Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3151/09 #1Nález ÚS ze dne 15.04.2010K rozsahu přezkumné činnosti katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
KATASTRÁLNÍ ÚŘAD - KÚ pro Vysočinu - katastrální pracoviště Telč
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříknemovitost
katastr nemovitostí/vklad
pozemek
Obec
Stát
Dobrá víra
katastrální úřad
dispoziční právo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/57 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3151.09.1
Datum vyhlášení19.05.2010
Datum podání07.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 1

265/1992 Sb., § 3, § 5 odst.1, § 11

344/1992 Sb., § 22 odst.2

71/1967 Sb., § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí není posuzování platnosti uzavřené smlouvy, ale kontrola její formální bezvadnosti a konstituování jejích věcněprávních účinků.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. H. zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 256/2008-107 ze dne 29. 7. 2009, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 35 C 1/2005-86 ze dne 16. 4. 2008 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Telč č. j. V 748/2004-739/129 ze dne 1. 12. 2004 pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, byl odmítnut.

Narativní část

Na základě kupní smlouvy týkající se nemovitostí v ní specifikovaných, uzavřené stěžovatelem coby kupujícím, byl ke katastrálnímu úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Katastrální úřad návrhu nevyhověl s odůvodněním, že prodávající je sice zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, ale nebylo prokázáno, že je oprávněn nakládat s předmětem smlouvy. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, již krajský soud napadeným rozsudkem zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil shodně jako katastrální úřad. Odvolání stěžovatele vrchní soud nevyhověl a rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Stěžovatel namítal, že katastrální úřad a obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek a katastrální úřad navíc překročil meze své přezkumné činnosti. Stěžovatel také hodnotil řízení jako neúměrně dlouhé.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na výklad ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem, jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na nich uveden. Účelem vkladového řízení je dle Ústavního soudu provést před rozhodnutím o vkladu a jeho zápisu do katastru pouze kontrolu formální bezvadnosti listiny osvědčující právní úkon; naopak jím není posuzování platnosti uzavřené smlouvy, nýbrž konstituování jejích věcněprávních účinků.

Ústavní soud dále připomněl, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, jako tomu bylo v tomto případě, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru skutečnosti neodpovídá. Zákon přitom dle Ústavního soudu nerozlišuje, zda byl zápis proveden vkladem nebo záznamem. Tato ustanovení se vztahují i na katastrální úřad, který je pověřen ze zákona evidenci vést, přičemž z ní musí při svém rozhodování vycházet, musí respektovat důkazní váhu veřejné listiny a není oprávněn ji přezkoumávat z hlediska její věcné správnosti.

V dané věci katastrální úřad podle Ústavního soudu neposuzoval náležitosti smlouvy z hledisek vyplývajících ze zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ale platnost právního titulu, kterým stěžovateli vznikl obligačněprávní nárok požadovat na vedlejším účastníkovi převedení vlastnického práva k nemovitostem. Svým postupem proto katastrální úřad překročil rozsah své pravomoci, čímž porušil čl. 2 odst. 2 Listiny. Obecné soudy tím, že stěžovateli neposkytly ochranu jeho práv, pak dle Ústavního soudu porušily jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud proto všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud nevyhověl požadavku stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal důvody, jež by toto přiznání ospravedlňovaly.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3151/09 ze dne 15. 4. 2010

N 87/57 SbNU 147

K rozsahu přezkumné činnosti katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3151/09 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2009 č. j. 1 Co 256/2008-107, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008 č. j. 35 C 1/2005-86 o zamítnutí stěžovatelovy správní žaloby a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Telč, ze dne 1. 12. 2004 č. j. V 748/2004-739/129, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Telč, jako účastníků řízení a obce Vanov, IČ: 42634539, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2009 č. j. 1 Co 256/2008-107, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2008 č. j. 35 C 1/2005-86 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Telč, ze dne 1. 12. 2004 č. j. V 748/2004-739/129 se ruší.

II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Fakta případu.

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím s tím, že přijetím těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a postupem při jejich přijetí byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Předmětem řízení před katastrálním úřadem a obecnými soudy byla následující věc. Stěžovatel jako kupující uzavřel s vedlejším účastníkem jako prodávajícím dne 19. 11. 2004 kupní smlouvu, podle níž koupil ve smlouvě specifikované nemovitosti. Smlouva byla dne 19. 11. 2004 předložena Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu, Katastrálnímu pracovišti Telč, ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Návrh na vklad byl ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítnut. Příslušný katastrální úřad to odůvodnil tím, že sice v katastru nemovitostí je vedlejší účastník zapsán jako vlastník, avšak pouze na základě prohlášení ze dne 12. 7. 1999 učiněným podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a dohody o delimitaci ze dne 16. 7. 1999, uzavřené mezi městem Telč jako předávajícím a vedlejším účastníkem jako přejímajícím. Z listin, které měl k dispozici, a to konkrétně z hospodářské smlouvy ze dne 22. 12. 1981, podle níž ONV v Jihlavě převedl předmětné nemovitosti do trvalého užívání MěNV Telč, a z další hospodářské smlouvy ze dne 17. 6. 1982, podle níž byly předmětné pozemky převedeny do trvalého užívání JZD v Telči, katastrální úřad dovodil, že město Telč s nimi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařilo. Na základě toho pak dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro povolení vkladu vlastnického práva stanovená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebylo prokázáno, že vedlejší účastník je oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu.

3. Proti tomuto rozhodnutí byla podána stěžovatelem žaloba podle části páté občanského soudního řádu. Uvedl v ní, že pro řízení před katastrálním úřadem je rozhodující stav zápisu, který byl proveden po datu 1. 1. 1993. Úřad nebyl oprávněn při posuzování podmínek stanovených v ustanovení § 5 zákona č. 265/1992 Sb. zkoumat listiny, které předcházely tomuto datu a nebyly ani podkladem pro aktuální stav zápisu. Dále uvedl, že jednoho z předmětných pozemků se výhrady katastrálního úřadu vůbec netýkaly. Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V podstatě se shodl s názorem katastrálního úřadu ohledně rozsahu přezkumu podmínek pro povolení vkladu ze strany katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu. Podstatnou část odůvodnění věnoval výkladu, proč v daném případě nebyly ohledně předmětných pozemků splněny podmínky přechodu majetku státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Pokud šlo o pozemek, na který se výhrady katastrálního úřadu nevztahovaly, podle krajského soudu nebylo možno rozhodování o vkladu vlastnického práva k tomuto pozemku s ohledem na dělení a slučování pozemků, které byly předmětem smlouvy, posuzovat izolovaně.

4. Stěžovatel napadl výše uvedené rozhodnutí krajského soudu odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění i právní závěry z rozhodnutí krajského soudu zcela přejímá.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal průběh řízení. Uvedl, že v jeho případě postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto majetku, jak je zaručeno v čl. 11 odst. 1 Listiny. Odmítnutím vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí překročil podle jeho názoru příslušný katastrální úřad meze své přezkumné činnosti, a tím porušil čl. 2 odst. 2 Listiny. Kromě toho hodnotí řízení jako neúměrně dlouhé, v čemž spatřuje porušení základního práva "domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Argumentačně se soustředil na polemiku s výkladem ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména pojmu "hospodaření s majetkem", který je v uvedeném ustanovení obsažen a jehož interpretace je stěžejním východiskem pro právní závěry ústavní stížností napadených rozhodnutí.

II.

Podklady pro rozhodnutí

6. Ústavní soud si vyžádal spis Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Telč, sp. zn. V-748/2004-739. Ze spisu se seznámil s návrhem na vklad ze dne 19. 11. 2004, kupní smlouvou ze stejného dne a dále s obsahem listin, z nichž katastrální úřad v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dovodil, že předmět prodeje nebyl ke dni uzavření kupní smlouvy ve vlastnictví prodávajícího vedlejšího účastníka.

7. Dále si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 1/2005, z jehož obsahu zjistil průběh řízení tak, jak je popisován shora.

8. Kromě toho si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník na výzvu nereagoval. Krajský soud v Brně bez jakéhokoliv doplnění odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ve stejném duchu se vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci. Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Telč, ve vyjádření uvedl, že trvá na svém stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a plně se ztotožňuje s právním názorem obou soudů. Všichni účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

Ústavněprávní východiska

9. Ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo by šlo o extrémně formalistický výklad, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

11. Ústavní soud předesílá, že je vázán toliko petitem návrhu, nikoliv jeho důvody.

12. V dané věci je pro Ústavní soud z hlediska ústavněprávního relevantní posouzení otázky, zda příslušný katastrální úřad při svém rozhodování o povolení vkladu postupoval v mezích své pravomoci daných zákonem, neboť podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených v zákoně a způsobem, který zákon stanoví. Tato ústavní zásada byla promítnuta zejména do ustanovení § 3 odst. 1 první věty zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který platil v době rozhodování katastrálního úřadu v souzené věci a podle kterého správní orgány postupují ve správním řízení v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Nově je pak zásada vtělena do ustanovení § 2 odst. 1 a 2 platného správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.), podle kterého správní orgány postupují v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a uplatňují svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž jim byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a to v rozsahu, v jakém jim byla svěřena.

13. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v uvedeném druhu řízení před svým rozhodnutím zkoumá ke dni podání návrhu na vklad, zda

a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru,

b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin,

c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný,

d) právní úkon je učiněn v předepsané formě,

e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu,

f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu,

g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu.

14. Podle ustanovení § 11 zákona 265/1992 Sb. ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.

15. Podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na nich uveden.

16. Účelem vkladového řízení, které je svojí povahou, jak to ostatně výslovně vyplývá z ustanovení § 3 zákona č. 265/1992 Sb., řízením správním, je provést před rozhodnutím o vkladu a jeho zápisu do katastru pouze kontrolu formální bezvadnosti listiny osvědčující právní úkon. To plyne z povahy rozhodnutí o vkladu, jehož účelem není posuzovat platnost uzavřené smlouvy, ale konstituovat věcněprávní účinky smlouvy. V tomto smyslu se k dané otázce vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 331/98 (N 86/18 SbNU 233), kde uvedl, že "S ohledem na § 133 odst. 2 občanského zákoníku je nutné oddělit závazkověprávní (obligační) účinky prodeje vyvolané kupní smlouvou od věcněprávních (věcných) účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kterým se konstituuje vlastnictví k nemovité věci; k účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně po účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu dochází právě na základě smlouvy.". Jinými slovy řečeno, tam, kde se rozhoduje o vkladu věcného práva do katastru nemovitostí, jde o založení věcněprávních účinků smlouvy, nikoliv o její závazkověprávní účinky (shodně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I., § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 414).

17. Ze spisu katastrálního úřadu sp. zn. V-748/2004-739 a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva zamítl proto, že město Telč ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s převáděnými nemovitostmi nehospodařilo. To dovodil z listin, které měl k dispozici, konkrétně z hospodářské smlouvy ze dne 22. 12. 1981, podle níž ONV v Jihlavě převedl předmětné nemovitosti do trvalého užívání MěNV Telč, a z další hospodářské smlouvy ze dne 17. 6. 1982, podle níž byly předmětné pozemky převedeny do trvalého užívání JZD v Telči. Na základě toho pak dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro povolení vkladu vlastnického práva stanovená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., neboť nebylo prokázáno, že vedlejší účastník je oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu. Tento závěr učinil přesto, že vedlejší účastník byl jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán.

18. Jak se podává z výše uvedeného, ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, jako tomu bylo v tomto případě, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru skutečnosti neodpovídá. Výpis z katastru je veřejnou listinou prokazující stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na ní uveden. Zákon přitom nerozlišuje, zda zápis byl proveden na základě vkladu nebo záznamem. Tato ustanovení se vztahují i na katastrální úřad, který je pověřen ze zákona tuto evidenci vést. Musí z ní proto při svém rozhodování vycházet a musí respektovat důkazní váhu veřejné listiny. Není oprávněn ji přezkoumávat z hlediska její věcné správnosti. Pokud k tomu přesto v této věci přistoupil, překročil rozsah pravomoci svěřené mu zákonem a zasáhl do pravomoci soudu, který jako jediný vzhledem k povaze právního vztahu je oprávněn posuzovat opak toho, co vyplývá z veřejné listiny. Svým rozhodnutím totiž katastrální úřad neposuzoval náležitosti smlouvy z hledisek vyplývajících z ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ale platnost právního titulu, kterým vznikl stěžovateli (ve smlouvě nabyvatel) obligačněprávní nárok požadovat na vedlejším účastníkovi (ve smlouvě zcizitel) převedení vlastnického práva k nemovitostem. Kromě toho soulad mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí a reálně existujícím právem nelze zjednodušit jen na soulad mezi listinami a stavem zápisu, neboť stav zápisu se může dostat do souladu s právním stavem, i když v něm původně nebyl, a to např. v důsledku vydržení.

19. To, že katastrální úřady v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nezkoumají platnost právního úkonu, který je podkladem pro vklad, ale ani titulů předcházejících, koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššíhosoudu. Lze například odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. Cpjn 38/98, v němž se mj. uvádí: "Platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá, a to ani v rozsahu, v jakém je podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. oprávněn posoudit platnost právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno. Eventuální negativní posouzení této otázky by totiž ve svém důsledku (zamítnutí návrhu na vklad) znamenalo zásah do práv uvedené osoby postupem nemajícím oporu v zákoně.". Katastrální úřad sám nemůže zpochybňovat platnost jím již učiněných záznamů, konstatovat nesoulad mezi (evidenčním) stavem zápisů v katastru nemovitostí a jím tvrzeným právním stavem. Podle zákona musí vycházet z daného stavu zápisu, který ze své úřední moci nemůže měnit a z něhož činěné výpisy mají charakter veřejné listiny.

20. Ústavnísoud proto uzavírá, že ze strany katastrálního úřadu došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že uplatnil svoji pravomoc mimo zákonem stanovenou mez a v rozporu se zákonem. Obecné soudy pak nepostupovaly v intencích čl. 90 Ústavy České republiky, neboť neposkytly ochranu právu stěžovatele, ačkoliv se bránil rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno ultra vires. To se pak promítlo do porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného mu čl. 36 odst. 1, resp. odst. 2 Listiny.

21. Na základě výše uvedeného rozhodl Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.

22. Pokud stěžovatel požadoval náhradu nákladů řízení, tuto musoud nepřiznal, neboť pro takový postup neshledal důvod. Ústavní soud interpretuje ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení podle daného zákonného ustanovení není automatická, a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [usnesení sp. zn. III. ÚS 53/97 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) či nález sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)]. Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci, konstatované nálezem Ústavního soudu, tudíž bez dalšího nárok podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu jeho věci Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru