Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3246/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříksvědek/výpověď
důkazní břemeno
Daňové řízení
Dobrá víra
úrok z prodlení
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3246.17.1
Datum podání17.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 78, § 92 odst.3

326/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3246/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Cherkasova, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2017 č. j. 1 Afs 185/2017-44, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2017 č. j. 30 Af 25/2015-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 371351/15/290913709235, Finanční úřad Brno III stěžovateli doměřil daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 1 854 753 Kč, daňový bonus ve výši -34 812 Kč, a stanovil penále z doměřené daně ve výši 377 913 Kč, neboť na bankovních účtech stěžovatele zjistil připsané platby, které nebyly zdaněny. Stěžovatel napadl citované rozhodnutí odvoláním, ve kterém navrhoval vyslechnout majitele účtů, ze kterých přišly na jeho účet předmětné obnosy peněz, aby potvrdili, že se jednalo o vrácení bezúročné půjčky. Vedlejší účastník na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v některých případech bylo prokázáno, že šlo o bezúročnou půjčku (tuto část vyjmul ze základu daně), jiné svědecké výpovědi však tvrzení stěžovatele nepotvrdily, a proto tyto částky ponechal v základu daně. V základu daně vedlejší účastník dále ponechal také ty částky, které nebylo možno ověřit (ani přes snahu správce daně vyslechnout majitele bankovních účtů). Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2010 č. j. 30 Af 25/2015-55 zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že daňové orgány i správní soudy považovaly za příjem, kterým došlo ke zvýšení majetku stěžovatele, na jeho účet připsané částky, aniž se však zabývaly tím, že tyto částky ve skutečnosti nebyly jeho příjmem, neboť byly vždy několik dnů před jejich připsáním na účet stěžovatele z tohoto účtu zaslány na účet, z něhož mu byly posléze vráceny zpět. Daňovými orgány mu uložené důkazní břemeno k prokázání jeho tvrzení, že ve všech případech šlo o poskytnutí bezúročné půjčky, považuje stěžovatel za nesplnitelnou povinnost, a to i s ohledem na dobu více než tří let ode dne poskytnutí předmětných půjček. Stěžovatel současně upozorňuje, že po celou dobu roku 2011 jednal v dobré víře, že není osobou povinnou vést účetní evidenci a tedy schraňovat doklady o všech platbách, zejména pak o předmětných bezúplatných krátkodobých půjčkách. Stěžovatel uvádí, že uvedené půjčky poskytoval krátkodobě (na 1-2 dny) svým krajanům za účelem, aby mohli prokázat před Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky, finanční prostředky pro zajištění jejich pobytu na území České republiky v řízeních o žádostech podaných podle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. U třinácti svědků se mu podařilo své tvrzení prokázat, u pěti svědků nikoliv a další osoby se již nepodařilo za účelem podání jejich svědecké výpovědi zajistit. Svědci, kteří tvrzení stěžovatele nepodpořili, měli dle jeho mínění obavy, že by jim v případě pravdivé výpovědi mohlo být zrušeno jejich povolení k pobytu, neboť předkládali finanční prostředky, které ve skutečnosti finančními prostředky zajišťujícími jejich pobyt na území České republiky nebyly. Stěžovatel je přesvědčen, že unesl důkazní břemeno u všech půjček jako celku, když z relevantních výpovědí svědků vyplynulo, že vždy šlo o krátkodobé půjčky poskytnuté stěžovatelem, a to v přibližně stejných částkách a s obdobným průběhem. Stěžovatel je proto toho názoru, že svědecké výslechy osob, které potvrdily, že šlo o krátkodobé půjčky, tak nepřímo prokázaly, že tomu tak bylo i v ostatních případech. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy není povinen vést si účetní evidenci o krátkodobém půjčování peněz, a u části cizinců se mu podařilo prokázat jeho tvrzení, není objektivně splnitelné, aby u každé jednotlivé transakce prokázal, že se skutečně jednalo o půjčku. Dalším podpůrným, byť nepřímým důkazem, mohlo být stěžovatelem navrhované zjištění relevantních informací z pobytových spisů cizinců, což ovšem správce daně neprovedl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad právních předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu právních norem v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru obecného soudu, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu v tomto směru - z ústavněprávního hlediska - neakceptoval, když napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.

7. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání charakteru příjmů, které správce daně zjistil na bankovních účtech stěžovatele, a které nebyly zahrnuty v podaném daňovém přiznání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel až do vydání dodatečného platebního výměru na výzvy správce daně nijak nereagoval, teprve k doplnění odvolání přiložil seznam osob, které navrhoval vyslechnout jako svědky k prokázání svých tvrzení. Správce daně i přes nedostatečnou identifikaci osob navržených jako svědci za účelem získání co nejúplnějších informací pro správné stanovení daně sám na základě výzev k součinnosti vyvinul úsilí k získání potřebných údajů k identifikaci těchto osob a jejich předvolání k podání svědecké výpovědi, a vlastní činností (výzvami k součinnosti zasílanými bankám) se pak snažil zjistit i další osoby, které stěžovatel jako svědky nenavrhl, ale o nichž se na základě bankovních výpisů bylo možno domnívat, že poukazovaly příslušné částky na stěžovatelovy bankovní účty. Všechny takto zjištěné osoby, které se podařilo předvolat, následně správce daně vyslechl, přičemž na základě některých svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že stěžovatel důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení unesl. Z celkem 28 vyslechnutých svědků jen 12 potvrdilo, že v případě sporných stěžovatelových příjmů šlo o vrácení bezúročné půjčky. Tito svědci však potvrdili toliko povahu jimi zaslaných částek, nikoli všech připsaných sporných částek jako celku, proto dle Nejvyššího správního soudu byly správně pouze tyto částky nezahrnuty do základu dodatečně doměřené daně. Namítal-li stěžovatel, že nemělo být přihlíženo k výslechům některých svědků, neboť nevypovídali pravdivě, Nejvyšší správní soud připomněl, že správce daně při výslechu všech svědků postupoval plně v souladu se zákonem, stěžovateli konání výslechů dopředu oznámil, stěžovatel však svého práva být přítomen výslechům svědků a klást jim otázky nevyužil. Dle Nejvyššího správního soudu nelze až v soudním řízení správci daně vytýkat, že se svědků neptal na skutečnosti, které nemohly být správci daně zřejmé (nepravdivá výpověď z důvodu obav ze zrušení povolení k pobytu), a o kterých naopak mohl mít povědomí právě jen stěžovatel.

8. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto přesvědčivě odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konstatuje [např. nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je nyní vyjádřena v § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení.

10. Současně je nutno mít na paměti, že se v daňovém řízení uplatňuje zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. Tak tomu ve věci stěžovatele nebylo, neboť, jak již konstatoval ve svém napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, správce daně postupoval s maximální vstřícností tak, aby zjistil a stanovil daň co nejpřesněji, když nad rámec své zákonné povinnosti vlastní činností a pomocí výzev k součinnosti aktivně zjišťoval identifikační údaje stěžovatelem nedostatečně označených osob (žádost bankovnímu ústavu o poskytnutí pokladních vkladových dokladů, výzvy k součinnosti zasílané Ministerstvu vnitra) a snažil se zjistit pouze na základě předložených čísel účtů i další stěžovatelem neoznačené svědky, a všechny osoby, které se mu tímto postupem podařilo dostatečně identifikovat, pak předvolal k podání svědecké výpovědi (některé i opakovaně). Jiné důkazy k prokázání svých tvrzení kromě výslechů svědků přitom stěžovatel správci daně nenavrhl.

11. Stěžovatel v podstatě staví svou argumentaci na předpokladu, že bylo-li prokázáno v daňovém řízení ohledně určité skupiny na jeho účet připsaných částek, že šlo o vrácení krátkodobých bezúročných půjček, měl správce daně považovat i ostatní na účet připsané částky, ohledně nichž se toto stěžovateli prokázat nepodařilo, za částky připsané na účet za stejným účelem. Jakkoli se takový postup může jevit stěžovateli jako logický, z právního hlediska takto postupovat nelze. Navíc je třeba přihlédnout k disproporci mezi částkou, ohledně níž se stěžovateli na základě výslechu svědků podařilo prokázat poskytování půjček (2 268 900 Kč) a částkou 10 351 734 Kč, ohledně které stěžovatel neprokázal, že jde o příjmy, které nejsou předmětem daně, když svědkové uváděli, že si od stěžovatele žádnou částku nepůjčili, případně že si půjčili, ale nebyli schopni sdělit výši částky, uváděli odlišné částky, nebo si nepamatovali, kdy si peníze půjčili, či vrátili. Je přitom věcí stěžovatele, že si nevedl o poskytování tvrzených bezúročných půjček žádný záznam, doklad, seznam osob, kterým peníze půjčoval, písemné smlouvy, či další důkazní prostředky, které by osvědčily jeho tvrzení uváděná v daňovém přiznání.

12. S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že se soudy námitkami stěžovatele obsaženými v návrhu a kasační stížnosti zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, proč námitky neshledaly důvodnými.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru