2001, stěžovatelka dodává, že

domy č.p. 6 a č.p. 85 v kat. území V., situované na parcelách,

které jsou předmětem ústavní stížnosti, jí byly "vráceny"

rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne

24. 1. 2000, sp. zn. PÚ-78/91-Na II.-C, které nabylo právní moci.

V podání ze dne 14. 2. 2001, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 2.

2001, pak stěžovatelka výslovně uvádí, že výše uvedené podání ze

dne 19. 1. 2001 je zpětvzetím její ústavní stížnosti v části

restitučního nároku týkajícího se obytných domů č.p. 6 a č.p. 85

v kat. úz. V.

Z toho důvodu Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti

s použitím ust. §§ 77 a 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, a ustanovení § 96 o.s.ř. v části týkající se těchto staveb,

z nichž prvá je na p.č. 77/1, druhá na p.č. 77/2, vše v kat. úz.

V., zastavil, a to v rozsahu zpětvzetí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě,

jako účastníka řízení, státního orgánu, proti jehož zásahu ústavní

stížnost směřuje, a vyjádření vedlejších účastníků - odpůrců

z předchozího řízení.

Krajský soud přípisem ze dne 14. 2. 2001 sdělil, že podstatou

ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů,

čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která, jak

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, tomuto soudu

nepřísluší. Navrhl stížnosti odmítnout.

Vedlejší účastníci - odpůrci v řízení před obecnými soudy

- ve svém vyjádření z 29. 3. 2001 zejména uvedli, že jejich

předkové nabyli vlastnictví k předmětným parcelám ".na základě

řádné kupní smlouvy ze dne 28. 3. 1957, která byla uzavřena

v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Píší také, že kupní

smlouva "byla sjednána za MNV V. členem rady MNV V. D. a A. B.,

tajemníkem MNV, a těmito podepsána v souladu s § 23 odst. 1 zákona

č. 13/1954 Sb." Navrhují, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky

"zamítl".

Stěžovatelka zaslala prostřednictvím svého právního zástupce

k uvedenému vyjádření vedlejších účastníků z 29. 3. 2001 repliku,

jež Ústavnímu soudu došla 24. 9. 2001. V replice uvádí, že ve

vyjádření vedlejších účastníků jsou opakovány argumenty, které

předkládali v řízení před obecnými soudy a s nimiž ona mnohokrát

vyslovila nesouhlas. Stěžovatelka odmítá názor, že došlo

k vydržení předmětných domů, mj. proto, že vedlejší účastníci

nejméně od r. 1990 nebyli v dobré víře. Připomíná hluboký morální

smysl zákona o půdě a dalších restitučních zákonů, jež mají

zmírnit za socialismu spáchané křivdy.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost u vědomí, že zákon č.

229/1991 Sb. je jedním ze základních předpisů restituční povahy,

jehož primárním účelem je "zmírnit následky některých majetkových

křivd" z období let 1948 až 1989. Tento zákon musí být proto

vykládán a aplikován způsobem, který umožní naplnění uvedeného

účelu.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka

Olomouc, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, v obou

svých rozhodnutích, totiž v rozsudku ze dne 9. 2. 1999, sp. zn.

12 Co 748/97, stížností napadeném, jakož i v rozsudku ze dne 23.

9. 1993, sp. zn. 12 Co 360/93 (č.l. 160 spisu), hodnotil důkazy,

vztahující se k otázce, zda po odnětí nemovitostí rozhodnutím

z roku 1951, na základě zákona č. 46/1948 Sb., došlo k náhradě za

ně či nikoli, tak, že "došlo k odnětí bez náhrady" (tj.

k majetkové křivdě).

Tím byl naplněn jeden z předpokladů pro přechod vlastnického

práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od

státu nebo jiné právnické osoby, na osobu oprávněnou. Soud měl za

prokázané, že nemovitosti - nejen stavby - byly zemřelé matce,

jejíž (matky) nemovitosti přešly v rozhodnou dobu do vlastnictví

státu, odňaty způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Tudíž na nemovitosti by se bez dalšího vztahovalo právo oprávněné

osoby (dcery) na vydání podle zákona o půdě, pokud by šlo

o nemovitosti v držení povinných osob ve smyslu ust. § 5 tohoto

zákona.

Ústavní soud dále přezkoumal, jakým způsobem se Krajský soud

v Ostravě vypořádal s námitkou, že právní předchůdci odpůrců

nabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, což

zákon o půdě k úspěšnému uplatnění restitučního nároku

předpokládá. Stěžovatelka v řízení před krajským soudem namítla,

že kupní smlouvu z r. 1957 nepodepsaly za tehdejší národní výbor

osoby, které k tomu stanovil zák. č. 13/1954 Sb., o národních

výborech. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že

neshledává nedostatky, které by ji z formálních důvodů činily

neplatnou. Byla sjednána za MNV V. V. D., členem Rady MNV, a A.

B., tajemníkem MNV, a těmito podepsána, a to v souladu s § 23

odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb.

§ 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb. upravuje kompetence předsedy

národního výboru. Předseda národního výboru zastupuje národní

výbor a tuto kompetenci může výslovně (podle usnesení rady)

vykonávat jiný pověřený člen rady. Naproti tomu v otázkách "listin

o závazcích vůči třetím osobám" možnost přenesení kompetencí

na jiného pověřeného člena rady v citovaném ustanovení zákona

uvedena není. Za použití běžného výkladového argumentu a contrario

nemůže jiný člen rady - ať pověřený či nepověřený - listinu

o závazcích vůči třetím osobám jménem národního výboru podepsat.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku dovolává ve výše

uvedeném ohledu pouze § 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb. Ve

skutečnosti je ovšem použitelný především § 23 odst. 2, který

upravuje obecně zastupování předsedy při výkonu jeho funkce.

V uvedeném odstavci 2 in fine se stanoví, že v obcích a obvodech,

v nichž předsedové národních výboru nemají náměstky, jsou tito

předsedové "zastupováni podle potřeby členem rady, kterého k tomu

rada předem určí".

V daném případě podepsal kupní smlouvu v r. 1957 vedle

tajemníka MNV též člen rady V. D. § 23 odst. 2 zák. č. 13/1954 Sb.

připouští, aby i v tomto případě místo předsedy MNV spolupodepsal

kupní smlouvu jiný člen rady. Zákon však výslovně stanoví, že

tento člen musí být předem určen radou. Krajský soud se ve svém

rozhodnutí nevypořádal s touto zákonem stanovenou podmínkou.

Vzhledem k tomu, že - jak Krajský soud v Ostravě sám konstatuje

- byl v r. 1957 předsedou MNV sám kupující F. L., je otázka

ověření, zda byl V. D. coby člen rady pověřen předem radou, tedy

kolektivním orgánem, otázkou zvláštní důležitosti. Pochybnosti

budí v této souvislosti i to, že V. D. mohl kupní smlouvu podepsat

coby člen rady (za předpokladu, že byl předem k tomu radou

pověřen), nikoli však jako předseda MNV, jak to ale u dané kupní

smlouvy přesto učinil.

Pokud tedy Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku z 9. 2.

1999 konstatuje, že kupní smlouva z r. 1957 byla podepsána

v souladu s § 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb., je toto konstatování

výsledkem chybné interpretace citovaného ustanovení i výsledkem

toho, že tento soud neprovedl důkaz ani se jinak nevypořádal

s otázkou, zda byl V. D. skutečně osobou oprávněnou k zastupování

(předsedy) MNV při podpisu kupní smlouvy. I ve světle výše

podaného účelu zákona o půdě, jenž směřuje ke zmírnění minulých

majetkových křivd, hodnotí Ústavní soud v daném ohledu postup

Krajského soudu v Ostravě jako nikoli ústavně konformní.

V souvislosti s výkladem ustanovení § 23 zákona č. 13/1954 Sb.,

o národních výborech, Ústavní soud poznamenává, že vychází ze

znění zákona v době uzavření předmětné kupní smlouvy, tedy ke dni

28. března 1957. Ústavní soud je si vědom toho, že ust. § 23 odst.

1 cit. zákona bylo změněno zákonem č. 10/1957 Sb. (kterým se mění

a doplňuje zákon o národních výborech), jenž však nabyl účinnosti

až dnem 20. května 1957.

Lze mít pochybnosti o platnosti kupní smlouvy ze dne 28. 3.

1957 i z toho důvodu, že smluvní strany, zejména též kupující

manželé, projevili vůli směřující k nabytí parcel do "rovnodílného

spoluvlastnictví" (každý z nich "k polovici"), tedy do podílového

spoluvlastnictví. Ústavní soud upozorňuje na existenci kogentní

normy zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který zavedl do

čs. právního řádu institut zákonného společenství majetkového,

vycházejícího z nedílnosti majetku nabývaného do tohoto

společenství.

Dodává se, že Ústavní soud zjistil, že nebylo pravdivé

tvrzení obsažené v čl. II. smlouvy, podle něhož se prodávají

nemovitosti zapsané ve vložce číslo 6 pozemkové knihy pro k.ú. V.

jako p.č. 66/1, 66/2, 77/1 a 77/2 (č.l. 68 soudního spisu), neboť

do pozemkové knihy byly tyto parcely zapsány pod č.d. 443/1957

právě "podle schválené kupní smlouvy ze dne 28. 3. 1957."

a dalších listin (č.l. 22). Nebyl tedy předmět smlouvy

o nemovitostech řádně individualizován, jedna listina odkazovala

na druhou jako pramen informací. (Šlo tedy o specifikaci

"kruhem".)

Na tom nic nemění skutečnost, že zápisy do pozemkových knih

pozbyly konstitutivní povahu a nabývalo se již, v době před

účinností ust. § 18 zákona č. 26/1957 Sb., samou schválenou

smlouvou.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že - pokud jde

o stěžovatelkou v ústavní stížnosti uvedené tvrzení, že právní

předchůdci odpůrců ".koupili. na základě protiprávního zvýhodnění"

- je toho názoru, že o tom, zda byl právní úkon, spočívající

v koupi, prost takového zvýhodnění, může být sice důvodná

pochybnost, za prokázané však ono protiprávní zvýhodnění pokládat

nelze. Ústavní soud neshledal v hodnocení důkazů obecnými soudy

v daném ohledu ústavně nekonformní aspekt.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci podle ust. § 82 odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zrušit, a to

v části, která zůstala částečným zpětvzetím stížnosti nedotčena.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru