Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3223/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3223.15.1
Datum podání02.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3223/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NOKI INTERNATIONAL, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1337, zastoupené Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č. j. 28 Co 229/2015-106, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 2. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II a výroku III v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost uhradit žalobci na nákladech prvostupňového řízení částku 25.716 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení částku 3.388 Kč, když výrokem I krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. V průběhu odvolacího řízení vzal totiž žalobce (domáhající se z titulu svého předkupního práva nahrazení souhlasu stěžovatelky s uzavřením kupní smlouvy) žalobu zpět. Stěžovatelka totiž od kupní smlouvy, kterou nabyla spoluvlastnické podíly k dotčeným nemovitostem (jež byly podle tvrzení žalobce zatíženy jeho předkupním právem), odstoupila a ztratila tak svoji pasivní legitimaci pro řízení; nadto stěžovatelka se zpětvzetím žaloby souhlasila. Stalo se tak přitom za situace, kdy okresní soud žalobě vyhověl a nahradil souhlas stěžovatelky s uzavřením předmětné smlouvy, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a podala odvolání.

2. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s uloženou povinností hradit žalobci náklady řízení, v čemž stěžovatelka spatřuje zejména porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka obsáhle argumentuje, proč považovala zahájení řízení o nahrazení projevu vůle žalobcem za účelové a vedené "touhou po dosažení nadbytku", jak doslova v ústavní stížnosti uvádí.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení totiž v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

5. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětluje, z jakých důvodů krajský soud přistoupil ke stanovení povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení žalobci. Ústavní soud proto neshledal žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

6. Nad tento rámec pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby všechny své pochybnosti týkající se předkupního práva žalobce, jež teprve nyní vtělila do stížnostní argumentace, uplatnila v odvolacím řízení, a pokusila se tak případně ovlivnit i akcesorické rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Této možnosti se totiž vlastním právním jednáním (odstoupením od smlouvy) vzdala, když se zpětvzetím žaloby souhlasila. Za této situace však odvolací soud postupoval správně ve smyslu věty druhé § 146 odst. 2 o. s. ř., podle níž "[b]yl-li (...) pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".

7. Z těchto důvodů proto v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu (jeho výroky II a III) práva ani svobody stěžovatelky porušeny nebyly a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru