Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3223/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3223.19.1
Datum podání04.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3223/19 ze dne 22. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2017 č. j. 15 C 128/2014-173, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2017 č. j. 24 Co 271/2017-209 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 1303/2018-224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (dále jen "žalobkyně") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 134 137,75 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Předmětnou částku žalobkyně zaplatila stěžovateli na základě tehdy pravomocného rozhodnutí soudu, které však bylo následně Nejvyšším soudem zrušeno a odpadl tedy i právní důvod, na základě něhož bylo žalobci plněno.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku, včetně příslušenství. Konstatoval, že v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by stěžovatel pohledávku žalobkyně uspokojil. Jednostranný zápočet stěžovatele soud označil za zdánlivé právní jednání, protože podle závěrů soudu dostatečně nespecifikoval, které konkrétní pohledávky na náhradu škody/újmy jsou uplatňovány v jiném soudním řízení na náhradu za omezení vlastnického práva. Soud rovněž upozornil na skutečnost, že započtení pohledávky vůči státu je podle příslušných právních předpisů přípustné pouze na základě dohody. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení úspěšné žalobkyně soud uvedl, že pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu nenašel v obsahu spisu oporu.

4. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Závěry okresního soudu označil jako správné. K tomu dodal, že stěžovatelem uplatňovaná obrana, spočívající v zániku pohledávky žalobkyně v důsledku započtení, nebyla důvodná ani proto, stěžovatel nemá žádnou přisouzenou částku či jinou pohledávku, kterou by mohl vůči pohledávce žalobkyně započíst (pozn.: v jiných soudních řízeních, jejichž předmětem byla žaloba na náhradu za omezení vlastnického práva, došlo k jejímu zamítnutí).

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl poté, co shledal jeho nepřípustnost. V odůvodnění napadeného unesení se soud zabýval otázkou určitosti započtení provedeného stěžovatelem, námitkou stěžovatele stran nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu či tvrzenou překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu. Dospěl přitom k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v usnesení rovněž citoval.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nedostál při svém rozhodování požadavkům na řádnost odůvodnění a dovolací soud, namísto toho, aby pochybení odvolací instance napravil, dovolání stěžovatele odmítl. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatel rozvíjí své námitky stran nesprávného postupu obecných soudů při posuzování otázky jednostranného zápočtu pohledávky vůči státu. Opětovně též brojí proti postupu odvolacího soudu, který měl v průběhu řízení stěžovatele poučit podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a neučinil tak.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. S argumenty uplatňovanými stěžovatelem se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Poučovací povinnost podle citovaného ustanovení není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Obecné soudy by takovým postupem navíc nahrazovaly činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 533/18 ze dne 31. 8. 2018).

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru