Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3203/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3203.17.1
Datum podání12.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3203/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 125, Karviná, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 T 204/2013-726, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2016, č. j. 6 To 187/2016-767, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 7 Tdo 844/2017-30, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle ustanovení § 157 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Skutkově šlo o to, že stěžovatel měl prodat kanystr o objemu 34 litrů obsahující líh, který nabyl z neznámého zdroje (nikoliv od výrobce či obchodníka oprávněného k obchodu s čistým lihem) bez řádných účetních dokladů, přičemž bylo následně zjištěno, že tento líh obsahoval metanol v množství ohrožujícím zdraví osob. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") tento rozsudek ve výroku o vině ponechal nezměněn a výrok o trestu zrušil s tím, že stěžovatele nově odsoudil rovněž k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž však změnil zkušební dobu z 18 měsíců na 2 roky a 6 měsíců. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, konkrétně v rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Důkazy prý totiž byly hodnoceny zcela tendenčně a v neprospěch stěžovatele.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.

7. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

10. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zpochybňuje pravdivost výpovědí svědků Kostky, Sikory a Chodury, které staví do kontrapozice k výsledkům zkoumání provedeného Celně technickou laboratoří v Ostravě. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je však patrno, že stěžejním důkazem o závadnosti lihu byl vzorek z kanystru, který prodal stěžovatel J. Kostkovi a nikoliv lihu, který J. Kostka následně postoupil dalším svědkům. Přitom o skutečnosti, že J. Kostka tento líh koupil od stěžovatele a nechal po vypuknutí metanolové aféry prověřit na hygienické stanici, nebyly žádné důvodné pochybnosti, byť část z celkového množství 34 litrů tento svědek dále prodal. Navíc, krajský soud k odvolací námitce stěžovatele, že v zajištěných vzorcích byly zjištěny různé příměsi a různé množství metylalkoholu s odkazem na výpovědi těchto svědků vyložil (str. 7 napadeného rozsudku), že tito svědci s lihem dále manipulovali, rozlévali jej do lahví a kanystrů a tento si připravovali pro další zpracování, takže mohlo dojít ke smíchání se vzorky lihu jiného. Tento učiněný a řádně odůvodněný závěr, opřený o výsledky dokazování a zasazený do kontextu celé věci, Ústavní soud s ohledem na svoji shora zmíněnou zdrženlivost nepovažuje za excesivní, jak tvrdí stěžovatel, a proto neshledal ani důvod provedené dokazování jakkoliv zpochybňovat a přehodnocovat.

11. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru