Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 317/96Nález ÚS ze dne 17.12.1997K právním důvodům konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
intabulace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 166/9 SbNU 425
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.317.96
Datum podání18.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.3, § 10 odst.1

131/1936 Sb.

218/1938 Sb.

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 3 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 317/96 ze dne 17. 12. 1997

N 166/9 SbNU 425

K právním důvodům konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců

ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. T., CSc.,

zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., za účasti účastníků řízení 1)

Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu v Kolíně a vedlejšího

účastníka řízení JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch.,

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn.

28 Co 217/96, 28 Co 218/96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn.

28 Co 217/96, 28 Co 218/96 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze

dne 23.1. 1996, č.j. 9 C 322/92-128a, se zrušují.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se domáhá stěžovatel

zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.6. 1996, sp. zn.

28 Co 217/96, 28 Co 218/96 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze

dne 23.1. 1996, č.j. 9 C 322/92-128a, kterými byl zamítnut jeho

návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.

v platném znění.

Oběma rozsudkům vytýká stěžovatel porušení čl. 36 odst.1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90

Ústavy a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel po stránce

procesní v tom, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje poučení

o možnosti podat dovolání a dále v tom, že ze spisu se ztratil

přípis Městské organizace KSČ v Praze 12 ze dne 17.4. 1994, který

byl důkazem, svědčícím v jeho prospěch.

Hlavní pochybení obou soudů spatřuje v právním posouzení

účinnosti trhové smlouvy ze dne 22.9. 1943. Oba rozhodující soudy

proto, že tato smlouva nebyla zaknihována, dospěly k závěru, že

k převodu příslušných nemovitostí vůbec nedošlo. Nevzaly v úvahu,

že zaknihování nebylo ze strany jak fašistických, tak ani

komunistických orgánů povoleno.

Ze stížností napadeného rozsudku soudu I. stupně se zjišťuje,

že uzavřené dohody se stěžovatel domáhal pro vydání chaty,

evid.č. 1006 se stavební p.č. 257 o výměře 32 m2 , stavební

plochou č. 356 o výměře 13 m2 , p.č. 1462/2 - les o výměře 206 m2

a p.č. 1582/3 - ostatní plocha o výměře 1 907 m2 , vše

v k.ú. S. S.. Tyto nemovitosti koupili rodiče stěžovatele J. a R.

T. od A. B. K. trhovou smlouvou ze dne 22.9. 1943, která

v důsledku nesouhlasu okupačního orgánu nebyla zaknihována.

K dalšímu pokusu o zaknihování došlo v r. 1955 a ani této žádosti

nebylo vyhověno proto, že proti rodičům stěžovatele byla

podniknuta řada perzekučních kroků, byli soudně stíháni, veškerý

jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb., a to i majetek nezaknihovaný. Původní vlastníci

zemřeli a stěžovatel uplatnil nárok podle § 3 odst. 2 písm.c)

zák.č. 87/1991 Sb.

Předmětná kupní smlouva obsahuje ustanovení o nutnosti jejího

schválení okresním úřadem podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.,

kdy bez tohoto souhlasu by nemohlo dojíti k platnosti smlouvy.

Podle přípisu Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, obvod Praha,

ze dne 22.7. 1944, adresovaného okresnímu náčelníkovi říšské

správy v Českém Brodu, soud I. stupně zjistil, že žádost

o schválení smlouvy byla vrácena zpět bez vyřízení s poznámkou, že

zamýšlený prodej není válečně důležitý a uplatňované osobní důvody

nemohou být brány v úvahu. Současně bylo oběma smluvním partnerům

dáno na vědomí, aby smlouvu předložili ke schválení po válce.

Dále soud I. stupně zjistil z rozhodnutí finančního odboru

Obvodního národního výboru v Praze 3, že tento orgán rozhodl

výměrem ze dne 16.5. 1949, zn. 1099-VIII-49, že se na rodiče

stěžovatele vztahuje ustanovení § 10 odst.1 dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. a že se proto konfiskuje veškerý

majetek, který vlastnili k 30.10. 1945. Jimi podané odvolání bylo

zamítnuto a důvody uvedené ve výměru ze dne 16.5. 1949 byly

pozměněny, protože rozsudek MLS v Praze, který byl důvodem pro

tento prvý výměr, byl zrušen. Rozhodnutí ze dne 20.3. 1956 bylo

konečné. Konfiskační výměr obsahuje ustanovení o tom, že

konfiskaci podléhá i nemovitý majetek T., který dosud není

v pozemkových knihách zapsán, ačkoli podle kupní smlouvy se T.

stali vlastníky tohoto majetku. Dále jsou ve výměře vyjmenovány

nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení.

Na základě výše citovaného konfiskačního výměru ze dne 16.5.

1949 byla nemovitost - chata čsl. státem - Fondem národní obnovy

v Praze převedena na MNV a posléze prodána dne 6. září 1949

vedlejším účastníkům. Na ostatní pozemky jim bylo zřízeno právo

osobního užívání.

Rozsudek okresního soudu se vypořádává dále s otázkou

účinnosti předmětné trhové smlouvy, kterou podle obecného zákoníku

občanského z roku 1811 s přihlédnutím k § 431 o.z.o. váže správně

na provedení intabulace, jejíž nezbytnost pro účinnost právního

aktu však skončila zrušením obecného zákoníku občanského, tj. dnem

31.12. 1950. Dále se zabývá soud otázkou řádné držby jako podmínky

pro možnost vydržení. U rodičů stěžovatele se jednalo o držbu

nikoli řádnou (§ 316 o.z.o.), která vylučovala vydržení podle §

146 o.z.o.

Dále soud I. stupně dovozuje, že vzhledem k tomu, že pro

předmětnou kupní smlouvu nebyl udělen souhlas podle vládního

nařízení č. 218/1938 Sb., nedošlo k její platnosti.

Vylučuje také možnost konvalidace kupní smlouvy podobně, jak

je uvedeno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek č. 7/1966, které takovou možnost připouští. Své

odmítavé stanovisko opírá soud o tvrzení, že ke konvalidaci

smluvního právního aktu by mohlo od 1.1. 1951 podle zák.č.

141/1950 Sb. dojít pouze v případě, pokud by byl platný právní

důvod nabytí, který i před 31.12. 1950 by byl schopný

k intabulaci. Tento právní důvod u předmětné trhové smlouvy

chyběl, neboť vzhledem k nesouhlasu podle vládního nařízení č.

218/1938 Sb. byla smlouva neplatná.Soud nikterak nevzal

v pochybnost, že rodiče stěžovatele udělali vše pro to, aby

k převodu majetku došlo. Nestalo se tak z důvodů, které byly mimo

jejich vůli. Ze všech výše citovaných skutečností a s přihlédnutím

k provedené konfiskaci soud I. stupně dospěl k závěru, že

stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 3 odst.2 písm.c) zák.č.

87/1991 Sb., a proto žalobu zamítl.

Odvolací soud ve svém rozsudku sub I. potvrdil usnesení soudu

I. stupně ze dne 23.1. 1996 ( o zastavení řízení proti zemřelému

žalovanému sub 2. žaloby), v enunciátu sub II. změnil výrok

o nákladech řízení, ale jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Důležité z ústavního hlediska pro posouzení stížnosti

Ústavním soudem jsou otázky související s platností trhové

smlouvy, převodu vlastnictví a jeho přechodu na stát.

K těmto otázkám odvolací soud konstatoval, že soud I.stupně

provedl všechny potřebné důkazy, správně je hodnotil a rovněž

dospěl ke správným skutkovým závěrům. Pro stručnost poukázal znovu

na tyto závěry.

O otázce namítané možnosti vydržení dovodil navíc nedostatek

vydržecí doby, která podle obecného zákoníku občanského z roku

1811 činila 30 let a za účinnosti obč. zákoníku z roku 1950 10

let. K vydržení v projednávaném případě nemohlo dojít, neboť ke

konfiskaci majetku došlo nejpozději ke dni 20.3. 1956, tedy před

uplynutím lhůt.

Odvolací soud potvrzuje rovněž stanovisko okresního soudu, že

podle nezaknihované trhové smlouvy nemohlo dojít k převodu majetku

podle zák.č. 141/1950 Sb., a to vzhledem k její neúčinnosti pro

nedostatek souhlasu okresního úřadu podle vládního nařízení č.

218/1938 Sb. Proto nebylo možno dospět k závěru, že žalobce je

oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Proto také

prohlásil, že je nadbytečné provádět další důkazy a zabývat se

dalšími tvrzeními a úvahami odvolatele.

K podané stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanoviska obou

rozhodujících soudů.

Okresní soud se vyjádřil, že není kompetentní vyjadřovat se

k tvrzení proti ústavnosti rozhodnutí jak svého, tak i soudu

odvolacího. Aplikoval především zákon č. 87/1991 Sb., obecný

zákoník občanský z r. 1811 a obč. zákoník č. 141/1950 Sb., kdy své

aplikační vývody v rozsudku řádně zdůvodnil.

Dále s odvoláním na ustanovení § 3 zák.č. 87/1991 Sb. znovu

dovodil, že jakákoli osoba, aby mohla být považována za osobu

oprávněnou, musí v řízení prokázat, že buď ona sama nebo osoba, od

níž své právo odvozuje, byla v době přechodu věci vlastníkem této

věci. Tento případ u stěžovatele nenastal a vlastnické právo

k předmětným nemovitostem na rodiče stěžovatele nikdy nepřešlo.

Skutečnost, že okolnosti a doba nepřály tomu, aby tento

převod vlastnického práva byl řádně uskutečněn, není právotvornou

skutečností a nemůže nahradit intabulaci.

K provedené konfiskaci odkazuje okresní soud na § 1 zák.č.

480/1991 Sb., o době nesvobody. Zřejmě měl být citován § 2 tohoto

zákona, podle kterého právní akty přijaté v letech 1948-1989 se

ruší jen tehdy, stanoví-li se tak zvláštními zákony. Polemizuje

rovněž s tvrzením stěžovatele o ztrátě přípisu MěO KSČ v Praze 12

ze soudního spisu, který nelze ani vyvrátit a ani potvrdit,

protože pro to chybí jakékoli důkazy. Proto okresní soud navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 2. září 1997 uvádí, že

součástí poučení o opravných prostředcích nemusí být dovolání,

jehož možnost podání je upravena občanským soudním řádem. Při

vyhlašování rozsudku bylo též dáno poučení o dovolání. Potvrzuje

stanovisko okresního soudu ve věci údajně ztraceného přípisu MěO

KSČ v Praze 12 a své vyjádření uzavírá tím, že vzhledem k právní

stránce věci bylo nadbytečné se v řízení zabývat politickou

perzekucí rodičů žalobce, k níž v rozhodném období zcela

nepochybně došlo.

Ústavnímu soudu bylo rovněž zasláno vyjádření druhého

vedlejšího účastníka. Toto vyjádření se zabývá odmítáním

porušování ústavnosti tak, jak to tvrdí stěžovatel. Odmítá i jeho

stížnost na nesprávnost poučení krajského soudu o možnostech

podání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem. Podle

jeho názoru nelze v krátkém poučení vyčerpávat všechny možné

mimořádné prostředky.

K tvrzení o porušení čl. 36 odst.1 Listiny vedlejší účastník

uvádí, že stěžovatel oběma soudy nikterak nebyl ve svých

procesních právech omezován a že soudy nikterak nebránily ochraně

jím uplatňovaného práva. K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy uvádí,

že i tento článek nebyl ze strany soudů porušen, neboť stěžovatel

se dovolával ochrany vlastnického práva, které mu nikdy

nenáleželo. K porušení čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod č. 209/1992 Sb. rovněž nemohlo dojít, neboť

žaloba stěžovatele byla spravedlivě a veřejně v přiměřené lhůtě

projednána a rozsudek sám byl veřejně vyhlášen. K porušení čl. 11

Listiny také nemohlo dojít, neboť jak uvedl již výše, vlastnické

právo stěžovatel neměl. V závěru poukazuje vedlejší účastník na

formální důvody, pro které by nemělo být stěžovateli vyhověno,

neboť nevyužil všech zákonných prostředků pro uplatnění svého

práva, tj. podání dovolání. Navrhuje rovněž zamítnutí stížnosti.

Upozorňuje, že první vedlejší účastnice JUDr. S. M. zemřela.

Jak bylo Ústavním soudem opakovaně zdůrazňováno, jeho

kompetence, jako orgánu ochrany ústavnosti, nastává v případech,

kdy je stěžovatelem tvrzeno, že došlo k porušení jeho ústavních

práv, stížnost není zjevně neopodstatněná a splňuje další podmínky

stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Pro správné posouzení stížnosti

si Ústavní soud vyžádal soudní spis Okresního soudu v Kolíně, sp.

zn. 9 C 322/92. Z podání stěžovatele, tehdy žalobce, ze dne 4.8.

1993 zjišťuje, že jeho rodiče byli po roce 1945 souzeni jako

kolaboranti. Z dokladů založených ve spisu se zjišťuje, že ve věci

jejich obvinění z kolaborace byl vydán zprošťující rozsudek dne

28.2. 1947. Nejdříve však konfiskace jmění byla vyslovena v rámci

trestního rozsudku Lidového soudu v Praze ze dne 2.9. 1948, a poté

výměrem ONV v Praze ze dne 16.5. 1949. I tento rozsudek byl

zrušen.

Odvolání rodičů stěžovatele do výměru o konfiskaci bylo ÚNV

Praha zamítnuto a tento orgán dal příkaz finančnímu odboru rady

Obvodního národního výboru v Praze 3 k provedení realizace

konfiskovaného majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., v tomto

pokynu se mimo jiné uvádí : "Upozorňujeme, že konfiskaci podléhá

i nemovitý majetek T., který není dosud v pozemkových knihách

zapsán jako jejich vlastnictví, ačkoli podle kupní smlouvy se

stali T. vlastníky tohoto majetku."

Citovaným výměrem ÚNV v Praze, č.j. Jin./3-818/56, bylo

odvolání o konfiskaci zamítnuto takto : Obvodní národní výbor

v Praze 3 rozhodl výměrem ze dne 16.5. 1949, zn. 1099-VIII-49, že

se na J. a R. T. vztahuje ust. § 1 odst.1 čís.3 dekretu č.

108/1945 Sb. a že se proto konfiskuje veškerý jejich majetek,

který vlastnili k 30.10. 1945, poněvadž byli odsouzeni MLS v Praze

dne 2.9. 1948 pro udavačství v době okupace.Rozhodujíce pak

o těchto jejich odvoláních sdělujeme Vám, že vyhověti nemůžeme.

Zároveň vzhledem k tomu, že rozsudek MLS v Praze byl zrušen,

pozměňujeme podle § 37 vládního nařízení č. 20/1955 Sb. odůvodnění

výměru takto : J. a R. T. vyvíjeli v době zvýšeného ohrožení

republiky činnost směřující proti republice a jejím národům,

zejména podporu okupantů svým členstvím ve fašistických

organizacích. Podporovali germanizaci tím, že zaměstnávali osoby

německé národnosti nebo osoby české národnosti, které se

k nacistickému režimu hlásily a těchto známostí využívali

k zesílení svého postavení v různých záležitostech obchodních

i osobních. Následuje ještě právní kvalifikace konfiskačního

dekretu č. 108/1945 Sb.

Je pravdou, že ustanovení § 1 odst.3 dekretu č. 108/1945 Sb.

uvádí, že o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle

tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Právním

důvodem konfiskace je však pouze dekret, výměry okresních výborů

pouze deklarují oprávněnost jeho použití. V posuzovaném případě je

evidentní snaha po likvidaci majetku rodičů stěžovatele, když

původně uváděné důvody byly soudně zrušeny a nahrazeny novými,

veskrze neprokázanými.

Tím však perzekuce rodičů stěžovatele neskončila, neboť byli

odsouzeni bývalým Lidovým soudem v Praze rozsudkem ze dne 13.7.

1955, sp. zn. 3 T 411/55, protože měli v roce 1941 spáchat trestný

čin vojenské zrady podle § 6 odst.1 zák.č. 50/1923 Sb. Bylo přitom

použito zák.č. 33/1948 Sb., kdy bylo možno bez jakýchkoli podmínek

formálnosti zahájit řízení podle retribučních dekretů, byť by byla

již pravomocně skončená. (Rodiče stěžovatele byli MLS v Praze v r.

1947 zproštěni obžaloby z kolaborace. Předtím byli odsouzeni

bývalým mimořádným soudem v Praze rozsudkem ze dne 2.9. 1948 m.j.

k trestu těžkého žaláře v trvání 5 let).

Z podaných žádostí o obnovu byla pravomocně povolena obnova

až v r. 1955, kdy nová žaloba při nezměněných skutkových

zjištěních byla překvalifikována na výše uvedenou vojenskou zradu

podle § 6 odst.1 zák.č. 50/1923 Sb. Skutková podstata je absurdní,

kdy např. T. měli udat na gestapu člověka, jenž byl legionářem.

Tomu však v době legionářské anabaze byly 3 roky. Svým jednáním

měli opatřit nepříteli nějaký (!) prospěch.

Tato celá totalitně protiprávní perzekuce byla zrušena

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 1994, sp. zn. Tz

15/93. V době stížností napadeného rozhodování obou soudů byl již

tento rozsudek k dispozici. Ani jeden ze soudů, které věci

rozhodovaly, se o tomto rozsudku nezmiňuje, ačkoli se zabývaly

právními účinky konfiskace.

Předmětné nemovitosti přešly tedy na stát v důsledku

konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. K přechodu došlo

v otevřené lhůtě rozhodného období podle restitučních zákonů, tj.

až po 25.2. 1948. Do r. 1956, tj. pravomocnosti konfiskačního

výměru, je užívali rodiče stěžovatele. Zrušující rozsudky

prokázaly, že zde nebylo důvodu ke konfiskaci, která byla

prováděna protiprávně při porušení základních lidských práv.

Konečně je třeba posoudit platnost i účinnost předmětné

trhové smlouvy. Prvou námitkou je nedostatek intabulace. Souhlas

k intabulaci nebyl dán ze strany orgánu okupační mocnosti. Tato

podmínka souhlasu okupanta nemá pro posouzení platnosti smlouvy

žádné oprávnění. Tím se současně dostáváme ke druhé otázce, tj.

platnosti trhové smlouvy, kdy oba soudy dovozují, že neudělením

potřebného souhlasu podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.

nedošlo vůbec k její platnosti. Proto nemohl být odstraněn

nedostatek intabulace novým zákonem č. 141/1950 Sb., který

intabulaci již nevyžadoval.

Vládní nařízení č. 218/1938 Sb. pojednává o přechodném

omezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Vládní

nařízení bylo vydáno v r. 1938 na základě zákona o obraně státu

č.131/1936 Sb., a to pro dobu branné pohotovosti státu. Bylo tedy

účelové a jeho použití bylo vázáno na přesně specifikovanou dobu,

a to od 23.9. 1938 (viz vládní nařízení č.183/1938 Sb.) do 28.2.

1939 (vládní nařízení č. 28/1939 Sb.). Uplynutím této doby se

stalo jeho použití právně nezpůsobilým, zvláště ze strany

okupačních orgánů a nemohlo již působit na platnost smlouvy. Odkaz

okresního soudu na § 2 zák.č. 480/1991 Sb., podle kterého se akty

přijaté v letech 1948-1989 ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní

předpis, je pro tento vztah nepoužitelný.

Konečně není bez zajímavosti, že oba konfiskující orgány, tj.

ÚNV v Praze a Obvodní národní výbor v Praze 3 za majetek manželů

T. označily i majetek dosud nezapsaný v pozemkových knihách,

protože se podle kupní smlouvy stali vlastníky tohoto majetku

a expressis verbis jej specifikovaly v jeho jednotlivostech.

Neměly pochybnosti o tom, že ke konvalidaci nedostatku vkladu do

pozemkových knih došlo novým občanským zákoníkem. Smlouva byla

tedy platně uzavřena ještě za účinnosti obecného zákoníku

občanského z r. 1811. K účinnosti nabytí vlastnictví rodiči

stěžovatele nedošlo potom jednak vzhledem k nezákonnému postoji

říšských okupačních orgánů, jednak vzhledem k nezákonné politické

perzekuci, kdy nemohlo být toto právo intabulace, jak z osobních

příčin tak i z důvodů právních, realizováno. K nabytí vlastnictví

došlo proto již účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.,

a to i bez zápisu do pozemkové knihy. Proto jedině na takto nabyté

vlastnictví mohla být uplatněna konfiskace v r. 1955.

K uplatnění nároku na vydání věci podle zák.č. 87/1991 Sb.

byl tedy stěžovatel plně oprávněn, a to podle ustanovení § 3 odst.

2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, ve vztahu

k ustanovení § 2 odst.1 písm.c) citovaného zákona, neboť

k odebrání majetku došlo zneužitím dekretu č. 108/1945 Sb. až

v době komunistické totality, v důsledku politické perzekuce

a postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody.

Namítané porušení procesních předpisů tím, že rozsudek

neobsahoval poučení o možnosti dovolání, vzhledem ke kvalifikaci

meritorních věcí, nepřivodil žádné porušení ústavnosti.

Pokud právní zástupce vedlejšího účastníka při řízení

namítal, že by jednání měli být přítomni dědicové zesnulé JUDr. S.

M., k tomu Ústavní soud podotýká, že řízení u Ústavního soudu není

dáno výhradně občanským soudním řádem a že dědicové jistě budou

účastni při řízení u obecných soudů.

Protože ze strany obou soudů došlo k porušení čl. 90 věta

prvá Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny neposkytnutím soudní ochrany

právům stěžovatele, byl nucen Ústavnísoud ústavní stížnosti

v plném rozsahu vyhovět a stížností napadené rozsudky zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru