Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3235/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3235.14.1
Datum podání06.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3

99/1963 Sb., § 241a odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3235/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 4398/2013-63, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 28 Co 68/2013-47, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2012, č. j. 18 C 293/2011-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1, v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 293/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 10. 11. 2011 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudních řízení, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2005 a 22 C 31/08, v rámci kterých se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 18 C 293/2011-30, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 19 750 Kč od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012, současně zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 220 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 6. 9. 2011 do 7. 1. 2012, dále úrok z prodlení ve výši 7,75% od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012 z částky 200 250 Kč a od 16. 2. 2012 úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 220 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 28 Co 68/2013-47, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 4398/2013-63, odmítnuto.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se v podstatné části shoduje s obsahem stěžovatelem podaného odvolání a dovolání, namítá, že Městský soud v Praze porušil svou zákonnou povinnost, když nerozhodl o nárocích stěžovatele ve lhůtě 3 - 6 měsíců, a tím se dopustil dalších průtahů, které je nutno odškodnit. Vzhledem k tomu, že reparační řízení před Městským soudem v Praze souvisí neoddělitelně s prvotním řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99, probíhá nyní řízení více než 9 let. Stěžovatel má za to, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení, existenci jím tvrzené újmy, ani veškeré okolnosti jeho případu. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že řádně nedoložil své tvrzení, že podal v dané věci dovolání. Stěžovatel je toho názoru, že si odvolací soud mohl sám tuto informaci ověřit ze spisu 18 C 239/2011. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že se jednalo o dlouhotrvající reparační řízení a že by mu v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, mělo být poskytnuto z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení zvýšené odškodnění. Dle stěžovatele nevzal Nejvyšší soud v úvahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ohledně kompenzačního (reparačního) řízení, ve kterých je kladen důraz na nezbytnost rychlého rozhodování v řádu jednotek měsíců; tím měl porušit i své vlastní závěry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.

5. Ústavní soud předesílá, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatelem podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 764/12, III. ÚS 78/12, III. ÚS 3350/12, II. ÚS 3154/12, II. ÚS 2888/12, I. ÚS 901/12, II. ÚS 3679/13, I. ÚS 699/14, II. ÚS 1623/14, II. ÚS 2577/14, II. ÚS 2750/14). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Obvodní soud po Prahu 2 dospěl ve svém napadeném rozsudku k závěru, že peněžité zadostiučinění, které bylo stěžovateli žalovanou poskytnuto v rámci předběžného projednání nároku, je dostačující kompenzací nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu po Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2005 a 22 C 31/2008. Městský soud v Praze měl rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Městský soud v Praze stejně jako soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jak ke svému závěru o dostatečnosti stěžovateli poskytnutého zadostiučinění dospěl. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že zvýšení a snížení základní částky se nemůže opírat o exaktní výpočet, nýbrž vyjadřuje úvahu soudu, která vychází ze zkušeností a obecně možného požadavku na dobu, ve které je možno provést veškeré procesní úkony a ve věci rozhodnout. Taktéž Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k individuálním okolnostem případu, kdy zde byly důvody pro snížení celkové náhrady nemajetkové újmy a ke skutečnosti, že žalovaná již dovolateli uhradila celkovou částku 27 375 Kč, která se nejeví zcela zjevně nepřiměřenou, lze konstatovat, že odvolací soud vzal v potaz všechna kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového zadostiučinění. Ústavní soud nemá, co by z pozice ústavnosti obecným soudům v této souvislosti vytknul, když si ověřil, že při svém rozhodování vycházely ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a vyložily, na základě jakých skutečností byla základní částka vyplývající z délky nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení snížena. Pokud stěžovatel namítá, že nebyla správně stanovena délka probíhajícího řízení, s touto námitkou se ústavně souladným způsobem vypořádal Městský soud v Praze, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že i kdyby stěžovatel doložil své tvrzení o podání dovolání ve věci, na rozhodnutí ve věci samé by se nic nezměnilo, neboť soud musí ohledně dosud neukončeného řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, vycházet ohledně délky řízení ze stavu ke dni svého rozhodování.

8. K námitce stěžovatele, že obecné soudy měly základní částku odškodnění zvýšit z důvodu nepřiměřené délky samotného reparačního řízení, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který stěžovateli vyložil, že stěžovatel navrhnul zvýšení základní částky až v podaném dovolání. I přes stěžovatelem citovanou judikaturu ESLP (rozsudek ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06), občanský soudní řád vzhledem k ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje, aby dovolatel v této fázi řízení uplatnil nový nárok. Proto soudy prvního a druhého stupně dle Nejvyššího soudu postupovaly řádně, když délku kompenzačního řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení dovolatel před soudem prvního stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení nijak nenavrhoval.

9. Nad rámec věci Ústavní soud, jak již učinil ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, stěžovateli opakuje, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků řízení zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.

10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru