Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3166/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDoručování
Obnova řízení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3166.13.1
Datum podání16.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228, § 230, § 233 odst.1, § 153b, § 208 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3166/13 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Kubíčka, právně zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 33 Cdo 3111/2012-272, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, č. j. 18 Co 563/2009-93, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2009, č. j. 34 C 380/2007-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 16. 10. 2013 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2009, č. j. 34 C 380/2007-63, byla podle § 235e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zamítnuta žaloba stěžovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 396/2005, a to pro opožděnost.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2010, č. j. 18 Co 563/2009-93, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 33 Cdo 3111/2012-272, odmítnuto.

5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost.

II.

6. Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního řízení vytýká dovolacímu soudu odmítnutí dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Brojí proti tomu, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat meritem věci (námitkami ohledně nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání), neboť nesouvisí s vyřešením otázky včasnosti žaloby na obnovu řízení, která byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Má za to, že mu tím byla odepřena spravedlnost, neboť v předchozích řízeních došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, bylo mu odňato právo na "právní slyšení".

7. Stěžovatel se dále domnívá, že žaloba na obnovu řízení byla podána včas. Vychází z data 16. 7. 2007, kdy mu bylo doručeno usnesení odvolacího soudu (o odmítnutí odvolání pro opožděnost); tento okamžik znamenal pro stěžovatele jistotu, že nemůže v dané věci použít další řádné opravné prostředky a od tohoto okamžiku podle stěžovatele počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k podání žaloby na obnovu řízení.

III.

8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení k vyjádření.

9. Obvodní soud pro Prahu 10 ve sdělení ze dne 3. 8. 2015 plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 7. 2015 po stručné rekapitulaci sdělil, že setrvává na svém právním názoru, neboť bylo rozhodnuto jak v souladu se zákonem, tak i s výkladovou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou nepovažuje za protiústavní, a navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, nebude-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

11. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

12. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

13. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky povolán toliko k přezkumu ústavnosti, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

14. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

15. V nálezu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281), Ústavní soud konstatoval, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

16. Před samotným zhodnocením nových skutečností či důkazů, resp. posouzením, zda v řízení o povolení obnovy jsou dány důvody pro její povolení ve smyslu § 228 občanského soudního řádu, obecné soudy zkoumají, zda byla žaloba na obnovu řízení podána v zákonem stanovených lhůtách ve smyslu § 233 občanského soudního řádu.

17. V nyní posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, tj. po uplynutí subjektivní lhůty k jejímu podání ve smyslu § 233 odst. 1 občanského soudního řádu. Přitom však shledaly, že pro posouzení včasnosti podání žaloby je nerozhodné, zda je tříměsíční subjektivní lhůta odvíjena ode dne doručení napadeného rozsudku pro zmeškání, resp. ode dne nabytí právní moci - 1. 11. 2006, nebo ode dne, kdy stěžovatel rozsudek pro zmeškání fakticky v budově soudu převzal - 20. 11. 2006. Žaloba byla podána až dne 13. 8. 2007, tedy v obou případech byla podána opožděně.

18. Naopak stěžovatel je toho názoru, že subjektivní lhůta počala běžet ode dne 16. 7. 2007, kdy mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č. j. 19 Co 209/2007-76, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatele proti rozsudku pro zmeškání.

19. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 34 C 380/2007, který si za tím účelem vyžádal, neshledal v postupu obecných soudů žádný ústavněprávně relevantní exces, ani prvky libovůle či svévole. Obecné soudy žalobu stěžovatele řádně projednaly, rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Ústavní stížnost tak představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů, s nimiž se však tyto řádně vypořádaly.

20. Nejvyšší soud se rovněž odkazem na dosavadní judikaturu (usnesení ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2010) vypořádal s názorem stěžovatele ohledně počátku běhu subjektivní doby v případě doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání podle § 208 odst. 1 občanského soudního řádu, v němž dospěl k závěru, že okamžik doručení takového rozhodnutí nemá žádný vliv na lhůtu (její běh) zakotvenou v § 233 odst. 1 občanského soudního řádu. Takový závěr považuje Ústavní soud rovněž za ústavně konformní.

21. Pokud stěžovatel namítá, že se dovolací soud nevypořádal s námitkami ohledně samotných důvodů obnovy řízení, Ústavní soud ani v této námitce nespatřil ústavně právní relevanci, neboť posouzení včasnosti žaloby je jedním z předpokladů jejího následného projednání, resp. úspěšnosti, a pokud obecné soudy shledaly žalobu na obnovu řízení opožděnou, je již povaha uplatňovaných důkazů bezpředmětná.

V.

22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru