Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3167/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Obchodní společnost
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3167.08.1
Datum podání29.12.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420, § 42a

513/1991 Sb., § 477 odst.4, § 476, § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3167/08 ze dne 26. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR s.r.o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2005 ve věci sp. zn. 49 Cm 97/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006 ve věci sp. zn. 8 Cmo 313/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2008 ve věci sp. zn. 32 Odo 1384/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rubrikovaným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 2.414.803,4 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku (níže specifikovaného) chování žalovaných. Rozsudek nalézacího soudu potvrdil odvolací soud shora uvedeným rozsudkem a následné stěžovatelčino dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Dne 6. 6. 2002 a 7. 6. 2002 podala stěžovatelka sérii návrhů na vydání platebních rozkazů v celkové výši 2.414.803,40 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala kupní cenu za zboží, jež bylo žalovanou stranou (společnost FRESCH Cosmetics, s.r.o) převzato, ale za něž nebyla stěžovatelce kupní cena uhrazena.

Platební rozkazy byly krajským soudem vydány dne 11. 1. 2002; jelikož ale společnost FRESH Cosmetics, s.r.o. povinnosti uložené jí těmito platebními rozkazy nesplnila, navrhla stěžovatelka k uspokojení svých pohledávek výkon těchto platebních rozkazů prodejem movitých věcí, který byl následně nařízen (na říjen 2002) rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město. Výkon rozhodnutí však již nemohl být proveden, neboť na společnost FRESH Cosmetics, s.r.o. byl prohlášen konkurs s účinky ode dne 1. 10. 2002.

Dne 25. 9. 2001 se valná hromada společnosti FRESH Cosmetics, s.r.o. usnesla, že oddělí ke dni 1. 10. 2001 část své podnikatelské činnosti, přičemž součástí tohoto oddělení bude i převedení veškerých práv a povinností s touto činností souvisejících na společnost FRESH Plzeň, v.o.s. Společníky FRESH Plzeň, v.o.s. přitom byl společník a jednatel FRESH Cosmetics, s.r.o., M. B. a jeho matka.

Vzhledem k personálnímu (a majetkovému) propojení obou společností a vzhledem ke skutečnosti, že dle stěžovatelky bonitní části společnosti FRESH Cosmetics, s.r.o. byly výše uvedeným usnesením valné hromady převedeny na společnost FRESH Plzeň, v.o.s., podala stěžovatelka po prohlášení konkursu na společnost FRESH Cosmetics, s.r.o. žalobu na náhradu škody na společnost FRESH Plzeň, v.o.s. a na oba její společníky (jakožto ručitele). Žaloba na náhradu škody byla nicméně napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta, neboť se dle nalézacího soudu stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by mezi oběma společnostmi byla uzavřena smlouva o prodeji podniku, pročež nemohla být porušena zákonná povinnost žalovaných s tímto prodejem podniku související. Tento právní názor posléze potvrdil v napadeném rozsudku i vrchní soud.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že postupem společnosti FRESCH Cosmetics, s.r.o., došlo k obejití ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku. Zvláště nedodržením notifikační povinnosti zakotvené v ustanovení § 477 odst. 4 obchodního zákoníku mělo dle stěžovatelky dojít k porušení ustanovení § 415 občanského zákoníku, kterého se dovolávala v předmětném řízení o náhradu škody.

Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že jejich postupem bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka se domnívá, že se v projednávané věci jedná o případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva bez smysluplného odůvodnění, jež je v rozporu s principy spravedlnosti, jakož i o případ výrazného nesouladu mezi skutkovými a právními zjištěními.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřela již v předchozím řízení, s nimiž se obecné soudy - navzdory opačnému mínění stěžovatelky - vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatelka vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v předchozím řízení, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší, přičemž nedůvodně předpokládá, že Ústavní soud podrobí její námitky věcnému přezkumu, přestože nepodléhají meritornímu přezkumu ani v rámci řízení dovolacího.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ústavněprávně relevantní prvky svévole, neboť obecné soudy své právní závěry, se kterými se nemusí Ústavní soud nutně ztotožňovat, řádně odůvodnily, přičemž tyto právní závěry, stejně jako jim předcházející hodnocení důkazů, nejsou ústavně nekonformní.

Jelikož stěžovatelka kromě svého nesouhlasu s právními závěry obecných soudů nepředestřela Ústavnímu soudu pro řízení o ústavní stížnosti žádné (další) ústavněprávně relevantní argumenty (námitky), posouvá se její podání, jež v podstatě setrvává v rovině práva podústavního, nutně do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.

Obecné soudy po provedeném dokazování neshledaly, že by v posuzované věci došlo k převodu části podniku a to nejen pro nedostatek formálních znaků (§ 476 odst. 2 obchodního zákoníku), ale i pro nedostatek znaků materiálních (srov. § 5 odst. 2 obchodního zákoníku) smlouvy o prodeji podniku. Dospěly-li proto obecné soudy k závěru, že uvedeným převodem nedošlo k převodu části podniku, nemohla být z povahy věci porušena zákonná povinnost z této smlouvy vyplývající, pročež nebyla naplněna jedna z obligatorních podmínek existence odpovědnostního právního vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými. Je věcí každého, jaké prostředky k ochraně svých práv zvolí, je nicméně nutno současně připomenout, že z projednávaného podání ani z přiložených listin nevyplývá, že by stěžovatelka využila možností, jež jí nabízelo ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Jinými slovy, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by došlo k převodu podniku či jeho části; stěžovatelka přitom neunesla nejen břemeno důkazní, ale zřejmě ani břemeno tvrzení, neboť vycházela toliko ze zápisu z jednání valné hromady společnosti FRESH Cosmetics, s.r.o.; z logiky věci tak nemohl soud indikovat ani tvrzené porušení notifikační povinnosti. Pro úplnost je možno dodat, že újma stěžovatelky jako poškozené by měla být řešena v rámci adhezního řízení; není přitom rozhodné, zda trestní řízení k této fázi trestního řízení vůbec dospělo (srov. č.l. 191 - 195).

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný, jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru