Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3201/08 #1Nález ÚS ze dne 06.02.2009K výkladu lhůty zakotvené v ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimníh... více
Věcný rejstříkObhájce
interpretace
advokát/odměna
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/52 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.3201.08.1
Datum vyhlášení04.03.2009
Datum podání30.12.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2, § 41 odst.5


přidejte vlastní popisek
Postupem, kdy obecný soud váže počátek subjektivní lhůty upravené v ust. § 151 odst. 2 trestního řádu jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc resp. vyhlášení rozsudku, a nikoliv na okamžik, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví, tj. na okamžik doručení rozhodnutí obhájci, nerespektuje obecné zásady právní (principy), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů odvozené z normativního principu demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy a poruší tak právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky K. S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. února 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2008 sp. zn. 32 T 105/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 8 nepřiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů, jelikož stěžovatelce marně uplynula prekluzívní lhůta stanovená v § 151 odst. 2 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Obvodní soud vyšel z toho, že povinnost obhajovat v daném případě skončila dne 24. 4. 2007, kdy nabyl právní moci vyhlášením rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007. Stěžovatelka tak dle obvodního soudu svůj nárok uplatnila dopisem doručeným soudu až dne 15. 5. 2008, tedy po marném uplynutí této lhůty. Výše zmíněné rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, která byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta.


Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že prekluzívní lhůta upravená v § 151 odst. 2 trestního řádu je konstruovaná jako lhůta subjektivní. Pro určení počátku běhu této lhůty je tak rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Obecné soudy vycházeje z účasti stěžovatelky prostřednictvím substituta na jednání, vymezily při použití jazykového výkladu jako počátek běhu této lhůty den vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, tedy den, kdy ve smyslu ust. § 12 odst. 10 trestního řádu skončilo trestní stíhání.

Podání dovolání je úkon obhájce v rámci jeho ustanovení a v odůvodněných případech i jeho povinnost. Aby však mohl obhájce řádně tuto povinnost plnit, musí být bezpodmínečně seznámen s písemným vyhotovením rozhodnutí, samotnou přítomnost na vyhlášení rozhodnutí nelze považovat za naplnění podmínky § 151 odst. 2 trestního řádu, tedy „obhájce se dozvěděl.“ Teprve po seznámení se s úplným odůvodněním je schopen obhájce posoudit, zda jeho povinnost obhajovat skončila, či zda je na místě využít mimořádného opravného prostředku, dovolání. Tento závěr lze dovodit i z § 265e odst. 1 trestního řádu, který váže počátek běhu lhůty pro podání dovolání na doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

Ústavní soud konstatoval, že pokud by byl počátek běhu prekluzívní lhůty vykládán jen prostřednictvím jazykového výkladu aplikované právní normy (§ 151 odst. 2 trestního řádu), tedy byl by stanoven dnem právní moci, resp. vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, mohlo by teoreticky dojít k absurdní situaci, kdy by uběhla prekluzívní lhůta k uplatnění nároku, přičemž by obhájce doposud neměl písemné vyhotovení rozsudku doručeno. Ustanovený obhájce však vždy musí mít alespoň dvouměsíční lhůtu, ve které zváží, zda podá dovolání či nikoli, a dále i dostatek času k uplatnění svého nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Jako jediný rozumný výklad, šetřící účel základního práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby obhajoby, je pak nutno považovat ten, který váže okamžik počátku běhu prekluzívní lhůty k doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci. Tomuto výkladu nebrání ani účel sledovaný § 151 odst. 2 trestního řádu o prekluzívní lhůtě.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009

N 19/52 SbNU 187

K výkladu lhůty zakotvené v ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. února 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. S. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2008 sp. zn. 32 T 105/2006, jímž nebyla stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni přiznána odměna a náhrada hotových výdajů na obhajobu, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí.

Výrok

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2008 sp. zn. 32 T 105/2006 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008, nerespektujícími principy odvozené z normativního principu demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, bylo porušeno právo stěžovatelky garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2008 sp. zn. 32 T 105/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání, zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny (sic!).

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v několika aspektech. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v chybném stanovení okamžiku, od kterého skončila její povinnost obhajovat a od kterého jí počala běžet lhůta k podání žádosti. K tomu stěžovatelka uvedla, že pokud by povinnost obhajovat skončila dnem vyhlášení rozsudku, nebyla by jako obhájce oprávněna a povinna převzít rozhodnutí odvolacího soudu. Doručení rozhodnutí obsahující odůvodnění je pak rozhodné pro počátek běhu lhůty k podání mimořádného opravného prostředku. "Pokud by obhájce považoval obhajobu za skončenou dnem vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, neplnil by své povinnosti vůči orgánům činným v trestním řízení a klientovi, uložené mu trestním řádem a zákonem o advokacii.".

3. Stěžovatelka dále argumentuje porušením svého práva na ochranu legitimního očekávání, které spatřuje v rozporu mezi zmocněním i povinností danou jí trestním řádem (dále též jen "TŘ") k činění úkonů obhajoby bez dalšího zmocnění i po doručení konečného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a výkladem soudů, který použily v napadených rozhodnutích v souvislosti se stanovením počátku běhu lhůty k podání žádosti o odměnu ustanoveného obhájce. Dle názoru stěžovatelky nemůže povinnost obhajovat skončit ani samotným doručením rozhodnutí, jelikož ustanovený obhájce je povinen v případě nesouhlasu klienta s výrokem odvolacího soudu mu poskytnout odbornou radu ohledně případných mimořádných opravných prostředků. V daném případě pak stěžovatelka podala za klienta 2. 7. 2008 podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť dle jejího názoru došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Tento podnět byl ze strany Ministerstva spravedlnosti z důvodu absence podmínek obsažených v § 266 odst. 2 trestního řádu odložen a stěžovatelka o tom byla vyrozuměna dopisem ze dne 5. 12. 2007, který jí byl doručen dne 18. 12. 2007. Trestní řád dle stěžovatelky pro tento úkon nestanoví obligatorní samostatnou plnou moc. "Dospěje-li obhájce k závěru, že realizace přání obhajovaného podat mimořádný opravný prostředek může být z nějakého důvodu účelná, je podání takového opravného prostředku povinností obhájce. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce k podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává, čemuž nemůže bránit ani ust. § 12 odst. 10 TŘ.". Dle stěžovatelky umožňuje § 41 odst. 5 TŘ dvojí výklad. Prvním je ten, ke kterému se přiklonil obvodní soud a městský soud, tedy že lhůta počala běžet dnem vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, a to bez ohledu na skutečnost, že jako obhájkyně nadále plnila své povinnosti podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Druhý pak stanovuje počátek této lhůty až od doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti. Pokud jsou možné dva výklady, je dle stěžovatelky nutno přijmout ten, který šetří smysl a podstatu základních práv. Svou argumentaci opírá stěžovatelka o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (viz dále), který dle jejího názoru řeší identickou situaci.

4. Na základě výše uvedeného navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 8 i Městský soud v Praze prostřednictvím příslušných předsedů senátů plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

6. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 105/2006 z něhož zjistil následující skutečnosti.

8. Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 8 nepřiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 57 971 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil soud tak, že stěžovatelce marně uplynula prekluzivní lhůta stanovená v § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Obvodní soud vyšel z toho, že povinnost obhajovat v daném případě skončila dne 24. 4. 2007, kdy nabyl právní moci vyhlášením rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 9 To 144/2007. Stěžovatelka tak dle obvodního soudu svůj nárok uplatnila dopisem doručeným soudu až dne 15. 5. 2008, tedy po marném uplynutí této lhůty.

9. Výše zmíněné rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008 podle § 148 odst. 1 písm. c) TŘ zamítnuta. V odůvodnění tohoto napadeného rozhodnutí městský soud uvádí, že podle § 41 odst. 5 TŘ nebylo-li při zvolení nebo ustanovení obhájce stanoveno jinak, zaniká toto zmocnění při skončení trestního stíhání. V § 12 odst. 10 TŘ se dále stanoví, že trestním řízením se rozumí úsek od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 4. 2007, tedy dnem jeho vyhlášení na veřejném ústním zasedání, jehož se účastnil substitut stěžovatelky. Na základě výše uvedeného pak městský soud dovodil, že stěžovatelka se tedy téhož dne dozvěděla, že povinnost obhajovat skončila. Jelikož svůj nárok uplatnila teprve dopisem doručeným obvodnímu soudu dne 15. 5. 2008, tedy po marném uplynutí lhůty stanovené v § 151 odst. 2 TŘ, došlo k zániku jejího nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů.

III.

10. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, nicméně z jiných důvodů, než které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala.

11. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

12. Ústavní soud nepřisvědčil argumentu stěžovatelky, že podáním podnětu k stížnosti pro porušení zákona nadále vykonávala úkony nutné obhajoby v rámci svého zmocnění a na její případ se tak obdobně vztahují závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277). V ustanovení § 41 odst. 5 věty druhé TŘ je stanoven taxativní výčet úkonů, které je ustanovený obhájce oprávněn, resp. v odůvodněných případech povinen za obžalovaného učinit. Jedná se o podání dovolání a účast na řízení o tomto dovolání u Nejvyššího soudu, podání žádosti o milost a o odklad výkonu trestu. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, že pro další úkony obhajoby je třeba nového zmocnění (srov. Šámal, P. a kol: Trestní řád, komentář - díl I., 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 303). Podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je tak úkon obhájce činěný nikoli v rámci jeho ustanovení obviněnému soudem, ale na základě nového zmocnění, přičemž podle § 151 odst. 1 věty druhé TŘ náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona vznikly, nese stát. Nelze tak bez dalšího v daném případu, tedy při podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, dovodit, že obhájce pokračoval v obhajobě na základě svého ustanovení, a nemohlo tak dojít k prekluzi jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Byť se jedná o značně formalistický výklad § 41 odst. 5 TŘ, nelze bez dalšího v obecnými soudy zvolené interpretaci spatřovat porušení základních práv stěžovatelky.

13. Ústavní soud se dále neztotožnil s argumentací stěžovatelky spočívající v tvrzení, že pokud by povinnost obhajovat skončila dnem vyhlášení rozsudku u odvolacího soudu, nebyla by oprávněna převzít opis písemného rozhodnutí. Z dikce ustanovneí § 130 odst. 1 a 2 TŘ, které stanoví povinnost soudu zaslat opis rozsudku i obhájci obžalovaného, však právě toto oprávnění obhájci vyplývá.

14. Ústavní soud se v minulosti několikrát zabýval ústavně konformní interpretací § 151 odst. 2 TŘ ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Na základě principu vázanosti Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval existencí této lhůty jako takové, nýbrž pouze ústavně konformním výkladem počátku jejího běhu. Již ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil Ústavní soud názor, že obecně nepovažuje stanovení prekluzivní lhůty k uplatnění určitého nároku za ústavně nekonformní, pokud ovšem, vedle splnění dalších podmínek (omezení na základě zákona, ve veřejném zájmu, při sledování legitimního cíle a při zachování požadavku nezbytnosti takového omezení v demokratické společnosti), dané časové rozmezí není vymezeno tak, že uplatnění nároku činí nemožným či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční lhůta je tak dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08 - ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jelikož však tato lhůta citelně zasahuje do majetkových práv a zavádí faktickou nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem, čímž se dostává na "hranu ústavnosti," nepovažuje Ústavní soud za možné ji dále krátit ústavně nekonformním výkladem počátku jejího běhu.

15. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) uvedl, že "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.".

16. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto vyzdvihl důležitost teleologické výkladové metody jako interpretační přístup, který nelze pominout z ústavněprávního hlediska a který je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištování obsahu právní normy.

IV.

17. V projednávané věci jde o ústavně chráněné majetkové právo. Proto právní úprava a její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Prekluzivní lhůta upravená v § 151 odst. 2 TŘ je konstruovaná jako lhůta subjektivní. Pro určení počátku běhu této lhůty je tak rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Obecné soudy, vycházejíce z účasti stěžovatelky prostřednictvím substituta na jednání, vymezily při použití jazykového výkladu počátek běhu této lhůty dnem vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem, kdy ve smyslu § 12 odst. 10 TŘ skončilo trestní stíhání.

18. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4 2005 (N 94/37 SbNU 277) vyslovil Ústavní soud závěr, že "dospěje-li obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, vyplývá ze zákona o advokacii a stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu nemůže bránit ani § 12 odst. 10 tr. ř., jenž váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena.". V návaznosti na tento nález je tak třeba při určení počátku běhu této lhůty přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání.

19. Účel hrazení nákladů obhajoby státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Z výše zmíněného plyne, že podání dovolání je úkon obhájce v rámci jeho ustanovení a v odůvodněných případech i jeho povinnost. Aby však mohl obhájce řádně tuto povinnost plnit, musí být bezpodmínečně seznámen s písemným vyhotovením rozhodnutí; samotnou přítomnost na vyhlášení rozhodnutí nelze považovat za naplnění podmínky § 151 odst. 2 TŘ, tedy "obhájce se dozvěděl.". Teprve po seznámení se s úplným odůvodněním je schopen obhájce posoudit, zda jeho povinnost obhajovat skončila, či zda je namístě využít mimořádného opravného prostředku, dovolání. Tento závěr lze dovodit i z § 265e odst. 1 TŘ, který váže počátek běhu lhůty pro podání dovolání na doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

20. Aby mohl ustanovený obhájce řádně vykonávat své povinnosti plynoucí mu např. z § 41 odst. 1 TŘ, ze zákona o advokacii či stavovských předpisů, je nutno mu garantovat k výkonu jeho činnosti dostatečný časový prostor pro úkony obhajoby a pro uplatnění nároku na spravedlivou odměnu. Pokud by tedy byl počátek běhu prekluzivní lhůty vykládán jen prostřednictvím jazykového výkladu aplikované právní normy (§ 151 odst. 2 TŘ), tedy byl by stanoven dnem právní moci, resp. vyhlášením rozsudku odvolacíhosoudu, mohlo by teoreticky dojít k absurdní situaci, kdy by uběhla prekluzivní lhůta k uplatnění nároku, přičemž by obhájce doposud neměl písemné vyhotovení rozsudku doručeno (Ústavnímu soudu jsou známy případy, kdy doručení písemného vyhotovení rozhodnutí trvá mnoho měsíců). Ustanovený obhájce však vždy musí mít alespoň dvouměsíční lhůtu, ve které zváží, zda podá dovolání či nikoli, a dále i dostatek času k uplatnění svého nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Jako jediný rozumný výklad, šetřící účel základního práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby obhajoby, je pak nutno považovat ten, který váže okamžik počátku běhu prekluzivní lhůty k doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci. Tomuto výkladu nebrání ani účel sledovaný ustanovením § 151 odst. 2 TŘ o prekluzivní lhůtě. Z historie vzniku tohoto ustanovení i z jeho dikce lze dovodit, že jeho účelem je, v kontrapozici k předchozí právní úpravě, zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku, a to z důvodu nastolení právní jistoty, jejíž požadavek rezultuje z principu demokratického právního státu (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"). Obecně lze konstatovat, že bude na obecných soudech, aby průtahům v uplatňování nároku na úhradu odměny a na náhradu hotových výdajů předcházely doručováním rozhodnutí v přiměřené době.

21. Jak již bylo výše řečeno, je lhůta upravená v § 151 odst. 2 TŘ lhůtou subjektivní, proto nelze počátek jejího běhu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba jej vázat výhradně na okamžik, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví, tj. na okamžik, kdy se seznámí i s konečným odůvodněním rozhodnutí. Samotnou přítomnost na vyhlášení rozhodnutí, kdy je s tímto okamžikem spojeno nabytí právní moci rozhodnutí, za takovou skutečnost považovat nelze.

22. Principy, které byly Ústavnímsoudem aplikovány ve shora zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005, nutno mutatis mutandis plně uplatnit i v nyní projednávané věci.

23. Ústavnísoud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2008 sp. zn. 32 T 105/2006 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 401/2008 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru