Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 324/99Usnesení ÚS ze dne 23.11.1999Prokázání závažného porušení pracovní kázně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 73/16 SbNU 385
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.324.99
Datum podání01.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 53, § 46 odst.1 písm.f, § 73, § 74

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 324/99 ze dne 23. 11. 1999

U 73/16 SbNU 385

Prokázání závažného porušení pracovní kázně

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti J., v. d., zastoupeného JUDr. F. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1999, č. j. 19 Co 1177/99-153, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1999, č. j. 19 Co 1177/99-153, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 1999, č. j. 9 C 159/97-135. Navrhovatel ve svém podání tvrdí, že jak prvostupňový soud, tak i soud odvolací v řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., když nehodnotily jednotlivé důkazy v jejich vzájemných souvislostech a jednotlivě, vzhledem k jejich významu. Soud prvého stupně při hodnocení důkazů zcela pominul vypracovaný grafologický posudek, což odvolací soud hodnotil jako vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť závěry posudku se netýkají sporné skutečnosti, t. j., zda zápisy účetních dokladů byly provedeny dodatečně. Stěžovatel vytýká oběma obecným soudům, že při svém rozhodování vycházely v podstatě pouze z výpovědí pracovnic, které měly předmětné doklady antidatovat a nepřihlédly k těm důkazům, které podle názoru navrhovatelky, byly v právní věci skutkově významné.

Soudy tedy podle názoru stěžovatele svým postupem porušily zásady spravedlivého procesu, uvedené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právními a skutkovými závěry obou obecných soudů, pokud tyto shodně dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelem V. J. podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce k datu skončení pracovního poměru 31. 7. 1997, je neplatná a pracovní poměr jmenovaného trvá i nadále.

Soud prvého stupně zjistil z výpovědi z pracovního poměru učiněné dne 21. 5. 1997, že tato výpověď obsahuje důvod skončení pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce a byla odůvodněna tím, že přes usnesení výroční členské schůze a přijaté změny stanov se V. J. podílel na provedení úkonů, které měly se zpětnou účinností prokázat jiné skutečnosti, než které v době konání výroční členské schůze existovaly. Důvodem výpovědi bylo tvrzení zaměstnavatele, že V. J. se dopustil závažného porušení pracovní kázně tím, že složil členské vklady do pokladny družstva po skončení členské schůze a přemluvil účetní družstva k antidatování příslušných účetních dokladů.

V průběhu řízení soud prvého stupně ze stanov stěžovatele zjistil, že členství v družstvu bylo u fyzické osoby podmíněno pracovním vztahem k družstvu. Zánikem pracovního vztahu pak dochází i k zániku členství v družstvu. Porušení členských povinností znamená tedy současně i porušení pracovní kázně zaměstnance, kdy se postupuje dle pracovně právních předpisů. Z uvedeného tedy vyplývá, že členství v družstvu je zakotveno na základních zásadách družstevnictví, t. j . dobrovolnosti a rovnosti subjektů. Porušení zásady rovnosti členů družstva jak v jejich právech, tak i v jejich povinnostech, může znamenat rozdíl pouze v případě odlišného funkčního zařazení pracovníka v družstvu.

Z rozsudku obou obecných soudů Ústavní soud zjistil, že se oba soudy velmi podrobně zabývaly skutkovou stránkou celé věci. V průběhu řízení byli vyslechnuti ti svědkové, kteří by event. mohli dosvědčit pravdivost tvrzení stěžovatelky o účasti V. J. na údajných účetních nesrovnalostech. Okresní soud ve svém rozsudku konstatoval nedostatky ve vedení účetní knihy a v účetní evidenci stěžovatelky, ale zdůraznil, že důkazy, shromážděné navrhovatelkou v průběhu mimořádné inventarizace pokladny, nemohou být s ohledem na formální nedostatky provedení inventarizace vzaty v úvahu. Je nutné zdůraznit, že důkaznímu řízení byla věnována velká pozornost, avšak ani přes tuto skutečnost se nepodařilo navrhovatelce prokázat hrubé porušení povinnosti ze strany jejího pracovníka, které by odůvodňovalo postup podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Bylo pouze prokázáno porušení pracovních povinností účetních. Tyto pracovnice však nebyly pracovně podřízeny V. J., což bylo dostatečně prokázáno z pracovní smlouvy a funkční i pracovní náplně tohoto zaměstnance.

Ústavní soud zdůrazňuje, jak již konstatoval i soud prvého stupně, že prokazování závažného porušování pracovní kázně nelze vázat jen na ustanovení § 73 a § 74 zákoníku práce, když v těchto ustanoveních jsou základní povinnosti zaměstnanců, resp. vedoucích pracovníků, uváděny jen obecně a je tedy v zájmu zaměstnavatele konkretizovat práva a povinnosti zaměstnanců či vazby odpovědnosti mezi pracovníky organizace v dalších vnitropodnikových směrnicích či pokynech jako je např. pracovní řád.

V opačném případě se zaměstnavatel vystavuje značnému nebezpečí, že neunese v průběhu řízení důkazní břemeno, spojené s obsahem již cit. ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Předpokladem právní odpovědnosti zaměstnance v rámci pracovních povinností, které jsou v případě členů družstev totožné, je prokázání jeho zaviněného porušení pracovních povinností. Právě konkrétní zavinění ve vztahu k pracovním povinnostem zaměstnance či k oprávněným zájmům jeho zaměstnavatele pak může mít za následek mimo možnosti uplatnění shora uvedeného výpovědního důvodu i trestněprávní odpovědnost pracovníka.

Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy, když oba obecné soudy v průběhu řízení provedly a zhodnotily právě ty důkazy, které byly ve vztahu k žalované neplatnosti výpovědního důvodu právně relevantní. Z jejich provedení vyvodily zcela odpovídající právní závěry, které však neznamenají porušení práva na spravedlivý proces. Neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele pak nemůže být důvodem pro podání ústavní stížnosti. Ze všech těchto shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 23. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru