Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3181/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Olomouc
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát
Územní samosprávné celky
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.3181.20.1
Datum podání10.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3181/20 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouce, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. srpna 2020 č. j. 69 Co 72/2020-196, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, a to v čl. 37 odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy, zrušení shora citovaného rozhodnutí obecného soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 11 C 92/2019 rozhodl tento soud o žalobě vedlejšího účastníka řízení (společnosti FORME ITALIA, s.r.o.) proti stěžovateli o náhradě škody ve výši 11 040 000 Kč s přísl. tak, že výrokem I. žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl a výrokem II. zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 237 353,60 Kč do 3 dnů od právní moci k rukám právního zástupce stěžovatele. Pokud jde o náklady řízení, pak stěžovatel na nákladech řízení požadoval odměnu za právní zastoupení za čtyři úkony právní pomoci dle vyhl. č. 177/1996 Sb. po 48 470 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč a z těchto náhrad 21% DPH, kterou právní zástupce stěžovatele hradí.

2. Proti tomuto rozsudku si podal odvolání vedlejší účastník. Odvolací soud o tomto odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2020 č. j. 69 Co 72/2020-196, jehož výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka, výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. o přiznání nákladů řízení stěžovateli tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatele. Výrokem III. rozsudku pak zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Výrok II. o změně výroku okresního soudu o náhradě nákladů řízení odůvodnil krajský soud odkazem na judikaturu Ústavního soudu, např. nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012. Ze stejného důvodu pak výrokem III. přiznal ve věci samé úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.

3. Stěžovatel s názorem odvolacího soudu nesouhlasí a považuje jej za nesprávný. Stěžovatel je seznámen s judikaturou soudů k otázce přiznávání náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem statutárních měst, nicméně z této judikatury nevyplývá, že by statutárním městům náhrada nákladů řízení neměla být přiznávána ve všech případech zastoupení advokátem před soudem. Vždy musí být zkoumáno, zda v daném případě jde o náklady účelně vynaložené a zda mohlo město řešit zastoupení prostřednictvím svých zaměstnanců či nikoliv. V dané věci se jednalo o rozhodování o náhradách v důsledku změny územního plánu. Podle stěžovatele však zdaleka nešlo o běžnou problematiku, běžný spor, který pravidelně, rutinně řeší zaměstnanci žalovaného. Vedlejší účastník v daném případě žaloval náhradu za zásah do svého vlastnictví pozemků, konkrétně do jejich obvyklé ceny, změnou územního plánu, ovšem nikoliv podle ust. § 102 stavebního zákona, ale podle zákona č. 82/1998 Sb. nebo na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takto vymezený předmět sporu nepochybně není běžnou, obvyklou agendou, která je náplní práce pracovníků stěžovatele. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v daném řízení vystupoval v rámci své samostatné, a nikoliv přenesené působnosti, což je dle jeho názoru také rozdíl. Judikatura v posuzované otázce se vyvíjela, kdy původně se zabývala účelností nákladů vzniklých na odměně advokáta při zastupování například ústředních státních orgánů při výkonu státní správy a dospěla k závěru, že v těchto případech by měly být takové úřady schopny hájit své zájmy prostřednictvím svých úředníků. I to je dle názoru stěžovatele z pohledu ústavních práv názor problematický, nicméně ještě zřejmě akceptovatelný, pokud nejde o případy složité či jinak problematické.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" (např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07). Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k "extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona" (nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09).

5. Ustálená judikatura Ústavního soudu představovaná zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 a navazujícími rozhodnutími, např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1452/09, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, sp. zn. IV. ÚS 3243/09 či sp. zn. III. ÚS 1180/10, je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09, sp. zn. II. ÚS 2396/09 a sp. zn. II. ÚS 376/12), jakož i vyšší územní samosprávné celky, i na Českou televizi, či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2310/13 zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.

6. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že pokud územní samosprávný celek zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech. Samo zastupování advokátem lze podle Ústavního soudu akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně tak, že soud v takovýchto případech musí přesvědčivě vysvětlit, v čem konkrétně je možné spatřovat odlišnosti odůvodňující nutnost zastupování státu advokátem. Chce-li soud přiznat náhradu nákladů statutárnímu městu na zastoupení advokátem - mimo náhrady hotových výdajů - jde právě o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu natolik výjimečnou, že si žádá náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků. Přiznání nákladů na právní zastoupení státu je na místě v zásadě jen tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s problematikou běžně řešenou či právní problematika značně specializovaná nebo velmi obtížná.

7. Krajský soud v daném případě dostatečně zdůvodnil, z jakého důvodu nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem. Obecně vycházel z nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, dle něhož lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Pokud jimi nebude v řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Dle krajského soudu rozhodování o náhradách v důsledku změny územního plánu není právní problematikou, která by nesouvisela s problematikou statutárním městem běžně řešenou, a nejde ani o problematiku značně specializovanou nebo velmi obtížnou. Advokátovi tak byly přiznány náklady pouze účelně vzniklé.

8. Jako obiter dictum Ústavní soud doplňuje, že ani z podstaty sporu se mu nejeví závěr o nákladech řízení jako nespravedlivý. Vedlejší účastník řízení předmětné pozemky pořídil jako zastavitelné za tržní cenu přesahující 11 miliónů korun, změnou územního plánu však posléze došlo ke zrušení zastavitelnosti pozemku a nemovitost byla určena jako plocha vodní a vodohospodářská, poldr pro veřejně prospěšnou stavbu za účelem ochrany před ohrožením území povodněmi, vše podle příslušných zákonů. Takové rozhodování by si měli odborní zaměstnanci stěžovatele umět obhájit se všemi eventualitami možných sporů. Navíc, pokud vedlejší účastník řízení se svojí žalobou, kterou nebylo možno považovat za nesmyslnou, nezvyklou nebo šikanózní, neuspěl, bylo by velmi tvrdé, kdyby měl ještě nést shora vyčíslené, nemalé náklady protistrany na právní zastoupení.

9. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru