Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 318/2000Nález ÚS ze dne 30.10.2001Soudní poplatek - správní soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
lhůta/procesněprávní
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 161/24 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.318.2000
Datum podání24.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 48 odst.1

549/1991 Sb., § 2, § 9 odst.9, § 4, § 9 odst.2, § 48 odst.1

99/1963 Sb., § 49, § 55, § 250j


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 318/2000 ze dne 30. 10. 2001

N 161/24 SbNU 183

Soudní poplatek - správní soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatelky

A., a.s., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8,

a o návrhu na zrušení ustanovení § 250j odst. 4 zák. č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti

Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2000,

čj. 30 Ca 23/2000-8, se zrušuje.

Návrh na zrušení ustanovení § 250j odst. 4 zák. č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové,

jímž bylo zastaveno řízení o jí podané žalobě proti rozhodnutí

Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1999,

čj. 3643/140/99-N31-Ki, z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve

lhůtě k tomu určené. Cítí se být dotčena v ústavně zaručeném právu

na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Zmíněné porušení svých práv spatřuje v tom, že krajský soud svým

rozhodnutí zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení soudního

poplatku ve lhůtě k tomu určené, a to přesto, že stěžovatelka

poplatek v této lhůtě zaplatila. Odkazuje přitom na ustanovení §

55 - § 58 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen

"o.s.ř.), o lhůtách, z nichž vyvozuje, že lhůta byla

v projednávaném případě zachována. Stěžovatelka totiž příslušnou

kolkovou známku nalepila na rub výzvy k zaplacení soudního

poplatku, jež jí byla doručena dne 10. 2. 2000, a dne 18. 2. 2000

ji odeslala na adresu KS v Hradci Králové tak, že ji předala

v zalepené obálce České poště, a.s., v Pardubicích. Domnívá se, že

soud nesprávně považoval lhůtu k zaplacení poplatku za lhůtu

hmotněprávní, neboť za den zaplacení považoval až den, kdy výzvu

s kolkovou známkou soud skutečně obdržel (dne 21. 2. 2000),

a nikoli den, kdy byla podána k poštovní přepravě. Soud měl také

postupovat podle § 9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, podle něhož soud usnesení o zastavení řízení zruší,

bude-li poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání proti tomuto

usnesení. S ohledem na to se domnívá, že byla též nesprávně

poučena, neboť soud v poučení uvedl, že proti napadenému

rozhodnutí není odvolání přípustné. Dle jejího názoru je

v projednávaném případě třeba použít speciální právní předpis

- zákon o soudních poplatcích - z jehož ustanovení § 9 odst. 4

vyplývá možnost podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení

pro nezaplacení soudního poplatku. Naopak, ustanovení § 250j odst.

4 o.s.ř., dle něhož proti rozhodnutí není přípustný opravný

prostředek, v daném případě použít nelze. Případy, kdy lze řízení

zastavit, jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 250d o.s.ř. Důvod

nezaplacení soudních poplatků mezi nimi není. I při eventuálním

použití o.s.ř. nelze dle ní dospět k závěru o nemožnosti podat

odvolání. Ustanovení § 250j odst. 4 se totiž vztahuje pouze

na meritorní rozhodnutí. Závěrem dodává, že její právo na

spravedlivý proces bylo porušeno především v důsledku nesprávného

výkladu ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř., které umožňuje dvojí

výklad. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje též zrušení

uvedeného ustanovení.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30

Ca 23/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu

rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12.

1999, čj. 3643/140/99-N31-Ki, jímž bylo zamítnuto její odvolání

proti "rozhodnutí o vyměření daně z nemovitostí čj.

64748/99/248960/3322". Po podání žaloby vyzval krajský soud

stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva

byla doručena toliko jejímu právnímu zástupci. Uvedená výzva je

založena ve spise na č.l. 6. Na výzvě je vyznačeno datum jejího

doručení právní zástupkyni stěžovatelky dne 10. 2. 2000 (shodně

s datem převzetí na doručence), dále datum vyhovění výzvě 17. 9.

2000, vyplněné právním zástupcem stěžovatele, a konečně vyznačení

data doručení výzvy s nalepenými kolkovými známkami Krajskému

soudu v Hradci Králové, jímž byl den 21. 2. 2000.

Usnesením ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8, Krajský

soud v Hradci Králové řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2000, čj.

3643/140/99-N31-Ki, zastavil. Protože stěžovatelka nesplnila

povinnost vyplývající z ustanovení § 2 a § 4 zák. č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaplatit

zároveň s podáním návrhu na provedení poplatného úkonu (tj.

s podáním žaloby) soudní poplatek ve výši 1000,- Kč, soud ji

vyzval, aby tak učinila do osmi dnů od doručení výzvy.

Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že výzva k zaplacení byla

doručena zástupci stěžovatele dne 10. 2. 2000. Soudní poplatek byl

dle soudu uhrazen dne 21. 2. 2000 (tj. v den doručení). Soud

s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro

zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) rozhodl výše

uvedeným způsobem.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci

Králové, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství

v Hradci Králové, aby se k projednávané ústavní stížnosti

vyjádřily.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření použil

argumentaci, kterou obsahuje již jeho rozhodnutí napadené ústavní

stížností. Vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci postupoval

v souladu s platnými právními předpisy i se základními právy

stěžovatelky, zaručenými jí Ústavou a Listinou, a navrhl proto,

aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl,

neshledá-li důvody pro její odmítnutí podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů [nyní § 43 odst. 2 písm. a) cit. zák.].

Námitku stěžovatelky ohledně lhůty k zaplacení soudního poplatku

považuje za nedůvodnou a odkazuje na ustanovení § 61 zák. č.

337/1992 sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, dle něhož lze za den zaplacení považovat pouze ten den,

kdy byly známky soudu předány. K namítané možnosti nápravy svého

postupu v odvolacím řízení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu

ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 446/99, z něhož vyplynulo, že

úprava správního soudnictví představuje lex specialis

i v poměru k úpravě poplatkové povinnosti.

Finanční ředitelství v Hradci Králové se přípisem ze dne

12. 1. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti použitého hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke

zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které

z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné

důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno

interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud

soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní

judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve

vztahu k soudům obecným. Rozhodnutí obecných soudů napadená

ústavními stížnostmi posuzuje Ústavní soud toliko hlediskem

dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10

Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli

přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast

dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem

ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech

a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, jež má vést

k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je

jedním z komponentů, které odlišují ústavní soudnictví od

soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování stran data podání úhrady soudního poplatku

stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 23/2000, vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z poštovní knihy

právního zástupce stěžovatelky, předložené stěžovatelkou Ústavnímu

soudu u ústního jednání, bylo zjištěno, že dne 18. 2. 2000 zaslal

právní zástupce na adresu Krajského soudu v Hradci Králové

zásilku, o níž tvrdí, že obsahovala výzvu s úhradou soudního

poplatku formou nalepení kolku na jejím rubu. Z napadeného

usnesení i razítka doručení na výzvě k zaplacení soudního poplatku

bylo zjištěno, že výzva s vylepenými kolky byla krajskému soudu

doručena dne 21. 2. 2000. Tento den přitom připadl na pondělí.

Ústavní soud má za to, i s ohledem na skutečnost, že sídlo

právního zástupce se nachází v jiném městě než sídlo soudu, že

zásilka musela být podána k poštovní přepravě nejpozději v pátek

18. 2. 2000.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále

ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř.

Dle ustanovení § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích vzniká

navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním

návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2

uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak

byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné

lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o.s.ř. lhůtou soudcovskou,

již stanoví předseda senátu. V ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je

zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž

i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem ani rozhodnutím napadeným ústavní

stížností Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro

soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. nedostál.

Ústavní soud v uvedeném závěru vyšel ze dvou odlišných otázek.

První z nich je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o.s.ř., tj.

s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit

soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy

soudcovské lhůty dle § 55 o.s.ř.

K interpretaci § 49 odst. 1 o.s.ř. v řízení dle části páté

hlavy druhé o.s.ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal

i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS

377/2000). Akceptoval jako ústavně konformní názor krajského soudu

publikovaný v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl.,

podle něhož ustanovení § 49 odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož

plyne, že, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje

se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu

k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku

je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi

(žalobci) samému. Pokud se tak nestalo, a přesto došlo

k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního

poplatku, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného

práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy,

a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá

možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení

pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především

spatřovat v tom, že porušení § 49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném

důsledku vedlo k zastavení řízení, představuje současně též zásah

do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy jsou podle něho

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru plně dopadají

i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od nich

odchýlit. Vzal přitom na zřetel i vývoj judikatury obecných soudů,

zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 1/2001. Argumenty

v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou však zaměřeny nikoli na

řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř., nýbrž na řízení odvolací

dle části čtvrté hlavy první o.s.ř.

Druhou otázkou, jejíž zodpovězení na úrovni práva

jednoduchého je v předmětné věci východiskem posouzení

ústavněprávního, představuje interpretace povahy soudcovské lhůty

dle § 55 o.s.ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových

zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99,

smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti)

při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu

nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování

s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení

času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti

hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této

souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty

procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o.s.ř. Ústavní soud

v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení

soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého

procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného vyplývá, že

vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato

s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta dle § 9 odst.

2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o.s.ř., je tedy

lhůtou procesněprávní, nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými

důsledky pro její počítání).

Vycházeje z výše podané interpretace dotčených zákonných

ustanovení a na základě provedeného zjištění Ústavní soud

konstatuje, že v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě

soudu, i navzdory vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, při

jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými

soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud

spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež

je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý

formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Ústavní soud naopak nemohl stěžovatelce přisvědčit, pokud jde

o její námitku, jež se týká údajně nesprávného poučení

o nepřípustnosti opravného prostředku proti usnesení o zastavení

řízení. Ústavní soud již dříve judikoval (srov. např. II. ÚS

446/99), že správní soudnictví České republiky bylo vybudováno

a doposud fungovalo na principu jednoinstančního řízení, ve kterém

je podání opravných prostředků podle § 250j odst. 4 o.s.ř. pro

řízení podle hlavy druhé části páté vyloučeno. To platí nejen pro

meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy,

neboť dosavadní zákonná úprava v tomto směru nerozlišuje. V tomto

smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis vůči

regulaci poplatkové povinnosti. Krajský soud při rozhodování

o zastavení řízení postupoval podle § 9 odst. 1 a 2 zákona

o soudních poplatcích, jenž jinak v § 9 odst. 4 předpokládá

možnost podání odvolání. Uvedené ustanovení nemůže ovšem samo

o sobě způsobit, aby v souzené věci, jež patří do sféry správního

soudnictví, byl opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je

totiž i v takovém případě věc podléhající režimu správního

soudnictví. I při zohlednění metody výkladu s použitím argumentu

"a maiore ad minus" lze dospět k závěru, že není-li přípustné

odvolání ve správním soudnictví ve věci samé, není přípustné ani

při rozhodnutí o zastavení řízení podle § 9 odst. 2 zák. č.

549/1991 Sb. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud postup

obecného soudu v projednávané věci za ústavně konformní.

Ústavní soud konečně nemohl vyhovět ani návrhu na zrušení

ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř. Podle ustanovení § 35 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, je nepřípustný návrh na zahájení řízení, týká-li se

věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Plénum Ústavního

soudu nálezem ze dne 27. 6. 2001, vedeným pod sp. zn. Pl. 16/99,

rozhodlo, že část pátá "Správní soudnictví" (§§ 244-250s) zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (tedy

včetně nyní napadeného ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř.), se

zrušuje dnem 31. 12. 2002. Projednání návrhu stěžovatele na

zrušení ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř. tedy brání překážka věci

rozsouzené.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních

ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále

ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. vybočil z rámce principu

spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca

23/2000-8, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru