Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3233/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
nemovitost
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3233.17.1
Datum podání16.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 48 odst.2, § 101 odst.2 písm.b

501/2006 Sb., § 24a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3233/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Sosnovce, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, advokátkou, AK se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 3 As 256/2016-62 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. 46 A 13/2015-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto jejich zrušení.

2. Městský úřad Benešov, odbor výstavby a územního plánování (dále jen "stavební úřad"), povolil umístění stavby oplocení na jistých pozemcích v obci S. Stěžovatel jako vlastník sousedících nemovitostí podal proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") ho však zamítl. Obrátil se proto na Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") se správní žalobou. Namítal, že ve stavebním řízení vznikla překážka věci zahájené. Krajský soud však po porovnání projektových dokumentací na tuto námitku nepřistoupil. Neshledal důvodnou ani námitku překážky věci rozhodnuté. Nevyhověl ani námitkám týkajícím se rozměru a popisu brány, "hermetického" uzavření stěžovatelova pozemku, nemožnosti užívat hospodářskou místnost, rozporu v umístění elektroměrného pilíře a oplocení, umístění oplocení na pozemek stěžovatele a formulace jedné z podmínek územního rozhodnutí.

3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soud kasační stížností. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") ji však zamítl. Dal krajskému soudu za pravdu v otázce překážky věci rozhodnuté, kde zdůraznil nutnost rozlišovat mezi formální a materiální právní mocí rozhodnutí správního orgánu. K námitce překážky věci zahájené pak uvedl, že stěžovatel jen zcela obecně konstatoval, že se závěrem o rozdílnosti předmětů řízení nesouhlasí, aniž by vsak uvedl jakýkoliv konkrétní argument. Co se týče nepřesných rozměrů brány, tj. vady, jež podle krajského soudu neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, stavební úřad v dané věci vydal opravné usnesení, které stěžovatel mohl napadnout odvoláním a správní žalobou, což však neučinil. Námitka týkající se uplatnění vyhlášky č. 501/2006 Sb. se pak podle NSS zjevně míjela s odůvodněním napadeného rozsudku. To platí i pro námitku související s tvrzením krajského soudu o dostatečném prostoru k údržbě stěžovatelova domu i při umístění sporného oplocení. Stěžovatel pak namítal absenci posouzení nemožnosti využívat hospodářskou místnost. Stavební úřad uvedl, že se nebude touto námitkou zabývat, a krajský úřad pak na související námitku nijak nereagoval. Podle NSS šlo ze strany stavebního úřadu o nešťastnou formulaci, kterou však stavební úřad ve skutečnosti předmětnou námitku vypořádal. Ve svém rozhodnutí hovoří o vstupu do hospodářské místnosti zcela explicitně a opakovaně. Vedení plotu po hranicích pozemků podle katastrální mapy pak NSS shledal za správné. Krajský soud žalobní námitky stěžovatele vypořádal, dílčí pochybení správních orgánů nepřehlédl, avšak správně konstatoval, že dané nedostatky nedosahují intenzity způsobilé založit nezákonnost rozhodnutí.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá ve vztahu k námitce překážky věci zahájené, že závěr NSS představuje projev libovůle. Z rozhodnutí krajského soudu a krajského úřadu vyplývá, že krajský úřad vypořádal tuto námitku pouze vágně a obecně. Odůvodnění pak "nahradil" novými tvrzeními až krajský soud. Nelze proto akceptovat, pokud krajský soud k následné žalobní námitce překážky věci rozhodnuté pouze odkázal na zákonné ustanovení, aniž by posoudil totožnost obou srovnávaných řízení. Správní soudy rezignovaly na aplikaci a dodržování zákonných a podzákonných předpisů. Z vyhlášky č. 501/2006 Sb. obecně plyne požadavek, že stavby nelze umísťovat tak, aby byly zdrojem znečištění pro studny. NSS také rezignoval na posouzení kasační námitky, kterou stěžovatel poukazoval na odmítnutí správních orgánů zabývat se chybějícím posouzením možnosti užívat hospodářskou místnost. Pokud stavební úřad jednoznačně uvedl, že se nebude touto námitkou zabývat, pak nelze v soudním rozhodnutí jakýmkoliv odkazem na hodnocení jiných otázek toto vyhodnocení nahradit. Stěžovatel celkově ke správnímu řízení a řízení ve správním soudnictví uvádí, že správní soudy akceptovaly mnoho "nešťastných, neúplných apod. výroků či argumentací", což odporuje principům řádné správy a spravedlivého procesu.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily správní soudy (či ještě před nimi správní orgány), jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy správního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí správního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí správních a jiných obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení správního soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům správních soudů. Stěžovatel neuspěl se svojí správní žalobou (a posléze kasační stížností), kterou napadl rozhodnutí krajského úřadu týkající se umístění stavby oplocení. Tato rozhodnutí se dotýkala i jeho nemovitostí. Námitky stěžovatele, který ve své podstatě opakuje námitky již uplatněné v soudním řízení správním, však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany správních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů ve správním soudnictví jsou záležitostmi správních soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu či krajskému soudu cokoliv vytknout. Námitky stěžovatele obecně nedosahují potřebné ústavněprávní dimenze.

8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do rozhodovací činnosti správních soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru