Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3183/19 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkškoly/vysoké
poplatek
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3183.19.1
Datum podání30.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 58 odst.6, § 18 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3183/19 ze dne 8. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Timury, LL.M., advokáta, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 85/2019-25 ze dne 24. 7. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 6 A 105/2016-43 ze dne 28. 3. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též shledává porušení čl. 4 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím ze dne 25. ledna 2016 č. j. POP/UKRUK/1/122799/2016 stanovil rektor žalované Univerzity Karlovy (dále jen "žalovaná") stěžovateli poplatek spojený se studiem ve výši 12 000 Kč za dalších započatých 6 měsíců studia od 28. prosince 2015 do 28. června 2016. Žalobce následně požádal o prominutí, popřípadě snížení poplatku. Rozhodnutím č. j. POP/UKRUK/1/122799/2016 ze dne 23. března 2016 snížil rektor žalované poplatek stanovený stěžovateli na 9 000 Kč s ohledem na žalobcův zahraniční studijní pobyt. Rektor dále uvedl, že poplatek byl stanoven na základě přílohy č. 6 ke Statutu Univerzity Karlovy v Praze, která v souladu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, vymezuje vzorec pro výpočet poplatku. V rozporu s citovaným zákonem není, že tento vzorec zahrnuje proměnné, jejichž hodnotu stanovuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") - konkrétně "základ" a koeficient ekonomické náročnosti "k".

3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí rektora žalované zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem označeným v záhlaví. Konstatoval, že z vzorce pro výpočet poplatku za delší studium vymezeného v příloze statutu je patrné, od jakých hodnot je výše poplatku odvislá. Konkrétní výše poplatku pro studijní obor "Právo a právní věda", který studoval žalobce, byla vyčíslena ve sdělení rektora uveřejněném na úřední desce žalované. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu byl vzorec pro výpočet poplatku za delší studium uveden přímo ve statutu, jeho konkrétní výši neurčoval děkan či rektor. Použití koeficientu ekonomické náročnosti studia "k" ve vzorci pro výpočet poplatku městský soud na rozdíl od žalobce nepovažuje za rozporné se zákonem o vysokých školách. Tento koeficient je v akademických kruzích a v rámci MŠMT běžně používán a lze jej dohledat na internetu. Jeho použití pro výpočet poplatku za delší studium považuje městský soud za logické a odůvodněné, neboť tak lze i v poplatku zohlednit různou ekonomickou náročnost jednotlivých oborů. Koeficient je sice metodickým nástrojem pro přidělování dotací a jeho primární účel je jiný než být pomůckou pro výpočet poplatků za studium, je však nastavován transparentním způsobem a je použitelný pro výpočet poplatků. Současný způsob výpočtu poplatků schválil akademický senát žalované. Vzorec je stanoven pro futuro, na začátku akademického roku tudíž stačí do něj jen dosadit příslušné hodnoty a poplatek na daný akademický rok je určen.

4. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí, specifikovaném v záhlaví, odmítl námitku stěžovatele, že koeficient ekonomické náročnosti studia postrádá zákonnou oporu. Podle § 18 odst. 3 zákona o vysokých školách, na který odkazuje příloha č. 6 statutu žalované ve vztahu ke koeficientu ekonomické náročnosti, má veřejná vysoká škola nárok na příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Pro stanovení jeho výše je rozhodný typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, počet studentů a dosažené výsledky ve vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti a její náročnost. Pro výši příspěvku je též rozhodný dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol vypracovaný ministerstvem a jeho každoroční aktualizace. Veřejné vysoké škole přísluší záloha na příspěvek stanovená na základě rozhodných údajů podle stavu k 31. říjnu předchozího kalendářního roku. Příspěvek je z rozpočtové kapitoly poskytován podle obecných předpisů pro poskytování prostředků státního rozpočtu pro dotace, pokud tento zákon nestanoví jinak. Aby bylo možné finanční náročnost studijních programů ve výpočtu výše příspěvku zohlednit, musí být nějakým způsobem vyčíslitelná. Právě k tomu účelu MŠMT zavedlo koeficienty ekonomické náročnosti studia. Použití tohoto koeficientu jako proměnné ve vzorci pro stanovení výše poplatku za delší studium se jeví s ohledem na jeho funkci jako racionální. Jestliže chce vysoká škola ve výši poplatku za delší studium zohlednit nákladnost studia jednotlivých oborů, pak je rozumné, učiní-li tak prostřednictvím již zavedeného, celostátně platného systému, nad to se jedná o postup předvídatelný. Poplatek za delší studium vyměřený v napadeném rozhodnutí rektora žalované tudíž byl podle Nejvyššího správního soudu stanoven v souladu se zákonem (na základě rozhodnutí akademického senátu žalované), transparentně a jeho výše byla pro stěžovatele předvídatelná.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nikterak nerozporuje právo vysokých škol na poplatek za delší studium. Je ale zcela zásadní, aby tento poplatek, stejně jako jakákoliv jiná povinnost měla předvídatelnou oporu v zákoně. Koeficient "k", jenž je ve výpočtu využíván, nemá podle stěžovatele žádný zákonný podklad. Argumentace jeho použitím ze strany obecných soudů v tom smyslu, že se jedná o zavedenou praxi, nemůže z pohledu práva na spravedlivý proces obstát. Obecné soudy totiž nerespektovaly základní princip ukládání povinností v tom smyslu, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

9. V posuzovaném případě nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že stěžovatelem sporovaná částka poplatku za delší studium, kterou považuje za vyměřenou mu nezákonným způsobem, činí 9 000 Kč. Jedná se tedy o bagatelní částku, přičemž stěžovatel sám nerozporuje svou povinnost poplatek uhradit ani netrvdí, že by byla výše poplatku nepřiměřená či dokonce měla vůči němu rdousící efekt, jen rozporuje proceduru, jakou je předmětný poplatek na příslušné vysoké škole vypočítáván.

10. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Ústavní soud tak obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu (ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní), a to z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Žádné takové extrémní pochybení však Ústavní soud neshledal, obecné soudy se stěžovatelovými námitkami pečlivě zabývaly, provedly argumentaci, která není nepřípustná ani nepřijatelná.

11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost nemá ústavní rozměr, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru