Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3195/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3195.11.1
Datum podání25.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 240

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3195/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 592/2011-69 ze dne 27. července 2011, a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 134/2010-1035 ze dne 25. ledna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. října 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 1/2010 ze dne 26. listopadu 2010. Tím byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem a bylo mu uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 90 Ústavy České republiky, podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že se v jeho případě nejednalo o fair-play proces. Poukazuje na to, že ohledání místa činu bylo provedeno nedbale a v rozporu s následnými zjištěními obhajoby. Konkrétně vyzdvihuje existenci zaprášené pavučiny, jíž byly obalené staré dveře do místností, ve kterých se den předtím měl odehrát jeho pokus o znásilnění nezletilé poškozené. Rovněž nebyly zjištěny vůbec žádné stopy po činu, přestože poškozená tvrdila, že jí měl stěžovatel na místě vytrhnout chomáč vlasů. Poukazuje na to, že prostory neumožňovaly volný pohyb osob, tedy ani pobíhání poškozené, jak tvrdila, že vypínač osvětlení se nacházel vně prostor, což rovněž odporuje tvrzení poškozené, a že zavření dveří znemožňuje, aby cokoliv slyšeli svědci B., bratři poškozené. Dále orgánům veřejné žaloby i obecným soudům vytýká, že nebyla provedena rekonstrukce činu, přestože to od přípravného řízení soustavně navrhoval. Poukazuje v té souvislosti na znalecký posudek sexuologa MUDr. L. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpory ve výpovědích rodinných příslušníků poškozené stran toho, co měl kdo komu a kdy sdělit. K těm se přitom předseda senátu soudu prvního stupně vzdor vulgarismům na jeho adresu choval shovívavě, zatímco k rodinným příslušníkům stěžovatele se choval striktně a zástupce spolku Šalamoun bez zákonného důvodu vykázal. Policejní orgány přitom zničily důkaz o výhrůžkách rodinných příslušníků poškozené rodinným příslušníkům stěžovatele za to, že prve uvedení byli vykázáni z ubytovny ve vlastnictví posléze uvedených, jež časově předcházelo vytýkanému skutku. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že policejní orgán z vlastní iniciativy den po nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně proti stěžovateli zahájil trestní stíhání pro tentýž trestný čin, který se měl odehrát před třemi lety.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

5. Obecné soudy prvního a druhého stupně vzaly vinu za prokázanou na základě výpovědi poškozené a svědků B., kteří první fázi činu zčásti viděli, resp. slyšeli. Věrohodnost svědectví poškozené pak založily především na skutečnosti, že prostor, ve kterém se měl skutek odehrát, byl dlouhodobě k dispozici jen rodině obžalovaného a poškozená byla schopna v základních bodech uvést, co se v něm aktuálně nachází. Stěžovatel přitom až do zahájení dovolacího řízení popíral, že by v inkriminované době na místě činu byl. Obecné soudy vyhodnotily i ostatní skutečnosti zjištěné v průběhu řízení a neshledaly, že by tvrzení shora uvedených svědků byly schopny vyvrátit. Nyní uplatňované námitky byly přitom stěžovatelem uplatněny i v odvolání, resp. v dovolání, a obecné soudy se s nimi všemi důsledně vypořádaly. To se týká především rozporů ve výpovědích svědků, zničeného záznamu vydaného svědkyní T. i navrhované rekonstrukce činu. Jestliže stěžovatel vnímal chování soudu vůči svým rodinným příslušníkům jako striktní, pak je nutno zdůraznit, že soud měl evidentně k dispozici poznatky o tom, že se zejména otec stěžovatele pokoušel ovlivňovat svědky. Pokud stěžovatel argumentuje posudkem MUDr. L. tak pomíjí, že jeho závěry byly rozporné se závěry následného revizního ústavního znaleckého posudku, který byl v dané věci zpracován. Konkrétní námitka vztahující se k jeho možnostem pohlavního styku pak ignoruje, že v daném případě o pohlavní styk ve vlastním smyslu vůbec nešlo. Následná aktivita orgánů veřejné žaloby, nijak nesouvisející s posuzovanou věcí rovněž nemá žádnou vypovídající hodnotu, pokud jde o napadená rozhodnutí obecných soudů.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru