Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3206/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodškodnění
Poškozený
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3206.11.1
Datum podání26.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 118a odst.1, § 118a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3206/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3310/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s odvoláním na porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 1. 2009 ve věci sp. zn. 30 C 309/2008 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000.000,- Kč, kterou odůvodnil tím, že v roce 1998 podal několik trestních oznámení, na jejichž základě nebylo do dne podání žaloby zahájeno trestní stíhání. Stěžovateli tak měl vzniknout "emocionální šok ze strachu z nefunkčnosti práva a ze strachu ze života v bezprávní společnosti", stěžovatel byl navíc v důsledku podání trestních oznámení napaden neznámými útočníky, bylo mu vyhrožováno, byl na něj podán návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům a byl zadržován ve vazební věznici, kde byl zkoumán na psychiatrickém oddělení. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 31. 8. 2009 ve věci sp. zn. 15 Co 285/2009 rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil; stěžovatelovo dovolání bylo rubrikovaným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

Nalézací soud odůvodnil zamítnutí žaloby nedostatkem stěžovatelovy aktivní legitimace, neboť v pozici oznamovatele trestného činu nebyl účastníkem předmětných trestních řízení. Soud první instance navíc uvedl, že i pokud by stěžovateli aktivní legitimace svědčila, byl by jeho nárok již (ke dni 28. 7. 1999) promlčen. Odvolací soud se s právními závěry okresního soudu ztotožnil a Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel v dovolání relevantním způsobem nenapadl právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů a domnívá se, že v daných trestních řízeních měl postavení poškozeného, pročež orgány činné v trestním řízení mu byly povinny sdělit výsledek prošetření jeho trestních oznámení. Stěžovatel je současně přesvědčen, že jeho nárok nemohl být promlčen, neboť vznikl za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a trval do doby nabytí účinnosti novely tohoto zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Při posuzování ústavních stížností - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - je Ústavní soud zásadně vázán striktně zněním petitu ústavní stížnosti, jež vymezuje subjekty (orgány, jež napadená rozhodnutí vydaly) a předmět ústavněprávního přezkumu.

Projednávaná ústavní stížnost přitom obsahem petitu směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání. K porušení stěžovatelem uváděných práv by tak mohlo dojít pouze v případě, že by Nejvyšší soud dospěl ústavně nekonformním (svévolným, interpretačně excesivním) způsobem k závěru o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání.

Svévolný či excesivní postup Nejvyššího soudu ovšem z odůvodnění napadeného - nemeritorního - rozhodnutí nevyplývá, nic takového ostatně netvrdí v ústavní stížnosti ani stěžovatel, čemuž nasvědčuje i dikce ústavní stížnosti ("stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu"), jíž stěžovatel ve své podstatě pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu (viz výše) nepřísluší. Argumentačně přitom setrvává v rovině práva podústavního, přesněji řečeno nepředkládá žádné konkrétní námitky, jež by posunovaly jeho věc do roviny ústavněprávní. Již tím je bez dalšího dána neopodstatněnost jeho ústavní stížnosti.

Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že v projednávané věci nehrála rozhodnou roli otázka promlčení, jež byla nalézacím soudem zmíněna pouze na okraj, podobně jako fakt, že ke stěžovatelem tvrzenému pochybení orgánů činných v trestním řízení došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Primárním (a určujícím) důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby nalézacím soudem byl totiž zjevný nedostatek žalobcovy aktivní legitimace. Stěžovatel vystupoval v daných trestních řízeních čistě v postavení oznamovatele, neboť i přes poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nikterak nedoložil (a i v ústavní stížnosti setrvává v rovině tvrzení), že by bylo možno jej označit za poškozeného (viz str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor Nejvyššího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném usnesení neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které dovolací soud v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru