Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 317/01Nález ÚS ze dne 01.10.2002Povinnost soudu přesvědčivě odůvodnit, proč jednání odvracející útok na majetek a nedotknutelnost obydlí nepovažoval za nutnou obranu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/28 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.317.01
Datum vyhlášení22.10.2002
Datum podání25.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 12 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 14

141/1961 Sb., § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 317/01 ze dne 1. 10. 2002

N 116/28 SbNU 17

Povinnost soudu přesvědčivě odůvodnit, proč jednání odvracející útok na majetek a nedotknutelnost obydlí nepovažoval za nutnou obranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele J.

S., o ústavní stížnosti, proti rozsudku Okresního soudu

Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj. 1 T 218/2000-93, a rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111,

za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně

jako účastníků řízení, a M. Č., jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj.

1 T 218/2000-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3.

2001, čj. 7 To 39/2001-111, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla

dne 25. 5. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané

zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel

v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov

a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že obecné soudy jako orgány

veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní

ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), na nedotknutelnost obydlí dle článku 12 odst. 1

Listiny a na ochranu vlastnického práva dle článku 11 odst.

1 a 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí

zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 1 T 218/2000, z něhož zjistil

následující.

Okresní soud Brno-venkov uznal rozsudkem ze dne 23. 11.

2000, čj. 1 T 218/2000-93, stěžovatele vinným trestným činem

ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil

ho k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Pro případ jeho

nevykonání mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání

jednoho roku. Poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na

řízení ve věcech občanskoprávních. Dle skutkových zjištění soudu

stěžovatel spáchal trestný čin tak, že dne 25. 3. 2000

v katastrálním území obce Ž., v objektu rekreační chaty

v blízkosti obce H. fyzicky napadl poškozeného M. Č., kterého

nejprve uchopil za oděv a odhodil na zeď a poté otevřel vchodové

dveře a vyhodil ho ze dveří na zem. Tím mu způsobil zranění, které

poškozeného omezilo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří

týdnů. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že poškozený při

vycházení z domu zakopl o práh a nahrál pád na zem, a vyšel ze

shodných výpovědí očitých svědků. Ti vypověděli, že nikdo

z poškozených ani přítomných nepoužili vůči stěžovateli fyzické

násilí. Byl to naopak stěžovatel, kdo několikrát zaútočil na

integritu zúčastněných osob a nakonec poškozeného vyhodil ze

dveří. Soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že jednal

v nutné obraně, neboť jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená

způsobu údajného útoku ze strany poškozeného. Pokud se stěžovatel

domníval, že odvrací útok na majetek, měl postupovat jiným

způsobem a nikoli tak, že porušil zájem společnosti na ochraně

zdraví, kdy fyzická obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu

útoku ze strany přítomných osob.

Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Namítal, že jeho

jednání směřovalo pouze k tomu, aby chránil své vlastnictví a aby

zabránil cizím osobám v dalším narušování jeho domovní svobody.

Měl za to, že jednal v nutné obraně.

Krajský soud v Brně o odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 29.

3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111. Napadený rozsudek zrušil ve výroku

o trestu a stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč

při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho

měsíce. Shledal, že soud prvého stupně učinil úplná a správná

skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování,

a nepochybil ani v otázce právní kvalifikace. Odvolací soud

poukázal na to, že výpověď poškozeného, o jejíž věrohodnosti

nejsou pochybnosti, nezůstala osamocena. Potvrzují ji výpovědi

dalších svědků a objektivní lékařské zprávy i znalecký posudek,

z jehož závěru vyplynulo, že mechanismus zranění poškozeného

odpovídá tvrzení poškozeného. Uvedl, že stěžovatel si v odvolání

osvojil obhajobu, již uplatnil před soudem prvého stupně, který se

s ní v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal.

Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou

ústavní stížností. Znovu v ní opakuje, že jeho jednání a úmysl

směřovaly pouze k tomu, aby zabránil cizím osobám v narušování

domovní svobody a chránil své vlastnické právo poté, co mu policie

odepřela pomoc. Pokud došlo jeho jednáním k ublížení na zdraví

poškozeného, o čemž ovšem má důvodné pochybnosti, je přesvědčen,

že jednal v nutné obraně. Způsob, jakým jednal vůči trojnásobné

přesile, nelze označit jako zjevně nepřiměřený. Jeho vlastní

obrana spočívala v tom, že se snažil vytlačit mnohem fyzicky

zdatnějšího poškozeného ze svého obydlí a zabránit mu tak

v odmontování radiátorů. Tvrdí, že oba soudy poskytly ochranu těm,

kdo porušili jeho práva, a policejním orgánům přiznaly pravomoci,

které jim nepřísluší.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu

účastníky řízení Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně

a vedlejší účastníky řízení Okresní státní zastupitelství

Brno-venkov, Krajské státní zastupitelství v Brně a M. Č., aby se

k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud Brno-venkov odkázal na napadený rozsudek

a uvedl, že při svém rozhodování postupoval ve smyslu § 2 odst.

5 trestního řádu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že oba

napadené rozsudky jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi

k porušení práv stěžovatele.

Okresní státní zastupitelství Brno-venkov a Krajské státní

zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejších účastníků

v řízení výslovně vzdaly.

Poškozený M. Č., ač doloženě vyzván, se ve stanovené lhůtě

nevyjádřil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není

zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,

neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny,

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn

a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda

v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele

zakotvené v Listině či garantované Ústavou. O spravedlivosti

řízení má vážné pochybnosti.

Ústavní soud, jenž je dle své ustálené judikatury vázán

petitem, nikoli obsahem ústavní stížnosti, se zaměřil na posouzení

otázky, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem vyhodnotily

a odůvodnily svůj závěr o tom, že obrana stěžovatele byla zcela

zřejmě nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného. Vyšel

přitom ze své judikatury, podle níž je jedním z principů

ovládajících koncept práva na řádný proces a vylučujících libovůli

při rozhodování povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

na straně druhé. Rozhodnutí, jež je pro nesrozumitelnost

nepřezkoumatelné, porušuje ústavní princip zákazu libovůle

v rozhodování (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS

271/96).

Stěžovatel napadá v ústavní stížnosti způsob, jakým obecné

soudy posoudily jeho jednání, jež směřovalo k tomu, aby ochránil

své vlastnictví a zabránil cizím osobám v narušování jeho domovní

svobody. Je na rozdíl od obou soudů přesvědčen, že jednal v nutné

obraně.

Podstatou nutné obrany je snaha odvrátit nebezpečí, které

vyvolal útok, jenž směřuje proti zájmu chráněnému trestním

zákonem, a to činem, který by jinak byl označen za trestný čin,

namířený proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací,

chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti

účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Stav nutné obrany je

důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho

protiprávnost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným

činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov. Šámal

a spol., Trestní zákon, komentář, 3. vydání, str. 97).

Pro posouzení, zda pachatel jednal v nutné obraně či nikoli,

je třeba objasnit, proti čemu, tj. proti jakému útoku na zájmy

chráněné trestním zákonem obrana směřovala. Dále je nutno stanovit

obsah obrany a její hranice. Přitom platí, že nutná obrana je

vyloučena, byla-li zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti

útoku. Nepoměr obrany a útoku musí být očividný a mimořádně hrubý.

Pokud nejsou splněny všechny podmínky nutné obrany, jde o vybočení

z jejích mezí. Teorie a praxe rozlišují exces intenzivní - co do

míry obranného zákroku, kdy obrana je zcela zřejmě nepřiměřená

způsobu útoku, a exces extenzívní - co do doby obranného zákroku.

Takové excesy je třeba posoudit podle obecných zásad, zejména též

z hlediska subjektivních znaků skutkové podstaty. Pachateli se

přičte obecná polehčující okolnost podle § 33 písm. f) trestního

zákona (srov. Solnař Vl.: Základy trestní odpovědnosti, 1972).

Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozsudku

soudu prvního stupně, soud se neztotožnil s názorem stěžovatele,

že šlo v jeho případě o nutnou a přiměřenou obranu, neboť obrana

stěžovatele byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany

poškozeného, když bylo potvrzeno, že ze strany přítomných nebylo

činěno žádné fyzické násilí vůči stěžovateli. Dále soud uvedl, že

pokud se stěžovatel domníval, že odvrací útok na svůj majetek, měl

postupovat jiným způsobem a ne tak, že porušil zájem na ochraně

zdraví. Ústavní soud považuje takový závěr obecného soudu za

nesrozumitelný, a tudíž za nepřezkoumatelný. Stěžovatel po celou

dobu trestního řízení namítal, že jeho jednání směřovalo pouze

k tomu, aby zabránil poškozenému a dalším osobám v narušování

domovní svobody a porušování svého vlastnického práva. Z obsahu

spisu a z provedeného dokazování vyplývá, že skutek se stal

v rekreační chatě stěžovatele. Objekt tedy požíval ochrany

nedotknutelnosti obydlí ve smyslu článku 12 odst. 1 Listiny

a ustanovení § 238 trestního zákona. To mělo být výchozím

zjištěním soudu pro jeho další právní úvahy. Soud měl hodnotit

nejen skutkové okolnosti popsané ve skutkové větě rozsudku, jež se

vztahují k samotnému trestnému jednání stěžovatele, nýbrž měl

hodnotit podrobně i další okolnosti, které žalovanému skutku

předcházely a byly důležité pro posouzení obhajoby stěžovatele, že

jednal v nutné obraně. Z dokazování sice vyplynulo, že stěžovatel

poškozenému a dalším osobám, jež stěžovatele doprovázely, umožnil

vstoupit do jeho objektu, později je však jednoznačně vyzval, aby

dům opustili. Nejpozději tímto okamžikem se v objektu zdržovali

neoprávněně a začali porušovat domovní svobodu stěžovatele (srov.

Rt 47/97). Z dokazování dále vyplynulo, že poškozený v průběhu

incidentu hodlal z chaty stěžovatele odnést věci v hodnotě

údajného dluhu stěžovatele, což se mu částečně přes odpor

stěžovatele podařilo. To nasvědčuje tomu, že poškozený útočil na

majetek stěžovatele a tím ohrozil jeho vlastnické právo dle článku

11 Listiny a porušil ustanovení § 247 trestního zákona. Ústavní

soud připouští, že v otázce vlastnictví radiátorů instalovaných

v chatě stěžovatele existovaly pochybnosti, neboť poškozený

předložil jako důkaz smlouvu o dílo, uzavřenou mezi ním

a stěžovatelem, v níž se uvádí, že až do zaplacení ceny díla jsou

montážní předměty a materiál majetkem zhotovitele, tj. jeho coby

poškozeného. Stěžovatel však na druhé straně tvrdil a prokazoval,

že poškozenému nic nedluží a že věci jsou v jeho vlastnictví.

Ústavní soud připomíná, že vlastnictví věcí je občanskoprávním

vztahem (§ 1 občanského zákoníku). Fyzické a právnické osoby,

státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby

nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních

vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny

především dohodou (§ 3 občanského zákoníku). K případným

majetkovým sporům je povolán soud (§ 4 občanského zákoníku).

Stěžovatel se dle přesvědčení Ústavního soudu zachoval

správně, když poté, co poškozeného bezvýsledně vyzval k opuštění

domu, přivolal na ochranu svého práva na nedotknutelnost obydlí

policejní orgány a opakovaně je žádal, aby vůči poškozenému

zakročily. Teprve poté, kdy mu policie odmítla po dvojím naléhání

efektivní pomoc poskytnout, přistoupil ke svépomoci. Policie

v této věci zasáhla evidentně nekvalifikovaně, neboť místo toho,

aby poškozeného vyzvala k opuštění domu stěžovatele a účastníkům

následně doporučila vyřízení sporu občanskoprávní cestou,

připustila, aby poškozený proti vůli stěžovatele věci z jeho domu

odmontoval a odvezl. Proto k tíži stěžovatele nelze hodnotit, že

měl postupovat při ochraně majetku jiným způsobem. Naproti tomu

nemůže Ústavní soud souhlasit s hodnocením postupu policie

krajským soudem, jenž v něm neshledal nic zvláštního, neboť

policisté údajně postupovali v souladu se smlouvou o dílo

uzavřenou mezi stěžovatelem a montážní firmou. Důsledkem uvedené

úvahy krajského soudu je tolerování takové míry svépomoci orgány

veřejné moci, jež je v podmínkách právního státu zcela

nepřijatelná a od níž je Ústavní soud nucen se kategoricky

distancovat. Policie přirozeně nebyla důkazně schopna ani

oprávněna k tomu, aby autoritativně konstatovala, zda byla smlouva

o dílo oběma stranami řádně plněna, v jaké míře a kým byla

porušena atd., a v důsledku toho nemohla ani "dovolit"

poškozenému, aby v obydlí stěžovatele určité součásti (svého?) již

namontovaného topení znovu demontoval a prostě si je odnesl.

Není možné apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany

pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok na majetek a na

nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví

(srov. R 47/95). U nutné obrany se nevyžaduje, aby se bránící

osoba vyhnula útoku jiným způsobem, jak je tomu např. u krajní

nouze (srov. např. Městský soud v Praze: rozhodnutí 7 To 202/94,

Sb. rozh. č. 47/1995). Nutná obrana je dle soudní judikatury

přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný

trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku a na

nedotknutelnost obydlí (srov. NS ČSR: rozhodnutí 11 Tz 5/83, Bull.

3/83, č. 14). O to více musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud

k útoku na něj dochází v místě, jež je chráněno z titulu jiného

práva jako nedotknutelné (obydlí). Soud, který upřednostnil při

posouzení podmínek nutné obrany ochranu práva poškozeného na

zdraví před právem stěžovatele na ochranu majetku

a nedotknutelnosti obydlí měl proto vysvětlit, proč nepovažoval

obranu stěžovatele (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze

dveří) za výkon nutné obrany.

Konstatování nalézacího soudu je bez podrobného rozboru

intenzity útoku a obrany, způsobu provedení útoku, osob útočníka

a obránce, následku hrozícího z útoku a způsobeného obranou

a dalších okolností, za nichž byl útok spáchán, povrchní,

zavádějící a předčasné. Je navíc v extrémním nesouladu se

zjištěnými okolnostmi, jež vyplývají z provedeného dokazování. Bez

objasnění všech těchto otázek nemohl nalézací soud dojít

k odůvodněnému závěru o tom, že obrana stěžovatele byla zcela

zjevně nepřiměřená způsobu útoku poškozeného. Takové zjištění

soudu je přinejmenším předčasné.

Uvedená pochybení soudu prvého stupně nenapravil ani Krajský

soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele. Jak zjistil

Ústavní soud z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud se

ztotožnil se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací jednání

stěžovatele a konstatoval, že se nalézací soud řádně vypořádal

s obhajobou stěžovatele, kterou uplatnil i v odvolání. V další

části odůvodnění se odvolací soud zabýval skutkem, popsaným ve

skutkové větě, aniž by hodnotil s tím související otázku nutné

obrany. Zjevně tedy neshledal postup soudu prvého stupně vadným,

neboť se k jeho pochybením nijak nevyjádřil.

Tím, že obecné soudy opomenuly ústavně konformním způsobem

odůvodnit své závěry o tom, že stěžovatel při odvracení útoku

poškozeného nejednal v nutné obraně, zatížily svá rozhodnutí

vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů

(zejména ustanovení § 125 trestního řádu) i zásad vyjádřených

v hlavě páté Listiny, včetně zásady presumpce neviny. Uvedené vady

činí napadená rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelnými a současně

i neústavními ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Vycházeje z výše uvedeného, Ústavní soud, aniž by se svým

nálezem jakkoli dotýkal vlastního merita věci, dospěl k závěru, že

obě napadená rozhodnutí ve svém celku porušila právo stěžovatele

na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud proto

rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj.

1 T 218/2000-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3.

2001, čj. 7 To 39/2001-111, dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

zákona o Ústavním soudu zrušil. Nezabýval se již otázkou porušení

dalších ústavních práv, neboť to považoval vzhledem k okolnostem

za nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 1. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru