Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 322/01Usnesení ÚS ze dne 19.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.322.01
Datum podání28.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 322/01 ze dne 19. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. I. K., CSc., advokátem, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2001, č. j. 22 Ca 223/2000-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 28. 5. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá II. výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2001, č. j. 22 Ca 223/2000-33, a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci uvedl, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 2. 2000, č. j. 5153/130/1999, a č. j. 5253/130/1999. Stěžovatel se správní žalobou domáhal přezkoumání citovaných rozhodnutí finančního ředitelství, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím správce daně - Finančního úřadu v Novém Jičíně - o uložení povinnosti uhradit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1998 ve výši 3.785,- Kč a za zdaňovací období prosinec 1998 ve výši 68.021,-Kč v souladu s dikcí § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků). Správce daně vyměřil stěžovateli měsíční daň z přidané hodnoty v případech, ve kterých rozhodl, že stěžovatel provedl platby vůči společnosti P., spol. s r. o. (s níž měl uzavřenu smlouvu, označenou jakožto smlouvu o zprostředkování), avšak neprokázal, že činnost uvedené společnosti pro něj měla takový podnikatelský přínos, který by při platbě, jež byla smluvně ujednána, měl za následek vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Krajský soud v podstatě zaujal stanovisko, podle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když odůvodňoval nárok na daňový odpočet. Stěžovatel je toho názoru, že dotčený soud se nevypořádal s velmi podstatnou námitkou stěžovatele, a to skutečnosti odpovídajícímu obsahu zmíněné smlouvy o zprostředkování, zejména pak na celkový obsah této smlouvy. Stěžovatel namítá, že mu nebylo zachováno právo na spravedlivý proces tím, že správní soud nevyjádřil své stanovisko k zásadním otázkám, které stěžovatel ve správní žalobě přednesl.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyžádal si vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě a vyjádření Finančního ředitelství v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2002 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost a dále uvedl, že v soudním řízení bylo dbáno všech zásad spravedlivého procesu, vyplývajících z ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a že napadený rozsudek není v žádném směru v rozporu s ústavními normami o základních právech a svobodách.

Finanční ředitelství v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2002 navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti, neboť se nezakládá na relevantních právních důvodech. Provedeným důkazním řízením nebylo prokázáno, že společnost P., spol. s r. o., uvedená na daňovém dokladu, prováděla ve prospěch stěžovatele zprostředkovatelskou činnost. Tento závěr byl učiněn hodnocením získaných důkazů, jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, v souladu s dikcí § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přičemž v tomto hodnocení finanční ředitelství plně odkázalo na odůvodnění svých rozhodnutí ze dne 10. 2. 2000, č. j. 5153/130/1999, a č. j. 5253/130/1999. V daňovém řízení je otázka obsahu smluvního ujednání vždy otázkou faktické realizace plnění. Daňové orgány v těchto případech (a tak tomu bylo i u stěžovatele) v rámci jimi prováděného důkazního řízení vždy zkoumají, jaká činnost byla ve prospěch příjemce realizována, aby tak dospělo k závěru, zda došlo či nedošlo k plnění s daňovými konsekvencemi. Správce daně nebyl u toho, když byla smlouva sepisována, ani když (pokud vůbec) byla realizována, a tak je logické, že při prověřování skutkového stavu vychází z toho, co je ve smlouvě uvedeno. Je pak na daňovém subjektu, jaký obsah realizace prokáže, tzn. jaké faktické kroky po něho byly zprostředkovatelem uskutečněny. V tomto smyslu je námitka stěžovatele irelevantní, neboť stěžovatel v daňovém řízení neprokázal, že by pro něho byla vykonávána činnost uvedenou společností, aniž by tedy podstata problému spočívala v interpretaci smluvního ujednání. Stěžovatel navíc uvádí stejné argumenty jako v žalobě, přestože se k nim finanční ředitelství ve svém stanovisku ze dne 14. 9. 2000 již vyjádřilo. K námitkám stěžovatele, že rozhodnutí správce daně i soudu považuje za nespravedlivé, neboť ve své běžné denní činnosti využívá přínosů, které z činností zprostředkovatele podle zmíněné smlouvy pro něj vyplývají, finanční ředitelství konstatuje, že nestačí pouze prokázat, že např. zavedením platebního styku kartami V. došlo k zefektivnění činnosti stěžovatele, ale je nutné prokázat, že toto zavedení platebního styku je výsledkem činnosti zprostředkovatele, jemuž mělo být zaplaceno, a tedy vůči jehož plnění si stěžovatel nárokoval odpočet daně. Stěžovatel podstatu celého problému překroutil do zcela jiné roviny, jež vůbec nevychází ze zásad daňového řízení při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel se snaží Ústavnímu soudu, stejně jako se o to snažil v rámci odvolání u finančního ředitelství a v rámci žaloby u krajského soudu, podsouvat názor, že když určité skutečnosti v rámci hodnocení nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch (protože ani nemohly být), tak automaticky nebyly brány v úvahu. V rámci hodnocení důkazů v daňovém řízení jsou orgány daňové správy povinny brát v úvahu všechny skutečnosti (ve prospěch i neprospěch poplatníka), které v řízení vyšly najevo a mají vliv na objektivní posouzení daňových povinností poplatníka. V daném případě nebylo daňovým řízením zpochybňováno, jakých efektů stěžovatel dosáhl, nebyla ani hodnocena míra vlivu údajně přijatých služeb na další podnikání stěžovatele, protože to daňovým orgánům nepřísluší. Daňovým řízením nebylo prokázáno, že předmětný zprostředkovatel vykonával ve prospěch stěžovatele činnosti, které dle stěžovatele měly jím uváděný příznivý dopad na podnikání. Pokud určitá opatření měla příznivý dopad na podnikání, je další otázkou (a pro daný stěžovatelův případ zásadní), zda tato opatření byla někým doporučena, zprostředkována či jinak zajištěna. Daňovým řízením to nebylo prokázáno, a je tedy bezpředmětné hovořit o vlivu těchto opatření na podnikání stěžovatele, což je právě to, o co stěžovatel opírá svou ústavní stížnost (a předtím i odvolání a žalobu, u nichž právě proto neuspěl).

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se zcela ztotožnil se shora citovanými vyjádřeními krajského soudu a finančního ředitelství. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před správcem daně a před obecným soudem, jejichž průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a pouze polemizuje se závěry, které přijal obecný soud a před ním správce daně. V tomto směru tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti, nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji tak neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel se snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl opakovaně posuzovat, zda vznikl stěžovateli nárok na daňový odpočet. To je v pravomoci správce daně, když v následném soudním řízení je jeho postup podroben přezkumu obecným soudem. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby se obrátil na obecný soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu státní správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl.

Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 8. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru