Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 321/98Nález ÚS ze dne 05.05.1999K náhradě škody, která je nesporná, jejíž výši však nelze exaktně zjistit

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkzdravotní péče
odškodnění
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/14 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.321.98
Datum podání17.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 9 odst.5, #1 čl. 14 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 447 odst.2

58/1969 Sb., § 28, § 21, § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 136


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 321/98 ze dne 5. 5. 1999

N 67/14 SbNU 83

K náhradě škody, která je nesporná, jejíž výši však nelze exaktně zjistit

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti K. M.

za účasti účastníků řízení 1)Městského soudu v Praze, 2) Obvodního

soudu pro Prahu 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn.

22 Co 115/98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.

11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17.

7. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22

C 174/96, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst.

6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15

odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla

zamítnuta žaloba, podle které žalovaný, tj. Česká republika

- Ministerstvo spravedlnosti ČR, je povinen vyplatit žalobci

(stěžovateli) částku 60.000,- Kč jako náhradu škody za nezákonné

zbavení osobní svobody od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968, částku

419.250,- norských korun jako náhradu škody za nezákonné zbavení

osobní svobody od 19. 12. 1973 do 20. 12. 1973, od 1. 11. 1974 do

31. 8. 1975, od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976, od 2. 12. 1976 do 30.

12. 1976 a od 1.9. 1975 do 31. 12. 1977 a částku 310.000,- Kč jako

náhradu škody za nezákonnou psychiatrickou léčbu od 1. 1. 1978 do

30. 11. 1990.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce

odvolal.

Městský soud jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne

23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že výše

uvedenými rozsudky soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení

čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny, čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15

odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.

Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil, že rozsudkem Nejvyššího

soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 74/96, kterým byl

zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 1968,

sp. zn. 2T 94/68, kterým byl žalobce odsouzen pro trestný čin

příživnictví k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož

výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále byl

žalobce zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že nejméně

od počátku prosince 1967 až do svého zadržení 15. 2. 1968 nikde

nepracoval, o zapojení do pracovního poměru se nezajímal a nechal

se vydržovat svými kamarády, čímž spáchal trestný čin

příživnictví, protože uvedený skutek není trestným činem. Tímto

rozsudkem vznikl žalobci nárok na náhradu škody, neboť

v souvislosti s trestním stíháním byl ve výkonu vazby od 12. 2.

1968 do 15. 5. 1969. Za tuto dobu by mu náleželo odškodnění za

ztrátu na výdělku, který mu ušel v důsledku vykonané vazby. Podle

ust. § 28 zák. č. 58/1969 Sb. by se o nárocích na náhradu škody,

způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu, rozhodovalo podle předpisů

vydaných do účinnosti tohoto zákona, tedy dle § 371 až 374

trestního řádu. Dle těchto zákonných ustanovení by se pak ušlý

výdělek zjišťoval dle průměrného čistého měsíčního výdělku

poškozeného, kterého dosahoval v posledním roce před vzetím do

vazby nebo trestu. Žalobce požadoval na náhradě škody částku

60.000,- Kč z titulu ušlé mzdy a ztížení společenského uplatnění.

Pokud by žalobce v tomto případě požadoval náhradu za ztrátu na

výdělku, bylo na něm, aby prokázal, jakého průměrného čistého

měsíčního výdělku před vzetím do vazby dosahoval. Na základě

provedených důkazů však obvodní soud dospěl k závěru, že žalobce

neunesl důkazní břemeno, když soudu nabídl nedostatečné důkazy

o tom, jaká škoda mu vznikla (ať již z titulu ztížení

společenského uplatnění, ztráty na výdělku, či obecné škody).

Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil, že rozsudkem Nejvyššího

soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp.zn. 2 Tzn 75/96, bylo zrušeno

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1974, sp.zn. 2 To

369/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4.

1974, sp.zn. 3 T 48/74. Rovněž byla zrušena další rozhodnutí na

zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Žalobce byl též zproštěn

obžaloby bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4, kterou mu

bylo kladeno za vinu, že od 13. 9. 1973 nikde nepracuje, práci se

soustavně vyhýbá a prostředky k obživě získává tak, že si půjčuje

různé finanční částky od svých známých, čímž měl spáchat trestný

čin příživnictví, protože uvedený skutek není trestným činem.

Rovněž toto rozhodnutí založilo žalobci nárok na náhradu škody,

neboť výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve

spojení s výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byl

žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a byl

mu uložen ochranný dohled na dobu 2 roků. Trest odnětí svobody

vykonal v době od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975. Za toto období by

žalobci příslušela náhrada škody za ztrátu na výdělku, tedy

průměrného čistého měsíčního výdělku, který dosahoval v posledním

roce před vzetím do výkonu trestu. S přihlédnutím k ust. § 21

zákona č. 58/1969 Sb. v návaznosti na ust. § 447 odst. 2 obč.

zák., a § 195 odst. 2 zák. práce, by žalobci mohla být přiznána

měsíční náhrada ve výši 2.500,- Kč + 50% mezi touto částkou

a skutečně dosahovaným výdělkem. Ani v tomto případě žalobce

neprokázal, jaký výdělek mu v souvislosti se vzetím do výkonu

trestu ušel a žádné důkazy v tomto směru soudu nenabídl. Pokud se

týče požadavku žalobce náhrady za ztrátu na zisku, který mu ušel

na zahraničním angažmá, pak byl soud toho názoru, že v řízení

nebyly prokázány základní předpoklady, odpovědnost státu za škodu

je odpovědností objektivní, avšak poškozený je povinen prokázat

výši tvrzeného ušlého zisku a příčinnou souvislost mezi tím, že

tento zisk ušel a nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Žalobce

neprokázal výši tvrzeného ušlého zisku, nebyla ani prokázána

příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím orgánu

státu. Obvodní soud ve svém odůvodnění dále podotkl, že požadovaná

náhrada za ztrátu zisku nemá v rozhodném období opory v zákoně,

neboť odškodnění za ztrátu na zisku lze přiznat až od novely

občanského zákona účinné od 1. 1. 1992. Žalobce rovněž neunesl

důkazní břemeno v tom směru, k jakému ztížení společenského

uplatnění a v jakém rozsahu došlo.

Pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, kterého se

měl žalobce dopustit tím, že od 5. 11. do 3. 12. 1976 neplnil

podmínky ochranného dohledu, který mu byl uložen rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1975, sp. zn. 3T 48/74,

byl žalobce odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

30. 1. 1976, sp. zn. 3 T 2/76, k trestu odnětí svobody v trvání

3 měsíců, přičemž ve vazbě a výkonu trestu byl od 18. 1. 1976 do

18. 4. 1976. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 12.

1976, sp. zn. 3T 193/76, bylo podle ust. § 172 odst. 1 písm. e)

trestního řádu trestní stíhání zastaveno. Usnesením z téhož dne

bylo žalobci uloženo ochranné psychiatrické léčení. Psychiatrické

léčení bylo pak přeměněno v ambulantní, znovu v ústavní a posléze

v léčení ambulantní. Dne 14. 11 1990 pak bylo vydáno usnesení

o propuštění z ochranného léčení v ambulantní formě. Rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96,

zrušil jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4.

1975, sp. zn. 3T 48/74, tak i usnesení o uložení ochranného

psychiatrického léčení žalobce, neboť ve svém výroku zrušil

i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odsouzení žalobce pro přečin maření úředního rozhodnutí pak

logicky navazuje na předchozí rozsudek, kterým byl žalobci uložen

ochranný dohled. Toto rozhodnutí tedy podle obvodního soudu

žalobci založilo nárok na náhradu škody za výkon vazby a trestu

v období od 18. 1. do 18. 4. 1976. Obvodní soud však dospěl

k závěru, že ani v tomto případě však žalobce neprokázal, jaký

výdělek či zisk mu ušel.

Pokud se týče částky 310.000,- Kč jako náhrady za nezákonnou

psychiatrickou léčbu, i v tomto rozsahu byla žaloba obvodním

soudem zamítnuta, neboť obvodní soud dospěl k závěru, že právo na

náhradu škody nezakládá ochranné opatření (uložení ochranného

psychiatrického léčení soudním rozhodnutím dle § 71 odst. 1

trestního zákona), i kdyby toto rozhodnutí bylo v pozdějším řízení

zrušeno, trestní stíhání bylo zastaveno, obžalovaný byl zproštěn

obžaloby nebo ochranné opatření nebylo znovu uloženo. Dle názoru

obvodního soudu tedy k náhradě škody za ochranné psychiatrické

léčení není opory v zákoně.

Odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn.

22 Co 115/98, výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně s tím,

že žalobcovy výhrady nemají právní relevanci, a proto nejsou

způsobilé zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že soud prvního

stupně ve vztahu k nároku na odškodnění ve výši 60.000,- Kč

a 419.250,- norských korun dovodil, že na základě rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96,

vzniklo žalobci právo domáhat se náhrady škody podle zák. č.

58/1969 Sb., avšak žalobce neprokázal, jaká škoda mu vznikla.

V důsledku toho, že neunesl důkazní břemeno, byla ohledně těchto

nároků žaloba zamítnuta. Odvolací soud se v tomto směru plně

ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, přičemž je nezbytné

zdůraznit, že žalobce neprokázal základní předpoklad pro náhradu

škody, jímž je vznik škody, tím méně pak mohl prokázat příčinnou

souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím orgánu

státu.

Pokud jde o nárok žalobce na odškodnění ve výši 310.000,- Kč

za nezákonnou psychiatrickou léčbu, ztotožňuje se odvolací soud

s názorem soudu prvního stupně, který tento nárok posoudil jako

neopodstatněný.

Vedl. účastník Ministerstvo spravedlnosti se svého práva být

vedlejším účastníkem vzdalo dle ustanovení § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.

V Ústavním soudu dožádaném vyjádření Městský soud v Praze

uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procesními

předpisy, byly provedeny všechny důkazy, které byly navrženy

a které soudy považovaly za podstatné pro posouzení. Městský soud

v Praze je proto přesvědčen, že svým postupem neporušil žádné

ustanovení, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává,

a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako

nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že pokud se jedná

o náhradu škody , která v důsledku nezákonných rozhodnutí

stěžovateli vznikla, oba soudy, jak soud prvního stupně, tak

i soud odvolací, postupovaly sice v souladu se zákonem ( zák. č.

58/1969 Sb.), ale nepřihlédly k zákonným předpisům, které by tuto

náhradu umožňovaly.

Ústavní soud je toho názoru, že konečné rozhodnutí soudu,

kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že žalovaný je povinen

poskytnout žalobci náhradu škody za nezákonné zbavení osobní

svobody, je porušením ústavnosti.

Správně oba soudy konstatovaly, že se stěžovateli nepodařilo

prokázat výši škody, která mu vznikla rozhodnutím orgánu státu

o vazbě a trestu. Je však mezi nimi nesporné, že škoda stěžovateli

vznikla. Podstatnou náležitostí škody je potom její vyčíslitelnost

v penězích.

Právě proto, že stěžovatel nemohl prokázat své příjmy, byl

odsouzen pro trestný čin příživnictví, a to dvakrát. V návaznosti

na toto odsouzení následovalo dále odsouzení pro přečin maření

výkonu úředního rozhodnutí. Výše uvedené odsuzující trestní

rozsudky byly později zrušeny jako nezákonné.

Nyní, právě proto, že stěžovatel opět nemůže prokázat výši

svých příjmů, kterých dosahoval v době před výkonem vazby, či před

výkonem trestu odnětí svobody, a to za účelem toho, aby mu byla

poskytnuta náhrada škody za ztrátu na výdělku v důsledku

nezákonného rozhodnutí státního orgánu, je stěžovatel opět

poškozen. Oba soudy totiž dospěly ve svých rozhodnutích ke

shodnému závěru, že nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím

orgánu státu o vazbě a trestu stěžovateli vznikl. Tato náhrada mu

však nebyla přiznána s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní

břemeno, že se mu nepodařilo prokázat výši škody, která mu vznikla

nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Jeho žaloba o náhradu škody

za nezákonné zbavení osobní svobody byla soudy zamítnuta jako

bezdůvodná.

Ústavní soud má za to, že jestliže v trestní rovině je

nesporné, že příčinou nezákonného odsouzení stěžovatele bylo

chování státu v době totality, (nucené vyřazení z pracovního

procesu) nelze ani v civilní rovině abstrahovat od této

skutečnosti a dospět k závěru, že škodu nelze přiznat z důvodu

neunesení důkazního břemene ohledně její výše poškozeným, když

vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako samotné

nezákonné rozhodnutí. Takové přístupy soudu nelze v právním státě

akceptovat, neboť by jimi byla de facto znovu posvěcována již

vyslovená nezákonnost odsouzení stěžovatele z doby totality.

Z hlediska pozitivně právního pak Ústavní soud odkazuje

zejména na ustanovení § 136 o. s. ř. dle kterého lze-li výši

nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit

vůbec, určí ji soud podle své úvahy a dále na ustanovení § 21 zák.

č. 58/1969 Sb., dle kterého se ztráta na výdělku (ušlý výdělek)

hradí i když nejde o škodu na zdraví se všemi důsledky z toho

plynoucími, tedy včetně možnosti náhrady škody formou tzv.

fiktivního příjmu, t. j. příjmu, jakého by stěžovatel dosahoval,

nebýt nuceného vyřazení z pracovního procesu ve srovnání s jiným

srovnatelným pracovníkem - hudebníkem, politicky

nediskriminovaným, tedy vyjíždějícím pracovně i do zahraničí.

Vzhledem k přípustnosti nepravé retroaktivity, dle níž vznik

a zánik právního vztahu se řídí dosavadními předpisy, zatímco

obsah stávající právní úpravou platnou ke dni vyhlášení

rozhodnutí, neplatí tu již limity dané zákoníkem práce.

Soud tak vlastně v daném případě nutil stěžovatele doložit

výši svých příjmů, kterých měl dosahovat před výkonem vazby

a trestu odnětí svobody, přičemž tuto skutečnost již tehdy

stěžovatel nedoložil a doložit ani nemohl, a to v důsledku toho,

že byl odsouzen a politicky perzekvován. Tuto skutečnost nemůže

stěžovatel doložit ani nyní, a to z výše uvedených důvodů

politické perzekuce, kdy pracovat jako výkonný hudebník nesměl,

neboť nebyl zařazen do povinné profesní organizace a nevlastnil

ani vlastní licenci. I když pro stěžovatele je nemožné nyní tyto

škody doložit, jsou oba soudy shodného názoru, že mu škoda

vznikla, a to v důsledku protizákonného jednání totalitních orgánů

proti stěžovateli.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ze strany jednajících orgánů došlo k porušení čl. 36

odst. 1, 2 a 3 Listiny a čl. 36 Listiny, který v sobě obsahuje

i stěžovatelem uváděná ustanovení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud proto napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3

písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru