Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3179/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
poučení
kupní smlouva
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3179.11.1
Datum podání24.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 622 odst.2, § 457

99/1963 Sb., § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3179/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Blaškem, advokátem se sídlem 28. října 108, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011 č. j. 39 C 12/2009-156 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2011 č. j. 42 Co 227/2011-185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na podnikání dle čl. 26 Listiny a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 11 Listiny.

Žalobkyně uzavřela se stěžovatelem dne 9. 10. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla v napadených rozsudcích specifikovaná sedací souprava v ceně 16.990,- Kč. Během záruční doby žalobkyně výrobek pro zjištěné vady opakovaně reklamovala, stěžovatel však reklamaci vždy zamítl. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a vyzvala stěžovatele, aby jí vrátil kupní cenu oproti vrácení výrobku. Poté, co jí právní zástupce stěžovatele dopisem sdělil, že pro odstoupení od smlouvy nejsou dány zákonné důvody, podala žalobu k Okresnímu soudu v Ostravě.

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.990,- Kč společně se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 3. 2. 2008 do zaplacení oproti vydání sedací soupravy. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem, pokud jde o povinnost stěžovatele zaplatit částku 16.990,- Kč oproti vydání sedací soupravy, potvrdil. V části, jíž byl stěžovatel zavázán zaplatit též zákonný úrok z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům pochybení při hodnocení důkazů i při dokazování. Soudem ustanovený znalec nemohl dostatečně posoudit, zda měla sedací souprava v době reklamace tvrzené vady, neboť měl možnost ji prohlédnout až po uplynutí záruční doby, přičemž byla navíc žalobkyní po celou dobu každodenně užívána. Rovněž poukazuje na rozpor ve znaleckém posudku a namítá, že obsahuje i právní hodnocení, což jeho kvalitu do značné míry snižuje. Dostatečným podkladem pro rozhodnutí nemohl být ani znalecký posudek, který nechala vypracovat žalobkyně ještě před zahájením soudního řízení, ani svědecké výpovědi, které nemohly nijak dokázat, že vytýkané vady splňují zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy. Žalobkyně dle mínění stěžovatele nepředložila dostatek důkazů pro vyhovující rozhodnutí a soudy obou stupňů při hodnocení důkazů řádně nezohlednily pravidla o objektivním důkazním břemeni a nekriticky přejaly závěry znaleckého posudku. Konstatování krajského soudu, že stěžovatel nenavrhoval provedení důkazů, které by mohly zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, mu fakticky ukládá, aby svá tvrzení o neexistenci relevantních vad sedací soupravy důkazně podložil. Žalobní liknavost a související ztrátu relevantních důkazních prostředků "slabší" strany sporu nelze zhojit zmírněním požadavků kladených na důkazní břemeno tohoto účastníka. Takový postup popírá pravidla dokazování i ústavně zaručenou rovnost účastníků řízení. Stěžovatel též upozorňuje na vadné poučení rozsudku krajského soudu a namítá, že soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jeho argumentací směřující proti znaleckému posudku. Konečně tvrdí, že v důsledku namítaného vadného hodnocení důkazů a na něj navazujícího meritorního rozhodnutí i výroků o nákladech řízení bylo zasaženo i do jeho práv na podnikání a na pokojné užívání majetku.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to, ani kdyby se s jejich hodnocením obecnými soudy sám neztotožňoval.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda učiněné skutkové závěry nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování, zda obecné soudy v předmětném řízení svévolně neaplikovaly rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem.

Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou již započal v průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž prosazuje své vlastní hodnocení provedených důkazů s cílem zvrátit výsledek řízení ve svůj prospěch, z čehož následně dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv. V podstatě se přitom jedná o opakování argumentace uplatněné před obecnými soudy, jíž se tyto soudy již zabývaly a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádaly.

Ústavní soud má za to, že v přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu. Důkazy získané v souladu s procesními předpisy soud vzájemně dostatečně konfrontoval a při respektování zásad stanovených pro hodnocení důkazů vyhodnotil. V jejich hodnocení Ústavní soud neshledal logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany. Žádné z důkazů nebyly neprávem opomenuty. Za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem. Ústavní soud dále konstatuje, že okresní soud se též řádně vypořádal se stěžovatelovými námitkami a přiléhavě zdůvodnil své právní závěry. (V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně mimo jiné uvádí: "Předmětná sedací souprava byla sice znalcem fyzicky prohlédnuta až dne 12. 11. 2009, tedy zhruba měsíc po uplynutí zákonné 24 měsíční záruční doby, z charakteru zjištěných vad, ze svědeckých výpovědí S. K. a A. K. a z listinného důkazu - znaleckého posudku vypracovaného Ing. I. M. vyplývá, že uvedené vady se na sedací soupravě projevily ještě v záruční době").

Pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny nelze vytknout ani rozhodnutí odvolacího soudu, který se neztotožnil pouze s právními závěry soudu prvního stupně, pokud jde o úroky z prodlení, a v této části žalobu ve prospěch stěžovatele zamítl. Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud s podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání přiměřeným a z hlediska ústavního akceptovatelným způsobem vypořádal. Své úvahy srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zcela konkrétně seznatelné, jakým způsobem se závěry znaleckých posudků pracoval a proč námitky stěžovatele odmítl. K upozornění stěžovatele na vadné poučení rozsudku krajského soudu Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou souvislost vytýkaného pochybení s porušením jeho ústavně zaručených práv, a ani Ústavní soud v tomto ohledu žádnou konkrétní újmu na jeho právech neshledal.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. Závěry obecných soudů, že žalobkyně byla s ohledem na větší počet vad výrobku oprávněna od kupní smlouvy podle ustanovení § 622 odst. 2 občanského zákoníku odstoupit a že podle ustanovení § 457 občanského zákoníku jsou účastníci povinni vrátit si plnění, které podle zrušené kupní smlouvy dostali, vyslovené v napadených rozhodnutích, jsou z hlediska ústavního akceptovatelné. Skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru