Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3236/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3236.15.1
Datum podání03.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 274


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3236/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 5 T 188/2011, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 780/2015, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 3. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustila tím, že dne 11. 6. 2010 v 17.55 hod. na blíže specifikované komunikaci poté, co před jízdou požívala alkoholické nápoje (tedy ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel), při řízení osobního automobilu způsobila dopravní nehodu. Vlivem požitého alkoholu po průjezdu levotočivé zatáčky na jinak rovném úseku komunikace totiž nezvládla řízení, vjela do protisměru, kde narazila nejprve do kovového zábradlí a poté do sloupu telefonního vedení, který přelomila.

3. Opakovanými dechovými zkouškami na místě dopravní nehody přitom byla u stěžovatelky zjištěna hladina alkoholu ve výši 1,33 g/kg (v 18.44 hod.), dále ve výši 1,41 g/kg (v 18.56 hod.) a konečně ve výši 1,41 g/kg (ve 19.04 hod.). Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Dále byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Poškozená společnost Telefonica O2 Czech Republic, a. s. a poškozená společnost Správa a údržba silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace, byly odkázány s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítl krajský soud v záhlaví citovaným usnesením a následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

7. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů prováděného těmito soudy a tím i do jejich nezávislosti. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelčina základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelky na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem napadená rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelce řádně prokázána vina, resp. že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestnému činu došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, totiž nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (stejně jako předtím v dovolání) zejména namítá, že pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky nebyly u její osoby v rámci odvolacího řízení rozptýleny, přičemž v této souvislosti poukazuje zejména na znalecký posudek a na výslech MUDr. Andrey Vlčkové, který doslova cituje. Na druhou stranu ale uvedla, že v rámci odvolacího řízení soudce přibral do řízení právě jmenovanou znalkyni, když ovšem tato iniciativa podle stěžovatelky měla vzejít od státního zástupce a ne od soudu. Soudce se tak touto svou aktivitou ocitl v pozici pomocníka veřejné obžaloby a porušil tak kontradiktornost i princip rovnosti účastníků před soudem.

9. Stěžovatelka, jak naznačeno shora, na svoji obranu tvrdí, že před jízdou vědomě pila "jen dva hlty" šumivého vína, což je ovšem zanedbatelné množství. Pokud jí tedy byl naměřen při dechové zkoušce alkohol výrazně převyšující jedno promile alkoholu v krvi (srovnej hodnoty shora), pak to bylo způsobeno tím, že stěžovatelka na oslavě - které se zúčastnila - jedla mražené jahody macerované ve vodce. Ovšem skutečnost, že takto upravené jahody obsahovaly alkohol, podle chuti nepoznala a ovlivněna alkoholem se necítila. Svým jednáním se tak nemohla dopustit přečinu ve formě zavinění odpovídající nepřímému úmyslu.

10. S takto koncipovanou obhajobou stěžovatelky se ovšem obecné soudy podle Ústavního soudu přesvědčivým způsobem vypořádaly. I kdyby přistoupily na možnost - kterou připustila i soudem přibraná znalkyně MUDr. Andrea Vlčková - že stěžovatelka nemusela alkohol podle chuti poznat, pak lze vyjít minimálně z toho, že alkohol v teplotách pod bodem mrazu snadno nezmrzne. Měla-li přitom stěžovatelka hodnoty alkoholu v krvi výrazně přesahující jedno promile, znamená to podle obecných soudů, že ho "v jahodách" bylo více, než mohou jednotlivé jahodové plody absorbovat, tedy jahody musely v alkoholu - právě proto, že nemůže snadno zmrznout - plavat. To ostatně odpovídá i tvrzení soudem slyšených svědků, jež se oslavy se stěžovatelkou účastnili, a kteří tyto "jahody" (resp. nálev) pili; stěžovatelka naopak uvádí, že je jedla. Tyto okolnosti jsou ovšem podle Ústavního soudu dostačující pro závěr obecných soudů, že stěžovatelka o obsahu alkoholu musela, resp. měla vědět a přesto se rozhodla řídit motorové vozidlo, v němž s ní navíc cestovaly i její dvě nezletilé děti. Sama stěžovatelka totiž vypověděla, že se nikoho neptala, zda to, co konzumuje, obsahuje alkohol a byla tedy zodpovědná za to, zda se jedná o jídlo či nápoje s obsahem alkoholu. Přitom je zřejmé, že ostrá chuť alkoholu je patrná. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď stěžovatelky je nevěrohodná, nelze v tomto závěru spatřovat protiústavní vybočení, které teprve by bylo způsobilé založit kognici Ústavního soudu.

11. Zpochybňuje-li stěžovatelka dále procesní postup, jakým byla do řízení přivzata jmenovaná znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že jmenovaná znalkyně se pro soud vyjadřovala k některým odborným aspektům plynoucím z obhajoby stěžovatelky, které si soud nemohl posoudit sám. Závěr stěžovatelky, že takto soudce ve svém důsledku pomohl obžalobě, je neudržitelný a staví soudce do situace, kdy jakýkoliv jeho krok v řízení učiněný by mohl být vykládán jako stranění obhajobě nebo obžalobě, pokud to bude nabourávat taktiku jedné nebo druhé strany. Nepřiléhavost argumentace stěžovatelky spatřuje Ústavní soud v kontextu právě projednávané věci i v tom, že obhájkyně stěžovatelky - ač byla výslechu jmenované znalkyně přítomna - jí nepoložila jedinou otázku (srovnej k tomu kopii protokolu z veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 27. 10. 2014, kterou sama stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila). Konečně, je to sama stěžovatelka, kdo se na východisko této znalkyně (že totiž člověk nemusí vždy rozpoznat alkohol podle chuti) v ústavní stížnosti přímou citací odvolává.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru