Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3223/12 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNájem
nájemné
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2012;
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3223.12.1
Datum podání22.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3223/12 ze dne 6. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti nezl. M. V. K. a nezl. P. K., oba zast. otcem a matkou, oba právně zast. JUDr. Leošem Brantálem,*) advokátem advokátní kanceláře se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012 č. j. 157 EC 497/2010-127 a návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona Č. 99 / 1963 Sb., takto:

_____________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2012

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se po žalované domáhali zaplacení částky ve výši 4 200, Kč s příslušenstvím z titulu vyúčtovaní služeb poskytnutých žalované v souvislosti s nájmem bytu. Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že výši záloh na služby žalované řádně předepsali a vyúčtovali.

V ústavní stížnosti stěžovatelé především vyjadřují nesouhlas se stávající právní úpravou ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř., které umožňuje vyloučit z přezkumu rozhodnutí o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 10 000 Kč. Dle stěžovatelů jsou tak civilní spory rozděleny do dvou kategorií, přičemž účastníci sporů, u nichž výše projednávaného plnění je pod částkou 10 000 Kč, podléhají omezeným právům. Rozdělení sporů do kategorií je dle stěžovatelů diskriminující.

Podle názoru stěžovatelů výše hranice 10 000 Kč je určena náhodně, blíže neznámým, pravděpodobně pouhým úřednicko-administrativním mechanismem. Zákonodárce rozhodl za stěžovatele, a tím jim vzal část z jejich svobody rozhodování, do níž patří také otázka, zda stěžovatelé nechají či nenechají přezkoumat soudní rozhodnutí. Předmětná částka pro stěžovatele není bagatelní.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se sice domáhají zrušení rozsudku okresního soudu, ve vztahu k tomuto rozhodnutí však ústavně relevantní námitky nevznáší. Stěžovatelé pouze konstatují, že žalované řádně předepsali a vyúčtovali výši záloh na služby a soud při hodnocení skutkového děje vycházel z vyhl. č. 176/1993 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu 231/2000 Sb. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že soud pouze vycházel ze zásad a východisek stanovených tímto předpisem, který byl sice zrušen, avšak pro rozpor úpravy týkající se regulace nájmu s ústavními principy. Své závěry, dle nichž nelze po žalované požadovat, aby hradila zálohy, které přesahují v jednotlivých měsících předpokládanou 1/12 nákladů za služby dodávané nebo poskytované s užíváním bytu, soud řádně odůvodnil, tzn. že uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak již mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

Pokud jde o námitku týkající se protiústavnosti ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., dle níž absence dvoustupňového řízení v tzv. "bagatelních věcech" vede k porušení základních práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že se k uvedené problematice již vyslovil například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 101/01, kde uvedl: "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." Ústavní konformitu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud ostatně posuzoval vícekrát, aniž by ji někdy zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dle nějž "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice". Na této úvaze již Ústavní soud založil v řadě svých rozhodnutí i závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů odchýlit ani v nyní projednávané věci a plně na ně odkazuje.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, okresní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru