Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3139/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3139.11.1
Datum podání19.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 175k odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3139/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. M., zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem Dlážděná 12c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3797/2010-167 ze dne 18. 5. 2010, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 249/2009-150 ze dne 18. 5. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení, které je stěžovatelkou napadáno projednávanou ústavní stížností, se žalobce J. U. domáhal určovací žalobou určení, že je dědicem po svém zemřelém otci J. U. Právo na dědictví po uvedeném zůstaviteli odvozovala stěžovatelka z alografní závěti podepsané zůstavitelem a dvěma svědky. Ve věci v prvním stupni rozhodoval Okresní soud Brno-venkov, který rozsudkem č. j. 7 C 170/2004-121 ze dne 25. 5. 2009, žalobě vyhověl. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v meritu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a pouze upravil znění výroku tak, aby odpovídalo podané žalobě a ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením č. j. 21 Cdo 3797/2010-167 ze dne 18. 5. 2010 jako nepřípustné s tím, že nebyla předestřena žádná otázka zásadního právního významu a byly uplatněny pouze námitky skutkové.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila před obecnými soudy a v okolnosti, že soudy rozhodly jinak, než jak navrhovala, spatřovala porušení práva na spravedlivý proces a zásah do práva na dědictví. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně hodnotil dva klíčové důkazy. Svědky závěti na straně jedné a na straně druhé znalecký posudek z oboru psychiatrie. Jeho závěr vyzněl tak, že zůstavitel v době sepisu závěti nebyl způsobilý k takovému úkonu. Podle jejího názoru upřednostnil znalecký posudek na úkor svědectví svědků posledního pořízení a tím měl popřít "zásadní důležitost svědků závěti". V ústavní stížnosti napadá i postup dovolacího soudu. Ten odmítl její dovolání s odůvodněním, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž závěr o pravdivosti či nepravdivosti provedených důkazů je výsledkem vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu a proto nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v hodnocení důkazů.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry nemá a ani nemůže mít ústavněprávní rozměr, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení úspěch ve věci. Toto základní právo zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení. Za porušení rovnosti ovšem nelze považovat okolnost, že soud v rámci procesu rozhodování dá přednost jednomu důkazu před druhým, pokud takový postup náležitě zdůvodní.

Není pochyb o tom, že klíčovými důkazy v dané věci byly jednak svědecké výpovědi svědků závěti a znalecký posudek znalkyně z oboru soudní psychiatrie. Posouzení otázky, který z těchto důkazů má větší váhu, je mimo jakoukoliv pochybnost ve výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavní soud by mohl zasáhnout jen v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se v souzené věci nejedná. Obecné soudy srozumitelně a přiléhavě vysvětlily důvody, které je vedly k závěru o nezpůsobilosti zůstavitele učinit poslední pořízení a vydědění. Nešlo jen o výsledek znaleckého posouzení, ale také o zdravotní dokumentaci zůstavitele, který se za svého života léčil na psychiatrii a výpovědi ošetřujících lékařů. Proti tomu stály svědecké výpovědi svědků závěti, kterým se sice zůstavitel jevil jako příčetný, ale šlo o jejich laické vyjádření. S ohledem na argumentaci stěžovatelky je třeba uvést, že z hlediska pravidel civilního procesu nemají svědci závěti co do důkazní síly žádné zvláštní postavení proti jiným důkazům při hodnocení způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelů Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru