Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3144/14 #1Nález ÚS ze dne 15.01.2015Povinnost obecného soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vady plné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
Věcný rejstříkdítě
Náklady řízení
výživné/pro dítě
Zastoupení
Plná moc
osoba/oprávněná
podmínka řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/76 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3144.14.1
Datum vyhlášení27.01.2015
Datum podání26.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 22, § 25, § 32, § 199, § 2, § 6, § 3, § 26, § 26a, § 24 odst.1, § 27 odst.1, § 104 odst.2, § 254 odst.1, § 146 odst.2, § 255 odst.1, § 137


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud považoval advokáta po celou dobu řízení za zástupce stěžovatele a nevyzval jej k odstranění vadné plné moci, je nutno považovat nepřiznání nákladů řízení procesně plně úspěšnému účastníku řízení v tomto řízení za akt přepjatého formalismu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Tomáše Drozda zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 1. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Oprávněný stěžovatel (v době rozhodování soudu nezletilý) se domáhal výkonu rozhodnutí proti povinnému vedlejšímu účastníku pro výživné. Poté, co povinný posléze zaplatil dlužné výživné, okresní soud zrušil nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví povinného, řízení zastavil a rozhodl, že povinný zaplatí oprávněnému náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení krajský soud usnesení okresního soudu v napadené části změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodu formální vady v plné moci právního zástupce (plná moc byla stylizována tak, že právní zástupce zastupuje stěžovatelovu matku, a nikoliv stěžovatele jako nezletilého). Stěžovatel namítal, že jej krajský soud měl vyzvat k odstranění uvedené vady, a nikoliv jej zcela zbavit práva na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval svou zdrženlivost v otázce nákladů řízení, která obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98 či sp. zn. II. ÚS 598/2000); uvedl též, že přepjatě formalistická interpretace zákona je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz též nález sp. zn. III. ÚS 606/04) a že nedostatky v činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.

Pokud se jednalo o zastoupení účastníka v občanském soudním řízení zástupcem na základě plné moci v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že účastník řízení se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. Každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, má procesní povinnost své oprávnění doložit již (nejpozději) při prvním úkonu, který ve věci učinil (srov. § 32 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li tuto povinnost a vystupuje-li tedy jako zmocněnec účastníka, aniž by předložil plnou moc, jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení.

V projednávané věci Ústavní soud shrnul, že matka nezletilého oprávněného neudělila právnímu zástupci (advokátu) plnou moc, aby v řízení zastupoval nezletilého oprávněného, ale zmocnila ho toliko k zastupování své osoby. Okresní soud považoval tohoto právního zástupce za zástupce stěžovatele a jednal s ním v řízení jako se zástupcem, aniž by stěžovatele vyzval k odstranění vad plné moci, resp. k doložení právního zastoupení jeho osoby. K tomu Ústavní soud uvedl, že pokud krajský soud uvedenou vadu posoudil jako důvod pro nepřiznání nákladů řízení, jeho rozhodnutí se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a vyznačovalo se přepjatým formalismem

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3144/14 ze dne 15. 1. 2015

N 4/76 SbNU 81

Povinnost obecného soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vady plné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14 ve věci ústavní stížnosti T. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a R. D., právně zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 E 6/2014.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného (v době rozhodování obecného soudu nezletilého) T. D. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti povinnému (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") pro výživné zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. února 2014 č. j. 22 E 6/2014-20 (výrok pod bodem I) a řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem ve výlučném vlastnictví povinného, a to st. p. č. X1 o výměře 350 m2, zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. XX, st. p. č. X2 o výměře 67 m2, zastavěná plocha a nádvoří s garáží bez č. p., p. č. X3/5 o výměře 570 m2, zahrada, p. č. X3/21 o výměře 30 m2, zahrada, p. č. X4 o výměře 101 m2, ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. Y pro katastrální území a obec Postřelmůvek u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, podle rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 40 P 104/2007-158, ve prospěch pohledávky oprávněného ve výši 20 000 Kč zcela zastavil (výrok pod bodem II). Současně okresní soud rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 4 687,50 Kč (výrok pod bodem III). Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výroku pod bodem III o nákladech řízení mezi účastníky podal povinný odvolání.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem III o nákladech řízení mezi účastníky, změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II krajský soud nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě byla jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, resp. pro změnu výroku o náhradě nákladů řízení procesně plně úspěšnému účastníku, ta skutečnost, že v plné moci jeho právního zástupce byla formální vada, kdy plná moc byla stylizována tak, že právní zástupce zastupuje stěžovatelovu matku, a nikoliv stěžovatele jako nezletilého. Krajský soud tedy rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů pouze z toho důvodu, že stěžovatel nebyl advokátem zastoupen, resp., že nepředložil řádnou plnou moc.

Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud nezohlednil ani tu skutečnost, že je nezletilý. Stěžovatel předpokládal, že náklady řízení ve sporu, v němž musel vynucovat jako nemajetná osoba plnění vyživovací povinnosti, mu budou refundovány právě jejich náhradou. Stěžovatel poukazuje na to, že z jeho strany se nejedná ani o účelové podání, když svůj návrh na výkon rozhodnutí pro uhrazení výživného nezletilého dítěte podával až poté, co právního zástupce povinného opakovaně o úhradu výživného vyzýval. Důvodně tedy přiznání náhrady nákladů, jež musel vynaložit, očekával.

Stěžovatel považuje postup krajského soudu, který mu nepřiznal náhradu nákladů řízení pouze z důvodu chybně formulované plné moci, za neústavní. Stěžovatel poukazuje na to, že po celou dobu řízení i z jednotlivých podání bylo zřejmé, že úkony činí právní zástupce za osobu stěžovatele, a toto nezpochybňoval ani soud prvního stupně. Pokud krajský soud měl pochybnost o tom, zda právní zástupce zastupuje stěžovatele nebo jeho matku, potom měl stěžovatele vyzvat k odstranění této nejasnosti, a nikoliv jej zcela zbavit práva na náhradu nákladů řízení. Povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k doložení plné moci pak vyplývá z ustanovení § 24, 25 a 32 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), jakož i z konstantní judikatury.

Podle stěžovatele pokud zástupce účastníka nesplní povinnost předložit plnou moc, musí na tento nedostatek průkazu oprávnění k zastupování soud reagovat. Lhůta k doložení oprávnění k zastupování není propadná, zástupce může své oprávnění doložit i později. Jestliže ten, kdo vystupoval v řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen, a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (viz sp. zn. Rc 12/1985). Obdobně např. když bylo odvolání podáno osobou, která se označila jako zástupce účastníka, avšak její oprávnění účastníka zastupovat nebylo prokázáno, nelze takové odvolání ihned odmítnout. Pouze v případě, že nedostatek prokázání plné moci se nepodaří odstranit přes soudem učiněná vhodná opatření, odvolací soud odvolací řízení zastaví (viz sp. zn. Rc 48/1998); k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád, 1. vydání, 2013, s. 130-131). Krajský soud tedy, aniž by učinil jakékoliv opatření k prokázání plné moci (stěžovatel ani jeho právní zástupce k ničemu takovému nebyli vyzváni) v podobě výzvy k jejímu doložení a stanovení lhůty ke splnění této povinnosti, jak mu zákon ukládá, bez dalšího rozhodl tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení fakticky odňal. Stěžovatel je toho názoru, že takový postup lze považovat za vadný procesní postup, kdy je účastníku řízení odepřeno využití procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení.

Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 2006 sp. zn. II. ÚS 576/05 (správně usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná); Ústavní soud však zjistil, že se jedná o usnesení Ústavního soudu, ve kterém dospěl Ústavní soud k odlišnému právnímu závěru.

III.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a R. D. jako vedlejšího účastníka řízení.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 27. listopadu 2014 poukázal na ustálenou soudní praxi a stanovisko, které zastává Ústavní soud ve svých rozhodnutích, že není čtvrtou soudní instancí. Ústavní stížnost v podstatě směřuje k revizi rozhodnutí odvolacího soudu jako konečného rozhodnutí, a domáhá se tedy vlastně dalšího přezkumu. Vedlejší účastník vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s pravidly spravedlivého procesu, je řádně zdůvodněno a nelze dovodit, že v řízení byla zásadním způsobem porušena Ústavou zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu. V této věci není rozhodné, že chybu, kterou stěžovatel považuje za formální, nevytkl soud prvního stupně, ale až soud odvolací. Za procesní pochybení stěžovatel nese následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, přičemž podle vedlejšího účastníka není možné konstatovat bez dalšího zásah do Ústavou zaručených práv.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné. Jak již Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

V souzené věci stěžovatel brojí proti výroku, kterým Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, resp. náhradu nákladů právního zastoupení v prvostupňovém řízení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005].

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006].

Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.

Občanský soudní řád je právním předpisem veřejného práva, který upravuje výkon státní (soudní) moci. Jeho ustanovení jsou kogentní, nelze se od nich odchýlit ani je dohodou vyloučit či změnit - pokud takovou dohodu sám občanský soudní řád výslovně nepřipouští (jako např. u prorogace). Státní (soudní) moc lze vykonávat pouze na základě zákona a v jeho mezích, proto ve vztahu k jejím nositelům (v tomto případě soudu) platí zásada, že smí činit jen to, co je dovoleno (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k adresátům veřejné moci však platí, že jsou povinni strpět výkon veřejné moci pouze, je-li uplatňována v mezích zákona, a v soukromoprávních vztazích pak, že mohou činit vše, co není zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny).

Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o. s. ř.). Soudy přitom dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§ 2 o. s. ř.). V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny (§ 6 o. s. ř.).

Podle § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva; každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Ustanovení čl. 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Zastoupení účastníka v občanském soudním řízení zástupcem na základě plné moci občanský soudní řád podrobuje následujícím pravidlům. Účastník řízení se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí; zástupcem může být (až na výjimky stanovené § 26 a 26a o. s. ř., o něž v tomto případě nejde) pouze fyzická osoba, přičemž v téže věci může mít účastník pouze jednoho zvoleného zástupce (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Zvoleným zástupcem může být buď advokát (§ 25 o. s. ř.), nebo kterákoliv fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (§ 27 o. s. ř.). Pouze advokátovi lze udělit plnou moc pro celé řízení (tzv. procesní plnou moc) a pouze advokát se může nechat zastoupit jiným advokátem, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem (§ 25 odst. 1, 2 o. s. ř.); zástupce - fyzická osoba, která není advokátem - může jednat jedině osobně (§ 27 odst. 1 o. s. ř.).

Každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, má procesní povinnost své oprávnění doložit již (nejpozději) při prvním úkonu, který ve věci učinil (srov. § 32 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li tuto povinnost a vystupuje-li tedy jako zmocněnec účastníka, aniž by předložil plnou moc, jde o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Nesplnění procesní povinnosti podle § 32 odst. 1 o. s. ř. není překážkou v postupu řízení, která by sama o sobě vedla k zastavení řízení (§ 104 odst. 1, 2 o. s. ř.); může se však projevit v tom, že zástupce účastníka bude povinen nahradit náklady, které zaviněným nesplněním této povinnosti způsobil (srov. § 147 odst. 1 o. s. ř.).

Vhodným opatřením soudu k odstranění uvedených nedostatků plné moci je zpravidla výzva adresovaná označenému zmocněnci účastníka (popř. účastníku samotnému), aby ve stanovené lhůtě (jde o lhůtu soudcovskou) předložil písemnou plnou moc nebo plnou moc s úředně ověřeným podpisem anebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu.

Jestliže přes výzvu soudu nebudou odstraněny uvedené nedostatky plné moci (v prokázání oprávnění k zastupování účastníka), soud řízení zastaví (srov. § 104 odst. 2 o. s. ř. a komentář k § 104), bylo-li zahájeno podáním, které učinil za účastníka tento "zmocněnec"; v ostatních případech soud v řízení pokračuje a jedná přímo s účastníkem (stejně, jako kdyby označeného zmocněnce nikdy neměl).

Bude-li soudu dodatečně předložena písemná plná moc nebo řádná písemná plná moc, která byla udělena až poté, co zmocněnec již za účastníka provedl některé úkony (například podal žalobu nebo odvolání), je tím nedostatek plné moci zhojen, a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Totéž platí, dojde-li k dodatečnému udělení plné moci ústně do protokolu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, 2003, s. 103 a násl.).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud někdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by předložil plnou moc, jde o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Pokud ten, kdo vystupoval jako zástupce, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě soudem určené procesní plnou moc, je tím nedostatek plné moci zhojen a jsou tím schváleny i ty úkony zástupce, k nimž došlo před podpisem plné moci.

V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poukázal na to, že okresní soud správně na rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky aplikoval ustanovení § 254 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou o. s. ř., podle něhož byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). I když ze shora uvedeného ustanovení je zřejmé, že nezletilý oprávněný byl v tomto řízení procesně úspěšný, neboť návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného byl podán u okresního soudu dne 21. ledna 2014 důvodně a byl vzat zpět v důsledku chování povinného, který dlužné výživné zaplatil dne 27. ledna 2014 (tedy po zahájení vykonávacího řízení), přesto nezletilému oprávněnému nelze přiznat náklady. Z obsahu plné moci ze dne 20. ledna 2014 (č. l. 6 spisu) totiž jednoznačně vyplývá, že matka nezletilého oprávněného M. D. zmocnila JUDr. Josefa Sedláčka ml., advokáta, se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, aby ji obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval. V průběhu vykonávacího řízení tudíž nezletilý oprávněný byl zastoupen pouze svou matkou M. D., jako zákonnou zástupkyní, neboť plná moc k zastupování advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem ml. je koncipována toliko k zastupování matky nezletilého oprávněného, tedy M. D. Matka nezletilého oprávněného však není účastníkem tohoto řízení. Podle § 255 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí jen oprávněný a povinný. Oprávněným v takové věci je nezletilé dítě a povinným je rodič, který má výživné platit. Nezletilý oprávněný musí být dle § 22 o. s. ř. v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. V zájmu urychleného podávání návrhu na výkon rozhodnutí k vydobytí výživného pro nezletilé děti se v soudní praxi uplatnila zásada, že v takovém řízení proti jednomu z rodičů k vydobytí dlužného a běžného výživného je oprávněn zastupovat dítě druhý rodič. Důvodem pro takový postup je skutečnost, že při podání návrhu není ještě dáno nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, v tomto stadiu proto není třeba ustanovit nezletilému oprávněnému opatrovníka. Matka nezletilého oprávněného byla proto oprávněna ve vykonávacím řízení zastupovat své nezletilé dítě ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí pro dlužné výživné proti povinnému jako otci. Dle § 24 a násl. o. s. ř. má každý účastník řízení právo zvolit si k výkonu procesních práv a povinností zástupce. Ani zákonný zástupce účastníka, který nemá procesní způsobilost, není povinen v řízení vystupovat osobně, ale může nezpůsobilému účastníku zvolit pro zastupování v řízení zástupce z řad advokátů. Matka nezletilého oprávněného M. D. však v posuzovaném případě neudělila právnímu zástupci (advokátu JUDr. Josefu Sedláčku ml.) plnou moc, aby v řízení zastupoval nezletilého oprávněného T. D., ale zmocnila ho toliko k zastupování své osoby ("mne obhajoval"). Náklady právního zastoupení zákonného zástupce účastníka však nejsou náklady řízení účastníka samotného (§ 137 o. s. ř. a contrario), a není tudíž možné k jejich náhradě zavázat byť procesně neúspěšného účastníka, tj. povinného.

Jak již Ústavní soud zdůraznil, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

Aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus) - viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57). Uvedené závěry je možné analogicky vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

V souzené věci považoval Okresní soud v ŠumperkuJUDr. Josefa Sedláčka ml. za zástupce stěžovatele a také s ním jako s jeho zástupcem v řízení jednal (viz záhlaví usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32, doručenku tohoto usnesení), aniž však stěžovatele vyzval k odstranění vad plné moci, resp. k doložení právního zastoupení jeho osoby. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby nedostatek v činnosti soudu spočívající v daném případě v absenci výzvy soudu adresované stěžovateli jako oprávněnému k odstranění vad plné moci, resp. doložení plné moci opravňujícíJUDr. Sedláčka ml. zastupovat stěžovatele jako oprávněného, šel k tíži stěžovatele.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil usnesení soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů prvostupňového řízení, a nepřiznal stěžovateli náklady jeho právního zastoupení, aniž vzal výše uvedený vadný postup soudu prvního stupně v úvahu;JUDr. Sedláčka považoval za zástupce matky stěžovatele, která nebyla účastnicí předmětného řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud konstatuje, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je označit jinak než jako přepjatý formalismus. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru