Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3208/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3208.18.1
Datum podání24.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3208/18 ze dne 13. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Radimem Vypušťákem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 1 T 4/2017-602 ze dne 7. 9. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 1/2018-726 ze dne 8. 3. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 707/2018 ze dne 28. 6. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví zmíněným rozhodnutím obecných soudů, kterými mu tyto soudy dle jeho tvrzení zasáhly do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V trestním řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 1 T 4/2017-446 ze dne 1. 2. 2017 odsouzen za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a přečin soulož mezi příbuznými podle § 188 trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že v přesně nezjištěné době nejméně po dobu 3 let za účelem sexuálního uspokojení opakovaně osahával svoji nezletilou dceru (dále jen "poškozená") a vyžadoval, aby s ním prováděla masturbační a jiné sexuální praktiky, v rozsudku popsané, a to včetně pohlavního styku. Tímto jednáním poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a bylo mu rovněž uloženo zaplatit poškozené částku 1 020 981 Kč jako náhradu škody a částku 100 000 Kč jako náhradu za nemateriální újmu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě přímé usvědčující výpovědi poškozené, nepřímo usvědčujících výpovědí několika svědků a znaleckých posudků, zkoumajících věrohodnost a zdravotní obtíže poškozené a duševní stav stěžovatele a poškozené.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 2 to 50/2017-502 ze dne 1. 6. 2017 zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, uložil mu doplnit již provedené dokazování a naznačil, v jakém rozsahu by se tak mělo stát.

4. Krajský soud následně po doplnění dokazování rozsudkem č. j. 1 T 4/2017-602 ze dne 7. 9. 2017 opět uznal stěžovatele vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 trestního zákoníku, odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a uložil mu zaplatit poškozené částku 1 020 981 Kč jako náhradu škody a částku 100 000 Kč jako náhradu za nemateriální újmu.

5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel rovněž odvolání. Vrchní soud rozsudkem č. j. 2 To 1/2018-726 ze dne 8. 3. 2018 změnil rozsudek krajského soudu ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy a jinak jej ponechal nezměněn.

6. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 707/2018 ze dne 28. 6. 2018 podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud uvedl, že krajský i vrchní soud hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vysvětlily.

7. Následně se stěžovatel obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud. V té odmítá vinu ze spáchání činu, za který byl odsouzen a tvrdí, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a rovněž v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Krajský a vrchní soud se dle něj nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se nesrovnalostí ve výpovědi poškozené, a to zejména ve vztahu k časovému sledu událostí a velikosti jeho přirození. Soudy měly dále zohlednit jen ty důkazy, které vedly k závěru o vině stěžovatele a nevypořádat se se skutečnostmi, které jeho vinu vylučují. Kromě toho stěžovatel napadá také výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy, neboť obecné soudy podle něho nezjišťovaly jeho osobní a majetkové poměry a závěry o výši náhrady ani dostatečně neodůvodnily.

II. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině a jak hodnotily jednotlivé důkazy.

11. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů, tedy především nesouhlasu se skutkovými závěry soudů. Důkazní řízení však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích kvalifikovaných pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

12. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V těchto dvou oblastech stěžovatel žádnou konkrétní námitku neuplatil. Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takovou kvalifikovanou vadu (tzv. exces) Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené a jejího důkladného hodnocení za pomoci znaleckých posudků ale i výpovědí svědků). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Ústavněprávní rozměr nad to není dosažen ani odkazem stěžovatele na velikost jeho údu a s ní dle něj související nesoulad ve výpovědi poškozené, přičemž tento argument prostřednictvím provedeného dokazování rovněž vypořádaly obecné soudy.

13. Úkolem Ústavního soudu je zhodnotit, zda závěry obecných soudů nejsou svévolné. Závěrům soudů přitom z hlediska jejich logické a právní udržitelnosti, jakož i souladu s ustálenou judikaturou, nelze nic vytknout. Soudy jednoznačně uvedly, z jakých skutečností při svém rozhodování vycházely a o jaké důkazy své závěry opřely, a to jak z hlediska skutkového stavu, tak z hlediska přiznání náhrady škody a nemateriální újmy poškozené. Pro další podrobné hodnocení stěžovatelových námitek lze tak na rozhodnutí soudů odkázat.

14. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru