Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3142/12 #1Nález ÚS ze dne 25.03.2014Náležité odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Obec Skryje
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH - Česká republika
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho o... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
dovolání/důvody
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/72 SbNU 471
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3142.12.1
Datum vyhlášení01.04.2014
Datum podání16.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.a, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází tehdy, pokud dovolací soud náležitě neodůvodní své rozhodnutí o odmítnutí dovolání a nedostojí tak své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům účastníků řízení ve smyslu čl. 4 Ústavy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obce Skryje zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 25. března 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, nikoliv žalovaná (stěžovatelka). Následně podané dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Dovolací soud sice dovolání shledal podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustným, nicméně nedůvodným. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a vůbec se přitom nezabýval žádnou z jejích námitek. Krajskému soudu pak vytkla to, že ji zbavil vlastnického práva k předmětu řízení, aniž by pro to existovala jakákoliv opora v zákoně.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na svoji konstantní judikaturu [např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. září 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (N 132/42 SbNU 57), či nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17)], kde vyslovil maximu, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, námitkami a argumenty účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost.

V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, když vypořádání se s jejími argumenty hned v několika ohledech absentuje. Nejvyšší soud sice v poměrně obsáhlém odůvodnění svého rozsudku rozebral platnou právní úpravu vztahující se k projednávanému případu, nicméně následně se omezil toliko na konstatování absence naplnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce, že na její námitky, které měly ústavní rozměr, dovolací soud nijak nereagoval. Excesivní povaha tohoto pochybení je navíc umocňována skutečností, že dovolání stěžovatelky směřovalo proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, tj. bylo přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud shora popsaným postupem nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy) a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, naopak ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu odmítl pro nepřípustnost, a to s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3142/12 ze dne 25. 3. 2014

N 40/72 SbNU 471

Náležité odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3142/12 ve věci ústavní stížnosti obce Skryje, se sídlem Skryje u Rakovníka, IČO: 00244392, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 vydaným ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

´

Ústavnímu soudu byl dne 16. srpna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho též její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.

Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 6 C 104/2007, který si za tím účelem Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval o odvolání žalobce - hlavního města Prahy, o odvolání první žalované - stěžovatelky a o odvolání vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce - Domu dětí a mládeže - Hobby centrum proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 6 C 104/2007-529 ze dne 6. dubna 2011, jímž nalézací soud určil, že druhá žalovaná - Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 100 postavené na pozemku parc. č. st. 122/1 o výměře 417 m2 nacházející se v katastrálním území Skryje nad Berounkou a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Druhým výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobce na určení jeho vlastnictví ke stavbám a pozemkům v katastrálním území Skryje nad Berounkou včetně jejich součástí a příslušenství, v žalobě blíže specifikovaných, jakož i vzájemný návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ke stejným nemovitým věcem. Ve výroku III soud rozhodl, že České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se náhrada nákladů řízení vůči ostatním účastníkům řízení nepřiznává.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově určil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 100 na parcele st. 122/1, pozemku parc. č. st. 122/2, parc. č. st. 283 a st. 284, vše v katastrálním území Skryje nad Berounkou, zapsáno na listu vlastnictví č. 461 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník, jakož i vlastníkem oplocení na pozemcích parc. č. 997, 244/1, 244/2, st. 122/2, studny na pozemku parc. č. 122/2, přípojky vody na pozemku parc. č. 997, st. 122/2, přípojky kanalizace na pozemku parc. č. 997, čistírny odpadních vod na pozemku parc. č. 997, zpevněné plochy na pozemku parc. č. 979, 244/1 a st. 122/2, trafostanice, kabeláže na pozemku parc. č. 241/1 a bazénu na pozemku č. 244/1, st. 122/2, vše v katastrálním území Skryje nad Berounkou. Rozsudek nalézacího soudu byl změněn i tak, že se zamítá vzájemný návrh druhé žalované České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na určení, že je vlastníkem budovy č. p. 100 na parcele st. 122/1, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výrocích II a III odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 110 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl, že vedlejší účastník a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Praze oproti soudu nalézacímu dospěl k závěru, že došlo k přechodu sporných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 34008/2000-14 ze dne 1. ledna 2001, vydaného dle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, jehož věcnou správnost nebyl odvolací soud dle svého názoru příslušen přezkoumávat. Krajský soud v Praze se současně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly splněny předpoklady podle § 1 či § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, pro přechod sporných nemovitostí na stěžovatelku. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, podle něhož vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla vydržením, odvolací soud zvažoval, který z nabývacích titulů, žalobcův či stěžovatelky, ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je právně účinný. Těmto podmínkám podle Krajského soudu v Praze vyhovoval lépe nabývací titul žalobce, tj. právně účinné a závazné rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. ledna 2001, který z hlediska časové posloupnosti předcházel okamžiku vydržení vlastnictví stěžovatelkou k datu 24. května 2001, eventuálně 5. března 2003. Odvolací soud proto rozhodl, jak je shora uvedeno.

Následně podané dovolání stěžovatelky (vedle ní i České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012. Dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012, (dále též "o. s. ř."), nicméně nedůvodným.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, jsouc přesvědčena o porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí řádně, v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu, neodůvodnil, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. V rozsáhlém dovolání stěžovatelka podle svých slov rozebrala jednotlivé argumenty Krajského soudu v Praze a vysvětlila, v čem považuje závěry soudu za nesprávné, přičemž odkázala na dle jejího názoru relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Žádnou z námitek stěžovatelky se však dovolací soud věcně nezabýval a pouze vágně konstatoval absenci vad v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Popsané pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka považovala za obzvlášť závažné ve světle toho, že přípustnost dovolání v dané věci vyplývala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ona v něm reagovala na zcela novou skutkovou a právní argumentaci obsaženou v rozsudku odvolacího soudu.

Krajský soud v Praze svým rozhodnutím podle stěžovatelky pro změnu porušil její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny, neboť ji zbavil vlastnického práva k předmětu řízení, aniž by pro to existovala jakákoliv opora v zákoně. Protiústavnost postupu Krajského soudu v Praze stěžovatelka spatřovala jednak v nesprávném hodnocení obsahu rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2001, resp. jeho příloh, které podle jejího mínění nezahrnovalo řádné označení sporných nemovitostí, tudíž nebylo způsobilé založit vlastnické právo žalobce k nim. Stěžovatelka dále zpochybnila právní závěry odvolacího soudu týkající se otázky vydržení, konkrétně mu vytkla rozpory v jeho závěrech, kdy na jednu stranu přisvědčil oprávněnosti stěžovatelčiny držby, současně však upřednostnil rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2001, a to aniž by bylo prokázáno, že stěžovatelka se o jeho vydání v průběhu vydržecí doby dověděla, případně aniž by bylo prokázáno, že ke zpochybnění dobré víry stěžovatelky došlo jinak. Stěžovatelka v této souvislosti opakovaně zdůraznila, že nejméně od roku 1993 do roku 2007 byla vedena v katastru jako vlastník sporných nemovitostí, starala se o ně a investovala do nich, přičemž po celou dobu neučinily orgány České republiky či jiné orgány veřejné moci žádný patrný krok, jímž by její vlastnictví ve vztahu k těmto nemovitostem zpochybnily.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze v podání ze dne 16. prosince 2013 vyjádřil názor, že k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo. Odkázal zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, jehož závěry ve stručnosti zrekapituloval, přičemž vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že na rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nelze pohlížet jinak než jako na protiústavní vyvlastňovací akt. Odvolací soud dále dodal, že pro nabytí vlastnictví vydržením stěžovatelkou nebyla splněna základní podmínka dle ustanovení § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to vydržecí lhůta.

Za Nejvyšší soud se vyjádřil příslušný senát, který sdělil, že rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1162/2012 ze dne 31. května 2012 se podle něj opírá nejen o citaci obecných ustanovení občanského zákoníku, občanského soudního řádu a zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž také o ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Nejednalo se přitom o případ odůvodňující výjimku z aplikace uvedených ustanovení právních předpisů ani o případ, který by si vyžádal jiné řešení právní otázky ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. než to řešení, k němuž dovolací soud při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení již dospěl. Ústavní stížnost Nejvyšší soud proto nepovažoval za opodstatněnou.

Vedlejší účastník hlavní město Praha prostřednictvím svého právního zástupce označil ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou. Úvodem poznamenal, že soudy všech stupňů vždy srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí, jejich rozhodnutí nejsou svévolná ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Dle mínění vedlejšího účastníka odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud nalézací v souladu s občanským soudním řádem, pročež následně věc z právního hlediska i správně posoudil. Vedlejší účastník se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, podle něhož odvolací soud údajně přisvědčil oprávněnosti její držby. Odvolací soud tak učinit nemohl, neboť v případě stěžovatelky nebyly naplněny podmínky dle ustanovení § 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., od nichž odvozovala své vlastnické právo. V tomto směru vedlejší účastník poukázal na spor vedený pod sp. zn. 4 C 493/92 u Okresního soudu v Rakovníku, v rámci něhož bylo v minulosti stěžovatelčino vlastnické právo zpochybňováno, což vylučuje existenci její dobré víry. Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu, jeho rozsah čítající 9 stran nesvědčí podle vedlejšího účastníka o nedostatku řádného zdůvodnění. V závěru svého vyjádření pak vedlejší účastník konstatoval, že pro soudní spor není podstatné, jakou hodnotu mají předmětné nemovitosti a zda tvoří ucelený areál. Z hlediska vlastnického o celistvosti stejně nelze hovořit, neboť v dotčeném areálu se nacházejí i nemovitosti, které nejsou předmětem tohoto soudního sporu a jejichž vlastníkem je vedlejší účastník. Tento současně popřel, že by bylo ze strany stěžovatelky do nemovitostí v areálu investováno, neboť nic takového nebylo prokázáno.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 27. února 2014, stěžovatelka setrvala na své dřívější argumentaci, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v relevantních pasážích vztahujících se k vlastnímu dovolacímu přezkumu obsahuje pouze citace zákonných ustanovení bez jakéhokoliv vztahu k uplatněným námitkám stěžovatelky. Tvrdí-li Nejvyšší soud ve svém vyjádření opak, přičemž neuvádí blíže, v čem na dovolací argumentaci stěžovatelky konkrétně reagoval, dává tak podle stěžovatelky nepřímo za pravdu jí samotné. Stěžovatelka též nesdílela názor dovolacího soudu, že jemu předložené právní otázky byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, neboť, jak uvedla, nedohledala žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by se vztahovala k podmínkám aplikace zákona č. 157/2000 Sb., ani rozhodnutí zabývající se za obdobných či stejných podmínek potenciální konkurencí nabývacích titulů.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil naříkané soudní akty, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1162/2012 ze dne 31. května 2012.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobila kritice způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, in concreto mu vytkla absenci řádného odůvodnění.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou judikaturu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. září 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (N 132/42 SbNU 57) či nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17)], kde vyslovil maximu, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že: "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí."

Ústavnímu soudu primárně nepřísluší skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů, pokud se při tom pohybují v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k přijetí jejich rozhodnutí vedly, adekvátně objasnily. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. ledna 2005 (N 3/36 SbNU 19), sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. prosince 2005 (N 224/39 SbNU 369), sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. května 2006 (N 108/41 SbNU 349) a sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

Z uvedeného plyne, že je úkolem Ústavního soudu dle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole.

V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, když vypořádání se s jejími argumenty - tak jak je jednotlivě vymezila - hned v několika ohledech absentuje. Nejvyšší soud sice v poměrně obsáhlém odůvodnění svého rozsudku rozebral (ustanovení za ustanovením) platnou právní úpravu vztahující se k projednávanému případu, nicméně následně se omezil toliko na konstatování absence naplnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Lze přisvědčit stěžovatelce, že na její námitky, které měly ústavní rozměr, dovolací soud nijak nereagoval. Excesivní povaha tohoto pochybení je navíc umocňována skutečností, že dovolání stěžovatelky směřovalo proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, tj. bylo přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyššísoud shora popsaným postupem nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na podkladě řečeného Ústavnísoud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Veden doktrínou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavnísoud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jak již judikoval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. března 2004 (N 30/32 SbNU 277), je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby především on judikaturu soudů nižších stupňů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k tomu by mělo i sloužit odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Teprve poté, až Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky řádně posoudí, bude možné rozhodnutí soudu odvolacího podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu.

Za současného stavu Ústavnímusoudu tedy nezbylo než ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru