Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 321/06Usnesení ÚS ze dne 08.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkDoručování
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.321.06
Datum podání25.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 28


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 321/06 ze dne 8. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 12 To 31/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 5. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, kterým byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným A. M. ponechán ve vazbě, nebyly přijaty jejich sliby a bylo stanoveno, že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, kterým byly zamítnuty stížnosti obou spoluobžalovaných. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z listin předložených stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), a odst. 4 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství. Těch se měl dopustit spolu s dalšími osobami v celkem deseti skutcích tím, že odcizovali luxusní motorová vozidla a další věci z garáží rodinných domů, v nichž se tato vozidla nacházela. Usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 20 Nt 1566/2005, byl stěžovatel v tomto řízení vzat ze všech vazebních důvodů do vazby, a to s účinností od 13. 2. 2005 od 09:06 hodin. Přípisem státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 13. 2. 2006, č. j. 1 KZv 46//2005-676, byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že téhož dne byla podána obžaloba. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným A. M. po předchozím slyšení a složení slibů podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ponechán ve vazbě, nebyly přijaty jejich sliby a bylo stanoveno, že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, pak byly stížnosti obou spoluobžalovaných proti usnesení soudu prvého stupně zamítnuty jako nedůvodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvod vazby útěkové nemůže být spatřován pouze v tom, že je cizím státním občanem, a poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 645/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. 94. str. 321) a II. ÚS 347/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 9. N. 155. str. 349). S ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Letellier proti Francii (ze dne 26. 6. 1991. č. 12369/86. A207), a Rokhlina proti Rusku (ze dne 7. 4. 2005. č. 54071/00), namítá, že útěkový důvod vazby nemůže vykazovat znaky trestu, ale může být dán jen za existenci konkrétních skutečnosti. Za konkrétní skutečnost přitom nepovažuje ničím nedoložené "určité signály o páchání trestné činnosti v jiných státech Evropy", jimiž tento vazební důvod odůvodnil soud prvého stupně. Odůvodnění rozhodnutí obou soudních instancí považuje za nekonkrétní, vágní, povšechné a kusé, tedy nikoliv takové, jaké má s ohledem na význam ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a odkazuje i v tomto ohledu na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž tak podle něj absentují konkrétní důvody nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky. Dále namítá, že není občanem České republiky a neovládá český jazyk, a proto mu měla být v souladu s § 28 odst. 2 trestního řádu obžaloba přeložena. Překlady zákonem taxativně vymezených rozhodnutí přitom zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde, který má rovněž zásadně překlad doručovat. V případě obžaloby tato povinnost stíhá státního zástupce, který má tudíž povinnost obžalobu soudu předložit společně s překladem. Stěžovatel s ohledem na názor teorie (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002) dovozuje, že pokud v daném případě nemůže státní zástupce doručit přímo stěžovateli, musí ji doručit soudu spolu s překladem, jinak nedojde k účinnému doručení. Stěžovateli je přitom známo, že obžaloba byla spolu s vyšetřovacím spisem soudu doručena v poslední den lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení, avšak bez překladu. Proto se domnívá, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla překročena.

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky), a proto jsou všechny obecné soudy povolány nejen k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy České republiky), ale i na úrovni ústavního pořádku. Z toho dále vyplývá, že je žádoucí a ústavně souladné, pokud pochybení soudu prvého stupně je napraveno v rámci řízení o opravných prostředcích, tedy před tím, než je do věci povolán zasáhnout Ústavní soud, coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) rozhodující o ústavní stížnosti, která je posledním účinným prostředkem nápravy v České republice (čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod).

Z ústavní stížnosti je patrné, že si shora uvedeného stěžovatel není vědom, neboť své námitky směruje takřka výlučně proti rozhodnutí soudu prvého stupně a pomíjí tak rozhodnutí soudu druhého stupně, který rozhodoval o jeho stížnosti. Lze souhlasit s tím, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je kusé, a nelze z něj proto v celé šíři rozumět důvodům, které tento soud k rozhodnutí vedly. Rozhodnutí soudu druhého stupně však podle názoru Ústavního soudu tyto nedostatky odůvodnění soudu prvého stupně odstranilo. Tímto soudem byl útěkový důvod shledán v tom, že nadále existuje důvodné podezření podložené důkazy ve spise, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, která je ohrožena trestní sazbou pěti až dvanácti let. Uvedené konstatování dal do souvislosti s tím, že je stěžovatel cizím státním příslušníkem bez povoleného trvalého pobytu v tuzemsku a shledal, že útěkový důvod vazby je tedy dán. Z rozhodnutí soudu druhého stupně také vyplývá, že předstižní důvod vazby byl shledáván vzhledem k charakteru, rozsahu a délce páchání trestné činnosti, coby činnosti pokračující. Právě ve světle této skutečnosti je třeba nahlížet na poukaz soudu prvého stupně o určitých signálech o páchání trestné činnosti obviněným v jiných státech Evropy. Z rozhodnutí soudů obou stupňů přitom dostatečně vyplývá, že nepřijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo odůvodněno povahou případu stěžovatele, popsaného v obou napadených rozhodnutích, pro niž nebyl slib považován za dostatečnou náhradu vazby. Lze uzavřít, že i když jsou odůvodnění obou napadených rozhodnutí stručná, naprosto z nich nevyplývá, že by se soudy nezabývaly věcí dostatečně, a že by tak neposkytly v posuzované věci dostatečnou míru záruky proti zneužití institutu vazby. Proto Ústavní soud posuzování dalšího trvání vazby obecnými soudy shledal ústavně souladným s tím, že právní závěry dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se stěžovatel odvolává, vycházejí z odlišného skutkového základu a proto na posuzovaný případ nedopadají.

Stanoviskem, sp. zn. Pl. ÚS st. 20/05, ze dne 25. 10. 2005, Ústavní soud vyslovil názor, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny. To protože základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. Což nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. Vedle tohoto zásadního právního názoru je třeba konstatovat, že výklad ustanovení § 28 odst. 2 a 3 trestního řádu je pozitivistický až formalistický a pomíjí tak, že jsou českému právnímu řádu, a zejména jeho ústavnímu pořádku, vlastní i přirozenoprávní tendence (srov. např. preambule Listiny nebo čl. 85 odst. 2 Ústavy České republiky).

V posuzovaném případě jde jednak o to, jaký význam má doručení zákonem taxativně vyjmenovaných procesních aktů, a pro koho. Jinými slovy jde o teleologický výklad dotčeného podústavního práva. Předně je třeba uvést, že obžaloba je především procesním úkonem veřejné žaloby, jímž se zahajuje řízení před soudem, a nikoliv rozhodnutím v právním slova smyslu. Proto je poněkud protismyslné, pokud i v případě obžaloby je hovořeno o povinnosti zajistit překlad rozhodnutí (§ 28 odst. 2 alinea ultima). Pokud se pak v § 28 odst. 3 trestního řádu váže počátek běhu lhůty pouze na případ doručení rozhodnutí společně s jeho překladem, je tím evidentně míněn počátek lhůty pro podání opravného prostředku nebo jiného procesního prostředku (např. § 314g odst. 1 trestního řádu) proti doručovanému rozhodnutí. Jen v takovém případě má význam a prostor překlad do jazyka, kterému účastník řízení rozumí, pro dosažení sledovaného principu rovnosti účastníků v řízení, a to ještě nad rámec vymezený ústavním pořádkem, jak bylo vyloženo výše. Nic takového v případě obžaloby nepřichází v úvahu, neboť podáním obžaloby nepočíná běžet obžalovanému žádná lhůta k procesnímu úkonu. Ostatně i teorie, na kterou se stěžovatel odvolává, nespojuje s absencí překladu obžaloby žádné formální důsledky (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 216). Bylo by přitom formalistické a absurdní vykládat § 28 odst. 3 trestního řádu tak, že řízení před soudem a tím i lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 5 trestního řádu počíná běžet soudu až tehdy, kdy mu bude doručena obžaloba společně s překladem, když z podstaty věci všechny orgány činné v trestním řízení znají český jazyk (§ 2 odst. 14 trestního řádu). Proto lze uzavřít, že za současného právního stavu doručení obžaloby i bez překladu má za následek počátek soudní fáze trestního stíhání a konec přípravného řízení, s čímž je spojeno jak ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení, tak i další povinnosti uložené zákonem soudu.

Jako obiter dictum lze v tomto případě rovněž uvést, že tuto námitku evidentně stěžovatel neuplatnil ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru