Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3248/12 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
litispendence
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3248.12.1
Datum podání24.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 83, § 104, § 146 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3248/12 ze dne 22. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem advokátem advokátní kanceláře se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 220/2012-192 ze dne 24. 5. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterými mu bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení (výrokem I. bylo řízení zastaveno).

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou dne 12. 10. 2011 domáhal u Okresního soudu v Hradci Králové po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 43 439 432 Kč s příslušenstvím. Žalobu podal prostřednictvím datové schránky a věc byla zapsána pod sp. zn. 10 C 81/2011, přičemž stěžovatel uvedl, že pro obsažnost zasílá přílohy poštou. Přílohy byly okresnímu soudu doručeny dne 14. 10. 2011, soud je však nezaložil k původní spisové značce, ale přidělil věci novou spisovou značku 19 C 136/2011.

Ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 136/2011 byl soudem dne 22. 11. 2011 vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný dne 22. 12. 2011 odpor. Soud dne 26. 1. 2012 usnesením č.j. 19 C 136/2011-166 řízení zastavil z důvodu překážky litispendence, tj. věci zahájené pod sp. zn. 10 C 81/2011. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatel, aniž věděl, že soud rozhodl o zastavení ve věci sp. zn. 19 C 136/2011 (toto usnesení mu bylo doručeno až dne 29. 2. 2012), vzal žalobu ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 81/2011 dne 7. 2. 2012 zpět, neboť zjistil, že je vedeno řízení sp. zn. 19 C 136/2011, které postupuje rychleji a došlo již i k vydání platebního rozkazu.

Soud usnesením ze dne 14. 2. 2012 řízení sp. zn. 10 C 81/2011 pro zpětvzetí zastavil, usnesení bylo žalobci doručeno dne 17. 2. 2012 a nabylo právní moci dne 3. 3. 2012. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy jedno řízení vedené pod sp. zn. 10 C 81/2011 bylo pro zpětvzetí zastaveno a druhé řízení vedené pod sp. zn. 19 C 136/2011 soud mezitím zastavil pro litispendenci. Proti usnesení o zastavení z důvodu litispendence podal dne 14. 3. 2012 stěžovatel odvolání, toto své odvolání do výroku I. o zastavení však vzal dne 21. 3. 2012 zpět. Stěžovatel s ohledem na předchozí zmatečné jednání okresního soudu zvolil cestu zpětvzetí odvolání a následného podání nové žaloby, jelikož si nebyl jist, jaký právní názor by krajský soud ve věci zaujal a chtěl předejít hrozící újmě promlčení pohledávek v mezidobí mezi rozhodnutím krajského soudu a případným podaným novým žalobním návrhem o vydání bezdůvodného obohacení.

Krajský soud řízení o odvolání stěžovatele zastavil, změnil však výrok soudu prvého stupně o nákladech řízení a přiznal vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvého stupně i náklady odvolacího řízení.

Dle názoru stěžovatele došlo primárně k pochybení okresního soudu, když věci přiřadil nesprávně další spisovou značku, přestože disponoval dostatečnými podklady o tom, že se jedná o jednu a tutéž věc. Za dané situace je v rozporu s principem spravedlnosti, aby stěžovateli byla uložena povinnost hradit žalovanému náklady řízení, když byl pouze nucen po úvaze vzít zpět své odvolání poté, co se důvodně domníval, že pokračováním takového "řízení", jehož další průběh byl více než nejistý, by bylo velmi rizikové ve vztahu k možnému promlčení uplatňovaného nároku.

Další zásadní pochybení okresního i krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla dána možnost se v odvolacím řízení řádně vyjádřit. Přestože dne 27. 4. 2012 bylo okresnímu soudu doručeno vyjádření stěžovatele k odvolání žalobce, krajský soud vyjádření do svého rozhodování vůbec nezahrnul a v rozhodnutí se s ním nevypořádal. Stěžovatel je tak přesvědčen, že okresní soud tuto písemnost krajskému soudu nepostoupil a ten jej neměl při rozhodování vůbec k dispozici.

Odůvodnění výroku o nákladech řízení tak, jak je uvedeno v usnesení krajského soudu, považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť nelze zjistit, jak soud dospěl k částkám přiznaným za řízení před okresním soudem.

Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo ze strany okresního soudu doručeno k vyjádření doplnění odporu podaného žalovaným dne 17. 1. 2012 a rovněž mu nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012 č.j. 19 C 136/2011-166.

Stěžovatel má dále za to, že náhrada nákladů řízení neměla být žalovanému přiznána, neboť žalovaný jako státní podnik disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, a není tak relevantní důvod pro sjednání právního zastoupení advokátní kanceláři. Poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu řešící otázku právního zastoupení státu vybaveného příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu advokáty, což lze podle stěžovatele vztáhnout i na státní podniky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud především uvádí, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, přičemž v dané věci se o takový případ nejedná.

Z obsahu připojeného spisu skutečně vyplývá, že ze strany okresního soudu došlo v souvislosti s podáním návrhu stěžovatele k nesrovnalostem, které vedly k zápisu jednoho a téhož podání jako dvou samostatných věcí, kterým byly přiděleny dvě spisové značky. I když se jednalo o pochybení ze strany soudu, vzniklou situaci bylo možné řešit standardním způsobem, na který pamatuje ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř., tj. zastavením pozdějšího řízení z důvodů překážky litispendence. Ostatně tímto způsobem okresní soud také jednal a řízení zastavil.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud při posouzení otázky úhrady nákladů v dané věci opodstatněně zohlednil nejen postup soudu, který později zahájené řízení v souladu s ust. 104 odst. 1 zastavil, ale i právní úkony, které učinil stěžovatel. Stěžovatel, aniž vyčkal zákonu adekvátního postupu soudu, vzal zpět svůj návrh vedený pod sp. zn. 10 C 81/2011 a vzal zpět i odvolání proti usnesení o zastavení řízení ve věci 19 C 136/2011, přestože v době podání odvolání věděl, že překážka věci zahájené v důsledku zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 81/2011 již byla odstraněna a v řízení bylo možné pokračovat. Za situace, kdy stěžovatel dal jednoznačně najevo, že nehodlá pokračovat ani v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 81/201, ani v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 136/2011, nezbylo než, aby soud rozhodl o nákladech řízení dle procesního zavinění, tedy přiznal náklady řízení žalovanému, který pouze reagoval na vydání platebního rozkazu a zastavení žádného z obou řízení nijak neovlivnil.

Ústavní soud dále ověřil, že krajský soud se dostatečně zabýval účelností vynaložených nákladů řízení ze strany žalovaného. V odůvodnění uvedl, že obranu žalovaného, který podal odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření k žalobě, je nutné hodnotit jako obranu účelnou a náklady jako účelně vynaložené. Přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, k tomu, jaká právní pomoc byla poskytnuta, v jakém rozsahu, v jaké hodnotě a na rozdíl od požadavku žalovaného na zaplacení nákladů řízení ve výši 345 672 Kč rozhodl o povinnosti k zaplacení nákladů řízení pouze ve výši 119 904 Kč (spolu s náklady odvolacího řízení 960 Kč). Za situace, kdy stěžovatel ve vyjádření k odvolání žalovaného neuplatnil námitku ohledně zastoupení žalovaného advokátem, nelze krajskému soudu vytýkat, že se v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k požadavku, aby při posuzování věci byly extenzivním způsobem aplikovány závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, týkající se zastupování státu jednajícího před soudem svou organizační složkou i na případ, kdy stranou zastupovanou advokátem je státní podnik.

S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud pro úplnost dodává, že z obsahu spisu je zřejmé, že krajský soud v době rozhodování o odvolání žalovaného, měl vyjádření stěžovatele k tomuto odvolání k dispozici. Dále je zřejmé, že stěžovateli bylo do datové schránky doručeno dne 13. 3. 2012 odvolání žalovaného proti usnesení okresního soudu ze dne 26. 1. 2012. Námitce, že stěžovateli nebylo doručeno doplnění odporu podaného žalovaným dne 17. 1. 2012, tedy písemnosti obsahující věcné námitky, nelze vzhledem k zastavení řízení přiznat ústavní relevanci. Ostatně sám stěžovatel uvádí, že byl s uvedenou písemností seznámen při fyzické kontrole spisu.

Ústavní soud uzavírá, že v projednávaném případě se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přes počáteční nesrovnalost ze strany okresního soudu nezbývá než konstatovat, že v dané věci bylo zcela na stěžovateli, jaké dispoziční úkony se svým návrhem, s ohledem na vzniklou procesní situaci, učiní a zejména zváží, zda chce v řízení pokračovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru