Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 314/97Nález ÚS ze dne 14.06.2000K restitučním titulům podle § 6 odst. 1 písm. m) a r) zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - OÚ Kutná Hora, okresní pozemkový úřad
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
pozemek
restituční titul
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/18 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.314.97
Datum vyhlášení20.06.2000
Datum podání25.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.m, § 11 odst.1 písm.c, § 6 odst.1 písm.r

71/1967 Sb., § 34 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 314/97 ze dne 14. 6. 2000

N 88/18 SbNU 251

K restitučním titulům podle § 6 odst. 1 písm. m) a r) zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o v právní věci

ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. J. P.,

advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

17.6.1997, č.j. 44 Ca 282/96-32 a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná

Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j.

PÚ/703/91, za účasti S., a.s., a Pozemkového fondu ČR, územní

pracoviště Kutná Hora, jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.1997, č.j. 44 Ca

282/96-32, a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j. PÚ/703/91, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora

uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu

Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkového

úřadu"), stěžovatel uvádí, že oba uvedené orgány svými

rozhodnutími porušily jeho základní právo na soudní ochranu

zaručené čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť

nejde o rozhodnutí spravedlivé ve smyslu citovaného ustanovení,

když právní názor, který zaujaly, zejména pak krajský soud,

neodpovídá smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), ve znění pozdějších změn a doplnění.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu pozemkového úřadu,

č.j. OPÚ 703/91, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti

případu. Stěžovatel svým podáním k pozemkovému úřadu uplatnil

nárok na vydání části pozemku č. dle PK 355 o výměře 3254 m, která

přešla do vlastnictví státu z jeho vlastnictví, a to rozhodnutím

odboru výstavby ONV Kutná Hora ze dne 26.11.1970, č.j. Výst.

3849/70, kterým byl předmětný pozemek vyvlastněn ve prospěch

n.p., Konstruktiva Praha, pro rozšíření stavby rekreačního

střediska. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno

rozhodnutím Ústavu územního plánování a architektury Středočeského

KNV ze dne 24.5.1971, č.j. ÚPA/330-2215/1971. Dne 26.8.1993

stěžovatel doplnil svůj nárok o důvod podle § 6 odst. 1 písm. r)

zákona o půdě, když zmenšení výměry jeho pozemků mělo za následek,

že zbylá plocha již nestačila pro jeho obživu jako soukromě

hospodařícího rolníka, a tak bylo jeho hospodářství zlikvidováno.

Pozemkový úřad o uplatněném nároku rozhodl dne 19.11.1996

ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že stěžovatel není

vlastníkem pozemků v kat. území K. 18 m. Své rozhodnutí pozemkový

úřad opřel o tvrzení, že pozemek byl vyvlastněn za náhradu

v souladu se stavební dokumentací, následně byl zastavěn a trvale

slouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Pozemek byl ke dni

1.11.1990 převeden na S., a.s. Praha. Stěžovatelem předložené

správní akty a dopisy z doby soukromého hospodaření a písemné

výpovědi tří svědků pozemkový úřad zhodnotil tak, že sice svědčí

o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování

socialismu", ale neshledal v nich doložení vazby na vyvlastnění

pozemku. Jako další argument uvedl pozemkový úřad, že žadatelovo

hospodářství mělo celkem 3,99 ha zemědělských pozemků

a vyvlastněno bylo 3254 magrave. Dále pozemkový úřad poukázal na to, že

vyvlastnění je právním institutem, zakotveným v platném právu

České republiky, včetně Listiny základních práv a svobod,

a umožňuje i v dnešní době z důvodu uskutečnění staveb pozemky

vyvlastnit. Z toho pozemkový úřad dovodil, že nejsou naplněny

podmínky pro vydání pozemku, stanovené v § 6 odst. 1 zákona

o půdě.

V opravném prostředku shora citovanému rozhodnutí stěžovatel

vytkl, že spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, do jisté

míry bylo založeno na skutkových zjištěních, která jsou v rozporu

s obsahem spisu a částečně vycházelo z nedostatečných skutkových

zjištění. Nesprávný byl závěr správního orgánu o tom, že nešlo

o politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská

práva, když veřejný zájem na vyvlastnění pozemků a rozšíření

rekreačního střediska dán nebyl, a toto bylo pouze záminkou

k likvidaci jedné z posledních soukromě hospodařících osob na

okrese, ke které skutečně došlo, což bylo součástí politiky

"normalizace" na počátku 70. let. Vyvlastněná část pozemků byla

vybrána takovým způsobem, aby bylo fakticky znemožněno účelné

využívání zbývající části pozemku. Proto také byl stěžovatel po

vyvlastnění fakticky nucen činnost soukromého rolníka ukončit

a následně došlo i právně k likvidaci jeho hospodářství. Na tuto

skutečnost stěžovatel upozorňoval již v průběhu vyvlastňovacího

řízení. K argumentaci pozemkového úřadu ohledně existence

institutu vyvlastnění v současném právním řádu stěžovatel namítl,

že jde o srovnání nesrovnatelného, když v současnosti je

vyvlastnění možné pouze v těch případech, kdy je dán veřejný

zájem, zatímco v jeho případě šlo o vyvlastnění výlučně v zájmu

vlastníka sousedícího rekreačního objektu, který měl zájem tento

objekt rozšířit, což je nutno považovat za zájem výlučně soukromý.

Další nesprávnost spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí

vychází z předpokladu, že odňaté pozemky jsou zastavěny a slouží

trvale k účelu, pro který došlo k vyvlastnění. To je však

v rozporu s podklady katastru nemovitostí, ze kterých vyplývá, že

z vyvlastněných nemovitostí výměra 3110 m2 je nadále vedena jako

pastvina, a pouze zbývající část, je vedena jako zastavěná plocha,

když ovšem uvedené stavby jsou chaty, které nejsou spojeny se zemí

pevným základem, a jde tudíž o stavby movité a dále jednoduché,

které nebrání vydání nemovitostí.

O opravném prostředku stěžovatele rozhodoval Krajský soud

v Praze, který napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Krajský soud provedl zjištění ze spisu pozemkového úřadu,

potvrzující údaje uváděné stěžovatelem a konstatoval, že pozemek

byl k žádosti n.p. Konstruktiva určen územním rozhodnutím

o umístění stavby ze dne 29.4.1969 pro rozšíření stávajícího

rekreačního střediska uvedeného národního podniku, které svou

kapacitou a vybavením již nevyhovovalo požadavkům na ně kladeným.

Stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu na předmětný pozemek

s tím, že je soukromě hospodařící rolník a pozemek obhospodařuje,

avšak rozhodnutím ze dne 26.11.1970 byl pozemek stěžovateli

vyvlastněn, což bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu.

Stěžovatel v soudním řízení uvedl, že vyvlastněním části jeho

pozemků mu byl prakticky znemožněn přístup na zbylou část.

Pozemek, který mu zůstal, byl takového tvaru, že obdělávat nešel.

Ostatní pozemky mu byly vyměněny státním statkem za pozemky

okrajové, které byly ve špatném stavu, na břehu řeky, byly mu

měněny téměř každé 3 roky. Proto musel soukromého hospodaření ve

svých 47 letech zanechat a živit se jiným způsobem. S vyplacením

náhrady za vyvlastněný pozemek nesouhlasil, nedostavil se na výzvu

notáře, peníze nepřevzal a ty propadly státu.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že

v dané věci není dán restituční titul podle zákona o půdě.

Vlastnictví k žádané části pozemku přešlo na stát vyvlastněním,

a proto je třeba zkoumat naplnění restitučních titulů podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n), což jsou dva restituční

tituly pro případy, kdy došlo k přechodu vlastnictví vyvlastněním.

Stěžovatel neprokázal splnění žádné ze zde uvedených podmínek.

Vyvlastněná nemovitost existuje a trvale slouží účelu, pro který

byla vyvlastněna. Vedlejší účastník ji neustále využívá

k rekreačním účelům, nemovitost nebyla vyvlastněna bez náhrady,

když náhrada byla složena do notářské úschovy a stěžovatel si ji

nevyzvedl. Krajský soud pak příslušná ustanovení zákona o půdě

vykládá tak, že když nebyla splněna některá z podmínek, které

zákon o půdě přesně vyjmenoval a není možno prokázat žádnou

z těchto zákonem vyjmenovaných podmínek, nelze na přechod

vlastnictví vyvlastněním aplikovat jiný ze zákonem vyjmenovaných

restitučních důvodů, neboli nelze vyvlastnění jako způsob přechodu

vlastnictví, kdy bylo vyvlastněno za náhradu a existující

nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna,

podřadit pod jiný restituční titul a prokazovat splnění podmínek

stanovených zákonem pro tyto jiné převody vlastnictví. Pokud jde

o vyvlastnění, zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo

o vyvlastnění za podmínek, které stanovil v ustanovení § 6 odst.

1 písm. m) a n). V případech, že tyto podmínky nejsou splněny,

vrácení nemovitostí v restitučním řízení není možné.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k oběma shora

citovaným rozhodnutím uvádí, že právo na spravedlivý proces bylo

v jeho věci porušeno v několika směrech. Předně se pozemkový úřad

nedostatečně zabýval zjištěním existence restitučního důvodu podle

§ 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a to zejména z toho hlediska,

zda nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna,

když tímto účelem mělo být rozšíření stavby rekreačního střediska,

když zastavěná plocha chat tvoří v souhrnu pouhých 144 m2

z celkové vyvlastněné plochy, a části parcel, a o celkové výměře

23110 m, jsou nezastavěny a označeny jako pastvina.

Dále se podle názoru stěžovatele pozemkový úřad zcela

nedostatečně zabýval uplatněným restitučním důvodem podle § 6

odst. 1 písm. r) cit. zákona. Nelze akceptovat argumentaci

obsaženou v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, když není

spatřována vazba mezi předloženými důkazy a vyvlastněním pozemku,

a to za situace, kdy předložené důkazy, obsažené ve spise, nebyly

dostatečně zhodnoceny.

Nelze rovněž podle názoru stěžovatele přijmout právní

posouzení věci pozemkovým úřadem, když nezaznamenal změny v právní

úpravě vyvlastnění v době jeho realizace, která proběhla podle

zákona č. 87/1958 Sb., a umožňovala vyvlastnit i v zájmu jiné

fyzické či právnické osoby a v právní úpravě vyvlastnění současné,

která pro vyvlastnění vyžaduje existenci veřejného zájmu.

Pozemkový úřad podle stěžovatele pochybil rovněž v tom

ohledu, že se nezabýval otázkou, zda v daném případě byly splněny

podmínky pro vyvlastnění podle § 18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb.,

podle kterého bylo možno vyvlastnit pro účely uskutečnění úkolů

stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, nebo

tehdy, převažoval-li zájem na uskutečnění nebo užívání stavby

anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního

vlastníka nebo jiného oprávněného. Podle názoru stěžovatele nebyla

splněna žádná z těchto podmínek, zvláště za situace, když šlo

o zbavení vlastnického práva osoby k nemovitému majetku, který

sloužil k její obživě, pro účely rozšíření rekreačního střediska

pro pracující. Za tohoto stavu spatřuje stěžovatel ve vyvlastnění

akt porušující obecně uznávaná lidská práva, zejména práva

vlastnit majetek, na tomto majetku hospodařit a získávat tak

prostředky k obživě.

Všechna shora namítaná porušení svých základních práv jako

u pozemkového úřadu, spatřuje stěžovatel rovněž na straně

krajského soudu. K nim dále přistupuje porušení práva na

spravedlivý proces, spočívající ve výkladu ustanovení zákona

o půdě, kdy krajský soud, aniž by jej dále odůvodnil, zaujal

právní názor, podle něhož pokud k odnětí vlastnického práva

v rozhodné době došlo vyvlastněním, nepřichází v úvahu žádný jiný

restituční titul, než podle písm. m) nebo n) citovaného zákona.

Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu Mgr.

O. S., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že

by soud porušil svým rozhodnutím čl. 90 Ústavy. Uvádí, že nebylo

prokázáno, že by vyvlastnění pozemku stěžovatele, provedené podle

tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., bylo provedeno z důvodů jeho

politické perzekuce a že by přechod nemovitosti na právnickou

osobu byl v jeho případě postupem porušujícím obecně uznaná lidská

práva a svobody. K námitce, že soud nedostatečně zkoumal splnění

podmínek ustanovení § 6 odst.1 písm. m), je soud přesvědčen, že

rekreační středisko a pozemek na jeho vybudování, resp. rozšíření,

nemůže být zúžen pouze na pozemek nutný pro stavbu chaty, ale

k rekreačnímu středisku a k tomu, aby jako rekreační skutečně

sloužilo, nutně náleží i okolní pozemek.

Okresní úřad Kutná Hora, okresní pozemkový úřad, shodně

s krajským soudem argumentuje, že při posuzování restitučního

titulu podle § 6 odst. 1 písm. m), tedy zda nemovitost slouží

účelu, pro který byla vyvlastněna, vycházel pozemkový úřad ze

skutečnosti, že pro provoz rekreačního střediska jsou potřebné

nejen stavební parcely, na kterých jsou postaveny chaty, ale též

přilehlý pozemek. Nezáleží na tom, že nebyla provedena změna

kultury. K důkazům, na které stěžovatel upozorňuje, pozemkový úřad

uvádí, stejně jako ve svém rozhodnutí, že tyto sice svědčí

o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování

socialismu", ale není doložena jejich vazba na vyvlastnění

pozemku. Svědecké výpovědi pocházejí podle názoru pozemkového

úřadu pouze z přenesené informace žadatele. Vyvlastnění

předmětného pozemku nelze prý hodnotit jako politickou perzekuci

navrhovatele v přímé souvislosti s jeho demokraticky motivovaným

politickým a společenským jednáním a občanským postupem, nebo jako

postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody

v důsledku příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové

nebo jiné skupině či vrstvě, a nelze uznat restituční nárok ve

smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Ústavní stížnost

navrhuje zamítnout.

Vedlejší účastník S., a.s., k věci uvedl, že původní parcela

je součástí rekreačního areálu společnosti, a na parcelách jsou

postaveny rekreační chaty, parcely jsou pozemky obslužné k těmto

chatám. Rekreační středisko je každoročně v provozu a uvažují

o jeho podstatné modernizaci. S., a.s., se dále vzdává svého práva

být vedlejším účastníkem řízení. K vyjádření vedlejšího účastníka

je přiložena kopie usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze

dne 16.5.1996, sp.zn. Firm 64822/95/1, kterým se vymazává obchodní

jméno S., a.s., a zapisuje se obchodní jméno S., a.s., s jiným

předmětem podnikání než byl u S. Praha, a.s.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se vzdal postavení

vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých

nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování

obecných soudů a správních orgánů, a nahrazovat dokazování

a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda

v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená

práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na

spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení

podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Předmětem rozhodování pozemkového úřadu a následně

přezkoumání krajským soudem bylo naplnění podmínek zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, ze strany

stěžovatele, konkrétně restitučních titulů založených v § 6 odst.

1 písm. m), resp. r) citovaného zákona.

Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno

konstatovat pouze v případě, kdy by pozemkový úřad a v přezkumném

řízení krajský soud dostatečně zkoumaly a posoudily naplnění

podmínek pro vydání nemovitostí v citovaném zákoně výslovně

stanovených, tedy zda ve vztahu k požadovaným pozemkům došlo

k vyvlastnění za náhradu a nemovitost existuje a trvale neslouží

účelu, pro který byla vyvlastněna, resp. zda pozemky přešly na

stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

V daném případě však uvedený postup nebyl naplněn. Ústavní soud

vedly k tomuto závěru následující skutečnosti.

Za jsoucí v souladu se zásadami spravedlivého procesu

a řádného dokazování, které by umožnily dostatečně posoudit

naplnění či nenaplnění podmínek stanovených restitučním zákonem,

ani v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,

o správním řízení (správní řád), upravujícím volné hodnocení

důkazů správním orgánem, nelze považovat zhodnocení důkazů

provedené pozemkovým úřadem, který důkazy nezhodnotil jednotlivě

a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. S některými důkazy

se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal, jako například

s listinami dokládajícími situaci stěžovatele a jeho matky jako

soukromě hospodařících rolníků a přístup orgánů státní moci

a správy k nim, které ve svém celku a dlouhodobém působení mohly

mít event. vliv na zánik soukromého hospodaření stěžovatele.

Pozemkový úřad do celkového hodnocení důkazů nezahrnul

svědecké výpovědi tří svědků, svou povahou však spíše čestná

prohlášení ve smyslu § 39 správního řádu, která do řízení

předložil stěžovatel, aniž by správní orgán pro odstranění své

event. pochybnosti cokoli učinil, např. provedl řádný výslech

těchto svědků. Pouze ve vztahu k nim konstatoval, že pocházejí

z přenesené informace stěžovatele, což však samo o sobě jejich

důkazní hodnotu nutně nemusí zpochybňovat, zvláště nebudou-li

v rozporu s důkazy dalšími, a nebude-li důvod zpochybnit jejich

věrohodnost, a budou-li tak použitelné v rámci celkového hodnocení

důkazů.

Ústavní soud dále k argumentaci pozemkového úřadu považuje za

nutné upozornit na skutečnost, že pro uplatnění ustanovení § 6

odst. 1 písm. r) zákona o půdě nestanoví jako podmínku skutečnost,

že u navrhovatele šlo o přímou souvislost s jeho demokraticky

motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským

postupem, jak ji pozemkový úřad zmiňuje ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti. Takovou podmínku zákon o půdě nestanoví.

Účelem zákona je v tomto směru zmírnit následky některých

majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku, a to v řízení, jehož účelem je

řádné posouzení naplnění podmínek v zákoně výslovně stanovených.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ve vztahu k uvedeným

pochybením, ke kterým došlo v řízení před pozemkovým úřadem,

nenaplnil krajský soud svou úlohu poskytovat ochranu právům, když

potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.

Ústavní soud nemůže akceptovat právní argumentaci krajského

soudu, řešící vztah ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a téhož

ustanovení písm. r), kdy soud dovodil, že pokud jde o vyvlastnění,

zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za

podmínek, které stanovil v ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n)

a v případech, že tyto podmínky nejsou splněny, vrácení

nemovitostí v restitučním řízení není možné, neboť případ již není

možné podřadit pod jiný restituční titul. V této otázce zastává

Ústavní soud názor, který odpovídá účelu uvedeného restitučního

zákona a znění jeho ustanovení § 6 odst. 1, že v jednotlivých

konkrétních situacích může dojít k tomu, že i přes existenci

jmenovitého specifického titulu, v daném případě rozhodnutí

o vyvlastnění, lze dojít v průběhu restitučního procesu k závěru,

že ztráta majetku, který byl předmětem vyvlastnění, se udála

v podmínkách naplňujících znak perzekuce či postupu porušujícího

obecně uznávaná lidská práva a svobody (Srov. Průchová, I.:

Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H.Beck, Praha, 1997, str.

55). I když tedy rozhodnutí o vyvlastnění vykazuje všechny

formálně právní náležitosti, z dobových podkladů, ze skutečností

zjištěných pozemkovým úřadem na základě svědeckých výpovědí

a dalších důkazních prostředků, může být konstatováno, že ztráta

majetku byla provázena okolnostmi, které opodstatňují závěr

o naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona

o půdě. Výklad ustanovení zákona o půdě v otázce možného vztahu

více restitučních titulů, jak jej v daném případě použily

pozemkový úřad a krajský soud, je v rozporu se zásadami

spravedlivého procesu, neboť extrémně vybočuje z rámce zákonné

úpravy citovaného zákona, a odporuje jeho smyslu a účelu.

Podle názoru Ústavního soudu bylo v daném případě nutno vzít

v úvahu všechny relevantní okolnosti s vyvlastněním předmětných

pozemků související, jemu předcházející a po něm následující

a z něj vyplývající, jak se odrazily v životě stěžovatele ve

vztahu k naplnění podmínek stanovených v § 6 odst. 1 písm. r)

zákona o půdě. Všechny relevantní skutečnosti v dosavadních

řízeních dostatečně zhodnoceny nebyly a nebyly z nich vyvozeny

odpovídající závěry.

Ústavní soud dále z hlediska naplnění zásad spravedlivého

procesu považuje za nutné upozornit, jak to již učinil např. ve

věci IV. ÚS 68/94, pro účely event. posuzování zásadní otázky, zda

existuje či neexistuje překážka bránící event. vydání pozemků ve

smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že pozemkový úřad ani

soud se nemohou spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti

vydání pozemků, aniž by toto tvrzení podrobily ověření. Nesmí být

opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní posouzení povahy

staveb umístěných na požadovaných pozemcích, jakož i přesné

určení, na kterých z požadovaných pozemků se event. stavby

nachází, a dále posouzení event. skutečné nezbytnosti nutné

k provozu stavby u části pozemku se stavbou bezprostředně

související, jak to stanoví citované ustanovení zákona o půdě.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že

uvedeným postupem Okresního úřadu Kutná Hora, okresního

pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Praze došlo k porušení

práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jeho právům

zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu

v Praze a Okresního úřadu v Kutné Hoře, okresního pozemkového

úřadu, podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 6. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru