Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3157/14 #1Nález ÚS ze dne 20.01.2015Nesprávné stanovení lhůty k podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatéh... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
Dovolání
procesní postup
Dobrá víra
Telekomunikace
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/76 SbNU 123
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3157.14.1
Datum vyhlášení20.01.2015
Datum podání26.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241b odst.3, § 241, § 243c odst.1, § 57 odst.2, § 57 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání nevzal v úvahu skutečnost, že okresní soud ve výzvě k doplnění dovolání nesprávně poskytl stěžovateli lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), následkem čehož Nejvyšší soud takto podané dovolání pro opožděnost meritorně neprojednal, odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Pavla Vejmelky zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. 1. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1111/2014-159 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku krajského soudu bez právního zastoupení. Soud mu na základě jeho žádosti ustanovil advokátku usnesením, které nabylo právní moci dne 4. 12. 2013. Advokátce byla do datové schránky doručena dne 24. 1. 2014 výzva okresního soudu k doplnění podání ve lhůtě do 1 měsíce, což učinila dne 27. 2. 2014. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odkazem na § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. a § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř., z nichž vyplývá, že požádal-li dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce, běží lhůta k podání dovolání znovu od právní moci usnesení, jímž bylo o této žádosti rozhodnuto. Nejvyšší soud vyšel z toho, že pokud výrok o ustanovení právní zástupkyně stěžovatele nabyl právní moci dne 4. 12. 2013, připadl poslední den lhůty na 4. 2. 2014, takže dovolání bylo opožděné. Stěžovatel namítal, že soud se nevypořádal s výzvou okresního soudu ze dne 24. 1. 2014, která požadovala doplnění dovolání ve lhůtě jednoho měsíce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svou judikaturu, v níž již v minulosti konstatoval, že pochybení soudu spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání účastníkovi řízení odvolacím soudem nemůže jít k tíži tohoto účastníka (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 938/06 a sp. zn. II. ÚS 618/01) či že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/98).

V projednávané věci Ústavní soud shrnul, že Nejvyšší soud shledal jako nesprávný postup okresního soudu, který ve výzvě ze dne 24. 1. 2014 k doplnění dovolání poskytl stěžovateli lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3, věty druhé o. s. ř.). Při posouzení přípustnosti dovolání nicméně Nejvyšší soud tomuto postupu okresního soudu a především jeho důsledkům pro postavení stěžovatele nepřikládal žádnou relevanci, následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlédl a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal. Tím ovšem Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015

N 8/76 SbNU 123

Nesprávné stanovení lhůty k podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 ve věci ústavní stížnosti Pavla Vejmelky, zastoupeného JUDr. Helenou Hrubou, advokátkou, se sídlem Lidická 289/20, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1111/2014-159 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1111/2014-159 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 25. 9. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje namítané porušení svého základního práva na spravedlivý proces v procesním postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelem podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že lhůta k doplnění dovolání skončila již dne 4. 2. 2014, aniž by se vypořádal s důsledky výzvy soudu prvního stupně (Okresního soudu v Opavě) ze dne 24. 1. 2014, kterou byl stěžovatel vyzván k doplnění svého dovolání, a to ve lhůtě jednoho měsíce. Dle stěžovatele je takový postup Nejvyššího soudu rozporný s ústavním pořádkem s ohledem na ochranu dobré víry v nabytá práva, konstituovaná akty orgánů veřejné moci, přičemž případné vadné poučení o procesních právech nemůže jít k tíži adresátů. Nadto stěžovatel namítá, že se nachází i v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz.

II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení (Nejvyšší soud) a vedlejší účastník řízení (O2 Czech Republic, a. s.).

4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření znovu rekapituloval svůj procesní postup i okolnosti, které odůvodňovaly jím přijatý závěr o opožděnosti stěžovatelem podaného dovolání. "[Stěžovatel] včas, tj. před uplynutím uvedené lhůty, požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 12. 11. 2013 přiznal stěžovateli pro dovolací řízení osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu pro dovolací řízení zástupkyni JUDr. Helenu Hrubou, advokátku. V části týkající se ustanovení zástupkyně nabylo usnesení dne 4. 12. 2013 právní moci. Od tohoto okamžiku začala ve smyslu § 241b odst. 3 věty druhé, o. s. ř. běžet dvouměsíční lhůta, v jejímž průběhu muselo být dovolání doplněno o shora vytčené obligatorní náležitosti; jde o lhůtu zákonnou, kterou nelze prodloužit. Poslední den lhůty připadl na úterý 4. 2. 2014. Ustanovená zástupkyně dovolání stěžovatele doplnila podáním z 27. 2. 2014, tedy pozdě." Ve vztahu k postupu Okresního soudu v Opavě pak uvedl, že "mohl stěžovatele, resp. jeho zástupkyni vyzvat k doplnění dovolání; lhůtu k odstranění vad však měl stanovit tak, aby neuplynula později než lhůta uvedená v § 241b odst. 3 o. s. ř." Z těchto důvodů tak považoval ústavní stížnost za nedůvodnou.

5. Vedlejší účastník řízení O2 Czech Republic, a. s., ve svém vyjádření uvedl, že "ani poté, co byla právní zástupkyně stěžovatele vyzvána přípisem okresního soudu (ve dvouměsíční propadné lhůtě) k odstranění vady dovolání, nelze tuto výzvu považovat za prodloužení zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, v tomto případě plynoucí od 4. 12. 2013." Nadto zdůraznil, že postup Nejvyššího soudu je v souladu s jeho judikaturou (zde odkázal na rozhodnutí "č. j. 29 Odo 108/2002 ze dne 18. 6. 2003, č. j. 22 Cdo 3261/2011 ze dne 26. 10. 2011, č. j. 32 Cdo 1310/2011 ze dne 25. 5. 2011") i judikaturou Ústavního soudu [zde odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 1452/14 ze dne 10. 6. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2100/13 ze dne 15. 10. 2013 (v SbNU nepublikována, dostupná na http:nalus.usoud.cz)], a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

III. Podstatný obsah spisu

6. Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 7 C 132/2011 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

7. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 C 132/2011-87 zamítl (výroky I a II) jako nedůvodnou žalobu stěžovatele, jíž se po vedlejším účastníkovi řízení domáhal jednak zaplacení částky 121,65 Kč coby zbylého peněžního kreditu na jeho SIM kartě, jednak odblokování SIM karty k jeho telefonnímu číslu nebo zaslání veškerých dat uložených na této SIM kartě, a to s odůvodněním, že mu bylo odepřeno využívat telekomunikačních služeb společnosti O2, když mu bylo předmětné telefonní číslo zrušeno na základě oznámení, že po dobu šesti měsíců aktivně toto číslo nevyužil a ani jednou nedobil peněžní kredit. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

8. O stěžovatelem podaném odvolání proti tomuto rozsudku okresního soudu následně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. 8 Co 541/2013-117 tak, že napadený rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

9. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 26. 9. 2013 dovolání (č. l. 122 spisu), aniž by však byl právně zastoupen. Proto jej Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 7 C 132/2011-124 vyzval, aby si pro podání dovolání v této věci "zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání."

10. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel podáním ze dne 9. 10. 2013 (č. l. 131 spisu), v němž jednak podle ustanovení § 30 o. s. ř. žádal o ustanovení právního zástupce, "který jeho dovolání doplní a bude jej v řízení zastupovat", jednak žádal o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Okresní soud v Opavě oběma těmto žádostem usnesením ze dne 12. 11. 2013 č. j. 7 C 132/2011-138 vyhověl a stěžovateli ustanovil právního zástupce JUDr. H. Hrubou. Výrok usnesení o ustanovení advokáta nabyl právní moci dne 4. 12. 2013.

11. Na č. l. 149 spisu se dále nachází pokyn ze dne 23. 1. 2014 podepsaný soudcem Okresního soudu v Opavě Mgr. V. Špalkem, jímž kanceláři soudu ukládá, aby do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele bylo odesláno podání stěžovatele ze dne 26. 9. 2013 (označené jako dovolání) k doplnění, k čemuž jí byla stanovena lhůta jednoho měsíce. Na základě tohoto pokynu pak byl zástupkyni stěžovatele do datové schránky doručen přípis Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 1. 2014 ve znění: "V právní věci výše uvedené Vám zasíláme podání žalobce s tím, abyste toto podání jako soudem ustanovená zástupkyně žalobce pro dovolací řízení ve lhůtě 1 měsíce doplnila", jak se podává z jeho kopie přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti, neboť jeho originál ve spisu okresního soudu založen není, nicméně je tam založeno potvrzení o dodání a doručení tohoto přípisu do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele, datované k 27. 1. 2014.

12. Právní zástupkyně stěžovatele na uvedenou výzvu reagovala podáním ze dne 27. 2. 2014, jímž doplnila dovolání stěžovatele ze dne 26. 9. 2013, které bylo posléze doručeno vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření. Následně Okresní soud v Opavě dne 10. 3. 2014 věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání.

13. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, a to s odkazem na ustanovení § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř., dle něhož "nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto." Nejvyšší soud vycházel ze skutečnosti, že výrok usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 11. 2013 o ustanovení právní zástupkyně stěžovatele pro dovolací řízení nabyl právní moci dne 4. 12. 2013. "Zástupkyně (stěžovatele) mohla dovolání doplnit ve dvouměsíční lhůtě plynoucí od právní moci výroku usnesení, kterým byla ustanovena (tj. od 4. 12. 2013); poslední den lhůty připadl na úterý 4. 2. 2014 (§ 57 odst. 2, 3 o. s. ř.)." Proto Nejvyšší soud konstatoval, že k doplnění dovolání podáním ze dne 27. 2. 2014, které bylo tentýž den doručeno okresnímu soudu, "nemohl dovolací soud pro opožděnost přihlédnout (marným uplynutím lhůty se vady dovolání stávají neodstranitelnými)."

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

IV.a) Obecná východiska hodnocení namítaného porušení práva na spravedlivý proces

14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11].

15. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s procesním postupem Nejvyššího soudu, na jehož základě došlo k odmítnutí jím podaného dovolání a v němž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

16. Za jedno z takových porušení práva na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je i právo jednotlivců domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, je třeba nezbytně považovat svévolné odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či "přepjatě formalistického" výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu jednotlivých podání. Taková pravidla a podmínky jsou obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Při jejich výkladu musí obecné soudy vždy přihlédnout k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je třeba bdít nad tím, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) a judikaturu tam uvedenou].

17. Uvedené platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je jeho úplné vyloučení z řízení, resp. nezvratné odepření meritorního přezkumu jeho podání, jako tomu ostatně bylo v nyní projednávaném případě při posouzení přípustnosti stěžovatelem podaného dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

18. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že shora uvedené maximy platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301); nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553); nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].

19. Proto Ústavní soud v minulosti kupříkladu konstatoval, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako opožděné, ačkoliv bylo podáno ve lhůtě, poruší tím ústavně zaručené právo dotčeného účastníka řízení na řádný proces [srov. nález sp. zn. III. ÚS 938/06 ze dne 15. 1. 2009 (N 9/52 SbNU 99)]. Opakovaně rovněž zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 139/16 SbNU 45) či nález sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173)]. Nebylo by proto kupříkladu spravedlivé, aby pochybení soudu tkvící ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem šlo k tíži těchto účastníků, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153) či nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)].

IV.b) Aplikace ústavněprávních východisek na projednávaný případ

20. Výše předestřená obecná východiska jsou aplikovatelná i na nyní projednávaný případ stěžovatele, neboť samotný procesní postup Nejvyššího soudu a jej odůvodňující závěry jsou s nimi ve zřetelném rozporu. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a rovněž z obsahu vyjádření k ústavní stížnosti, Nejvyšší soud shledal postup Okresního soudu v Opavě, který ve výzvě ze dne 24. 1. 2014 k doplnění dovolání stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nesprávným. Při posouzení přípustnosti dovolání nicméně tomuto postupu okresního soudu a především jeho důsledkům pro jednání stěžovatele (resp. jeho právní zástupkyně) nepřikládal žádnou relevanci, následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal. Tím ovšem Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když v takové situaci nelze stěžovateli přičítat k tíži nesprávný postup okresního soudu, neboť právě tento procesní postup měl za důsledek opožděnost (doplnění) předmětného dovolání, nikoliv jednání stěžovatele, který se prokazatelně držel pokynů obsažených v předmětné výzvě okresního soudu. Jinými slovy, stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, při svém jednání presumoval správnost výzvy okresního soudu k doplnění dovolání a v něm stanovené lhůty, a legitimně tedy očekával, že dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s těmito pokyny.

21. Tímto je nesprávnost postupu Nejvyššího soudu ještě umocněna, neboť v konečném důsledku nabourává důvěru jednotlivců v rozhodovací činnost orgánů státu (ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní), která je jedním ze základních atributů právního státu, neboť podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509) či nález sp. zn. IV. ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010 (N 35/56 SbNU 391)].

22. Ústavnísoud se tak neztotožňuje ani s názorem vedlejšího účastníka řízení, který postup Nejvyššího soudu označil za správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že jím použité odkazy na příslušná usnesení Ústavního soudu nejsou relevantní, neboť vycházely z odlišných skutkových okolností (nesprávné poučení o přípustnosti dovolání; žádost o ustanovení advokáta, aniž by bylo následně podáno dovolání; atp.). Uvedené shodně platí i ve vztahu k citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ve kterých ostatně Nejvyšší soud (kupříkladu v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1310/2011) ani zdaleka nezaujal tak restriktivní výklad příslušných ustanovení o. s. ř., jímž by fakticky odpíral právo dotčených jednotlivců na přístup k soudu a právo na soudní ochranu, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě.

23. Naopak, jak stěžovatel správně poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11, Ústavnísoud v minulosti již - v podstatě ve stejné procesní situaci - Nejvyššímu soudu vytkl, že se tímto postupem dopouští odepření přístupu k soudu, a porušuje tak právo na spravedlivý proces. Jak nicméně plyne z nyní projednávané věci, Nejvyšší soud tento právní názor povýtce nerespektuje.

24. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Bez ohledu na skutečnost, zda považuje procesní postup okresního soudu za správný či nikoliv, proto při opětném posouzení splnění podmínek dovolacího řízení se Nejvyšší soud vypořádá též s doplněním dovolání stěžovatele ze dne 27. 2. 2014, doručeným Okresnímu soudu v Opavě.

25. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru