Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3140/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
legitimace/aktivní
územní plán
opatření obecné povahy
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3140.10.1
Datum podání04.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 101a

183/2006 Sb., § 5 odst.6, § 18, § 19


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3140/10 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Ao 4/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2010 stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 16. 12. 2009 bylo usnesením č. 6 zastupitelstva obce Nižbor schváleno opatření obecné povahy - změna č. 1 územního plánu obce Nižbor, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2010. Stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zrušení uvedeného opatření obecné povahy pro rozpor změny územního plánu s ustanoveními § 5 odst. 6, § 18 a § 19 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a nepřezkoumatelnost stanoviska Správy CHKO Křivoklátsko. V článku II návrhu stěžovatel popsal, z čeho dovozuje svou aktivní legitimaci a v čem spatřuje zásah do svých vlastnických práv. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele usnesením napadeným ústavní stížností odmítl. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy, neboť "plausibilně netvrdí možnost porušení svého vlastnického práva".

Stěžovatel tvrdí, že návrh měl být dle judikatury Nejvyššího správního soudu věcně projednán. Stěžovatel v návrhu v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j . 1 Ao 1/2009 - 120 tvrdí, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena (viz výše). Stěžovatel je vlastníkem pozemků, které s územím regulovaným napadenou změnou č. 1 územního plánu obce Nižbor bezprostředně sousedí, dotčení jeho vlastnického práva je tedy reálně možné. V citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je dokonce možnost dotčení práv vlastníka sousedních pozemků výslovně uvedena: "Typicky půjde o vlastníka pozemku sousedícího s územím regulovaným územním plánem, který by mohl být dotčen určitou aktivitou, jejíž vlivy se významně projeví i na jeho pozemku (např. exhalacemi, hlukem, zápachem apod.) nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku." Stěžovatel tedy není osobou zjevně neoprávněnou.

V návrhu na zrušení opatření obecné povahy stěžovatel tvrdil, že bude na svých vlastnických právech opatřením obecné povahy dotčen (vymezení rozvojové plochy bude klást nové nároky na výstavbu komunikací, energetických sítí a mění charakter dosud neurbanizované krajiny). Toto tvrzené dotčení nelze považovat za nemyslitelné, aniž by se zkoumaly věcné argumenty stěžovatele patřící do hmotněprávní sféry, neboť tyto hmotněprávní argumenty žalobce nejsou zcela zjevně nedostatečné, tak aby byla jejich nedostatečnost zjistitelná bez pochyb okamžitě. Odmítnutí stěžovatelova návrhu bylo tedy v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou aktivně legitimovanou k návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy. Své stanovisko odůvodnil tím, že sice stěžovatel je vlastníkem nemovitostí, které bezprostředně sousedí s územím řešeným napadeným opatřením, nicméně ze změny územního plánu je zřejmé, že byla vymezena pouze základní koncepce rozvoje dotčeného území, resp. nově vymezeno jeho využití. Konkrétní podoba infrastruktury má být upravena teprve na základě podrobné projektové dokumentace v rámci územního řízení a až v této fázi bude možno posoudit, zda její realizací může dojít k případnému dotčení práv stěžovatele. V dané fázi nelze podle názoru soudu dovodit příčinnou souvislost mezi výstavbou veřejné infrastruktury a jejími možnými důsledky na nemovitosti stěžovatele, který je ani výslovně nezmiňuje. Nejvyšší správní soud vycházel ze stanoviska rozšířeného senátu uvedeného v usnesení ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009, jakož i z rozsudku ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. 4 As 50/2004 a aplikaci citovaných rozhodnutí na případ stěžovatele řádně odůvodnil.

Právo na spravedlivý proces, jehož zkrácení stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatuje, neznamená záruku na vydání rozhodnutí, které by bezvýhradně odpovídalo jeho požadavku, ale jistotu, že soudní řízení, v němž bude projednáván jeho návrh, bude splňovat všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávaném případě své rozhodnutí založil na jiném právním názoru a jiným způsobem interpretoval shodné výchozí informace, nezakládá tento rozpor sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby mu dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru