Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3204/09 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3204.09.1
Datum podání11.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 29 odst.4

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.a, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3204/09 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. H. a M. H., obou zastoupených Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 6. 2005 ve věci sp. zn. 8 Nc 4843/2005, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006 ve věci sp. zn. 30 Co 373/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009 ve věci sp. zn. 20 Cdo 1790/2007, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně mělo být porušeno i ustanovení čl. 90 Ústavy.

Shora uvedeným usnesením okresního soudu byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelů k uspokojení pohledávky společnosti Frenn Trading B.V. ve výši 7.250.000,- Kč s příslušenstvím za společností PARMA CLUB, s.r.o., prodejem rekreační chaty v katastrálním území Škvorec.

Dne 19. 9. 2005 podali stěžovatelé odvolání proti rubrikovanému usnesení okresního soudu a současně podali i námitku podjatosti pověřeného soudního exekutora.

Krajský soud napadeným usnesením změnil výroky I. a III. usnesení okresního soudu a rovněž rozhodl o námitce podjatosti pověřeného soudního exekutora tak, že k této námitce nepřihlédl z důvodu její údajné opožděnosti.

Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností taktéž napadeným usnesením dle jejich slov proto, že jimi vznesené námitky "neshledává po právní stránce zásadního významu, navíc se nejedná o námitku právní, ale skutkovou, jež není způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.".

T. H. nadto uvádí, že současně s dovoláním podal dne 7. 2. 2007 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 389/07 odmítl pro předčasnost, jelikož v době jejího podání Nejvyšší soud o podaném dovolání nerozhodl.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud zcela nesprávně aplikoval a interpretoval lhůtu pro podání námitky podjatosti dle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Stěžovatelé se nadto domnívají, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení používá argumenty, jež neodpovídají účelu a smyslu aplikované právní normy, přičemž se jedná o zjevné "vytržení" jedné věty ustanovení § 29 odst. 4 exekučního řádu z celkového kontextu institutu námitky podjatosti pověřeného soudního exekutora v exekučním řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Petitem ústavní stížnosti napadají stěžovatelé (taktéž) rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejím obsahem nicméně proti odmítacímu usnesení dovolacího soudu nikterak nebrojí. V rekapitulační části ústavní stížnosti stěžovatelé toliko - bez jakýchkoli hodnotících soudů - uvádějí (viz výše), z jakých důvodů Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl.

Stěžovatelům přitom nelze přisvědčit, že by Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání ze stěžovateli uváděných důvodů. V odůvodnění tohoto usnesení dovolací soud naopak jasně uvádí, že mezi rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu neexistuje tzv. diformita, pročež není možno považovat rozhodnutí soudu druhé instance za rozhodnutí měnící ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (na základě kterého stěžovatelé dané dovolání podávali). Pouze nad rámec Nejvyšší soud konstatoval, že z povahy věci by předmětné dovolání nemohlo být přípustné ani dle ustanovení § 237 odst. 1 psím. c) občanského soudního řádu (viz str. 4 napadeného usnesení).

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost - pro absenci jakýchkoliv (tím méně pak ústavněprávně relevantních) argumentů - zjevně neopodstatněná.

K závěru o zjevné nepodstatnosti projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v té její části, v níž směřuje proti rozhodnutím soudů první a druhé instance. V této části stěžovatelé zjevně neunášejí břemeno tvrzení v řízení před Ústavním soudem, jestliže toliko vágně namítají pochybení odvolacího soudu, aniž by toto své tvrzení jakkoli konkretizovali. Stěžovatelé totiž vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci ustanovení § 29 odst. 4 exekučního řádu, neuvádějí již však vůbec, v čem (přesně) tuto nesprávnost spatřují. V této souvislosti je nutno připomenout, že Ústavní soud není povolán přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska jiných námitek, než které stěžovatelé uplatňují v ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž rozsahem námitek vázán, neboť jinak by se stal jakousi suprerrevizní instancí, což neodpovídá roli, jež mu byla ústavodárcem svěřena. Z povahy základních lidských práv a svobod ostatně vyplývá, že jejich porušení by měl stěžovatel skutečně pocítit jako citelnou křivdu a měl by být schopen, byv nota bene zastoupen advokátem, ji jako stížnostní námitku artikulovat, byť s její ústavněprávní kvalifikací se může mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).

Nadto Ústavní soud konstatuje, že právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelé s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě (viz výše) založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru