Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3213/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3213.15.1
Datum podání02.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 6

280/2009 Sb., § 237, § 259


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3213/15 ze dne 16. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha France, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 8 Afs 44/2015-42 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2015, č. j. 31 Af 16/2014-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 44/2015 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 31 Af 16/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě společnost ČEZ Prodej, s. r. o., se sídlem Duhová 1/425, Praha 4. Stěžovatel měl pochyby o správnosti sraženého "solárního odvodu" ohledně platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období leden až červen 2013, když mu plátce daně nevyplatil celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů. Proto požádal plátce daně o vysvětlení podle § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"). Jelikož stěžovatel ani po podaném vysvětlení nesouhlasil s postupem plátce daně, podal stížnosti na postup plátce daně. Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013, č. j. 161020/13/4000-17104-050259 a č. j. 160955/13/4000-17104-050259, ze dne 23. 5. 2013, č. j. 194012/13/4000-17104-505133, ze dne 21. 6. 2013, č. j. 252812/13/4000-17104-505133, ze dne 26. 7. 2013, č. j. 343345/13/4000-17104-505133, a ze dne 21. 8. 2013, č. j. 390239/13/4000-17104-505133, zamítl Specializovaný finanční úřad stížnosti stěžovatele na postup plátce daně. Proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu podal stěžovatel odvolání, která byla rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 12. 2013, č. j. 30777/13/5000-14203-711217 zamítnuta, a napadená rozhodnutí byla potvrzena. Stěžovatel napadl rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 31 Af 16/2014 - 61, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí nemá k dispozici žádný prostředek ochrany, jímž by se mohl bránit proti tvrzeným protiústavním dopadům "solárního odvodu". S ohledem na znění čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 2 Listiny přitom musí podle stěžovatele existovat mechanismus zohledňující v individuálních případech protiústavní důsledky "solárního odvodu" na konkrétní výrobce.

4. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není tudíž povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaných soudních spisů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

6. Tak je tomu i ve věci stěžovatele, který se již dříve domáhal téměř obsahově shodnou ústavní stížností, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové ve věci přezkumu sraženého "solárního odvodu", pouze za jiné časové období. Usnesením sp. zn. III. ÚS 739/15 ze dne 29. 4. 2015 Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl s tím, že se již danou problematikou zabýval souhrnně v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015, a to včetně ústavnosti judikaturního odklonu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57 konstatoval, že stížnost dle § 237 daňového řádu není nástrojem, který by ve výše popsaných případech mohl poplatníkovi ochranu poskytnout, když nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího "rdousícím způsobem" na jednotlivce, je podle Nejvyššího správního soudu (za platné právní úpravy) institut prominutí daně dle ustanovení § 259 daňového řádu. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 dospěl Ústavní soud k závěru, takový postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena žádná základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků solárního odvodu.

7. Jelikož Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 jakkoli odchýlil, shledává dostatečným na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat, a zvláště pak vyzdvihnout závěry přijaté v bodech 33. - 38. jeho odůvodnění. Skutečnost, že stěžovatel považuje závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 2116/14 za "zcela nepřijatelné" přitom nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru