Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3188/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní prá... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3188.19.1
Datum podání01.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 889, § 890, § 906, § 907, § 915


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3188/19 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2019 č. j. 15 Co 42/2019-739 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2018 č. j. 23 Nc 105/2014-630, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny, práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že nezletilé děti stěžovatele svěřil do péče matky a zavázal otce k povinnosti přispívat na výživu nezletilého syna za dobu od 3. 7. 2013 do 31. 8. 2016 výživným v částce 500 Kč měsíčně a za dobu od 1. 9. 2016 nadále výživným v částce 3000 Kč měsíčně; v případě nezletilé dcery za dobu od 3. 7. 2013 do 31. 1. 2015 výživným v částce 500 Kč měsíčně, za dobu od 1. 2. 2015 do 31. 8. 2016 výživným v částce 1 200 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2018 výživným v částce 2 000 Kč měsíčně a za dobu od 1. 9. 2018 nadále výživným v částce 2 500 Kč měsíčně s tím, že uvedené výživné je splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Současně rozhodl o povinnosti otce zaplatit nedoplatek výživného za dobu od 3. 7. 2013 do 30. 9. 2018 ve výši 63 500 Kč pro nezletilého syna a ve výši 41 150 Kč pro nezletilou dceru, vše ve lhůtě 20 měsíců od právní moci rozsudku. Soud I. stupně též upravil styk otce s nezletilými. Proti tomuto rozsudku podali odvolání otec i matka.

3. Odvolací soud pak změnil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výrocích ohledně stanoveného výživného a nedoplatku na něj, ve zbytku rozsudek potvrdil.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řešení úpravy péče o děti, které stále prosazuje - tedy svěření syna do jeho péče a svěření dcery do péče matky s následnou úpravou jejich dalšího styku - je v nejlepším zájmu syna i dcery. Stěžovatel je ochoten ukončit své pracovní aktivity, aby mohl synovi péči poskytovat. Věří, že toto řešení je k dobru syna, dcery, ale i matky a jeho samotného. Naopak řešení zvolené obecnými soudy ve výsledku neprospívá nikomu z rodiny stěžovatele. U syna stěžovatele byla diagnostikována závažná zdravotní postižení, která vyžadují dlouhodobou a komplexní léčbu. Syn proto navštěvuje základní školu pro osoby s tělesným postižením, ve které má individuální vzdělávací program. Výuka v jeho rámci probíhá za přítomnosti asistenta, kterým byl v minulosti i stěžovatel. Péče o syna stěžovatele vyžaduje prakticky celodenní intenzivní péči. Kvůli tomu nezbývá matce, které byl svěřen do péče, dostatek času na péči o dceru, o níž má podle napadených rozsudků pečovat taktéž. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval, aby syn byl do péče svěřen jemu. Vycházel z toho, že znalkyně při jednání sama uvedla, že "ve vztahu k péči oběma dětem by bylo vhodnější, aby dětí byly rozděleny, nezl. P. svěřen jednomu a nezl. E. druhému rodiči". Taková úprava péče o děti odpovídala jejich nejlepším zájmům. Obecné soudy však namísto toho - v rozporu s odborným názorem znalkyně - svěřily obě děti do péče matky. Učinily tak navíc způsobem, který znemožňuje stěžovateli vykonávat pracovní aktivity v takovém rozsahu, aby mohl hradit stanovené výživné.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.

7. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

8. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].

9. Dovozuje-li však stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého syna do jeho výlučné péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte.

10. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Oba soudy dopěly ke shodnému závěru, a to že oba rodiče jsou výchovně způsobilí s tím, že není žádný z nich oproti druhému výrazně lépe vybaven. Za rozhodující hlediska, která vedla ke svěření obou nezletilých do péče matky, považovaly soudy především to, že v probíhajícím řízení byla prokázána dlouhodobá a bezchybná péče matky o obě děti, když děti v její péči prospívají (a to včetně dílčích pokroků u nezletilého). Daly důraz na potřebu stálosti výchovného prostředí a vzaly v úvahu též to, že matka je významně otevřena k podílu péče otce o děti. V neposlední řadě se oprávněně řídily též citovými vazbami mezi oběma sourozenci. K námitce otce, že soudy měly vzít v potaz názor soudní znalkyně a skutečnost, že nezletilý trpí závažným zdravotním postižením, kdy je třeba o něj pečovat 24 hodin denně, a proto znalkyně doporučila rozdělení dětí, se soudy postavily tak, že toto řešení je pouze jedním z možných, nikoli však jediným možným řešením dané situace. Jde-li o otázky stanovení výživného, odvolací soud dospěl částečně k jiným právním závěrům než soud I. stupně, což ale v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil.

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Pro postup dle § 39 zákon o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud relevantní důvody.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K takovému postupu však neshledal Ústavní soud žádný přesvědčivý důvod, byť stěžovatel namítal "rdousící efekt" zvýšeného výživného. Odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí by naopak mohlo negativně zasáhnout právě do práva obou nezletilých, jejichž výživné by zůstalo neupraveno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru