Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3181/07 #1Usnesení ÚS ze dne 06.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.3181.07.1
Datum podání14.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3181/07 ze dne 6. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti a) B. M., b) J. M., zastoupených JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Horšovský Týn, nám. Republiky 108, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 As 58/2006-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Tvrdí, že vydání napadeného rozsudku předcházelo dokazování, které dle jejich názoru potvrdilo jejich nárok. Mají za to, že dotčené orgány státní správy porušily základní práva a principy Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nevzaly v úvahu podstatu zájmu stěžovatelů získat vodní zdroj a tento zdroj řádně užívat. Nejvyšší správní soud pak v napadeném rozsudku vyjádřil naprosté nepochopení podstaty sporu, když se zabýval jednosměrně toliko složitým správním procesem.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 58 Ca 77/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, čj. 58 Ca 77/2004-94, žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Karlovarského kraje, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Chebu. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím bylo podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 254/2001 Sb., o nakládání s podzemními vodami (dále jen "zákon o nakládání s podzemními vodami") vydáno povolení k jejich odběru na pozemku manželů H., specifikovaném ve výroku rozhodnutí (sousedícím s pozemkem stěžovatelů), přičemž byl stanoven rozsah odběru a údaje o povoleném nakládání s podzemními vodami a podrobnosti měření množství a jakosti podzemních vod. Současně správní orgán vydal dle § 15 zákona o nakládání s podzemními vodami a § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), dodatečné stavební povolení k provedení stavby vrtané studny pro rodinný dům na uvedeném pozemku a vydal souhlas s užíváním předmětné stavby.

Stěžovatelé podali proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem, napadeným ústavní stížností jako nedůvodnou.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou naprosto nekonkrétní, poukazují toliko na porušení zájmu stěžovatelů získat a řádně užívat vodní zdroj a bez dalších argumentů odkazují na průběh celého řízení a jednostranný přístup státních orgánů, kterým mělo být zasaženo do jejích práv zaručených Listinou. Stěžovatelé tak zcela obecně polemizují se závěry správních orgánů a soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavili jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a řízení, jež předcházelo jeho vydání, toliko z hledisek možného porušení článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, zaručujícího právo na projednání věci příslušným orgánem veřejné správy a na přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem. Žádné pochybení, jež by dosahovalo ústavněprávní rozměr, ovšem neshledal.

Příslušné správní orgány se klíčovým tvrzením stěžovatelů, že výstavbou vrtané studny manželů H. údajně dochází k ovlivnění vydatnosti studny stěžovatelů, dostatečně zabývaly. Shledaly soulad stavby s veřejným zájmem a vyšly přitom mj. ze znaleckého posudku, kterým bylo prokázáno, že studna manželů H. není v takové poloze, aby mohla ovlivnit vydatnost studny stěžovatelů. Zákonnost jejich postupu poté přezkoumal správní soud, který ve věci nařídil jednání, jehož se stěžovatelé měli možnost zúčastnit. V meritorním rozhodnutí pak vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správních orgánů správným a zákonným, a proč se neztotožnil s žalobními námitkami. Důvody svého rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení stavebního zákona a zákona o nakládání s podzemními vodami. Nejvyšší správní soud se s ohledem na kasační námitky znovu předmětným znaleckým posudkem zabýval a označil jej za naprosto přesvědčivý. Jeho závěru, stejně jako postupu Krajského soudu v Plzni nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Zásady vyplývající z článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů z oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přitom povinen dbát ochrany ústavně garantovaných práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud (stejně jako správní soud prvního stupně) v projednávané věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je tak výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud neshledal ani důvod, pro nějž by byla stěžovatelům přiznána náhrada nákladů řízení. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zák. o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Vzhledem k výše uvedenému ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru