Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 313/96Usnesení ÚS ze dne 15.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.313.96
Datum podání13.11.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 313/96 ze dne 15. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 313/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 1 Tvno 214/96, ze dne 24. 10. 1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 Ntv 28/96, ze dne 24. 9. 1996, kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, podané F.M., zastoupeným advokátem JUDr. K.T., za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, mimo ústní jednání,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 1 Tvno 214/96, ze dne 24. 10. 1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 Ntv 28/96, ze dne 24. 9. 1996, kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby navrhovatele.

Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že navrhovatel je stíhán spolu s dalšími pěti spoluobžalovanými pro pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 trestního zákona k ustanovení § 140 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. Dne 10. 9. 1996 při dodržení lhůty podle § 71 odst. 6 trestního řádu podal předseda senátu Krajského soudu v Brně návrh na prodloužení lhůty trvání vazby. O tomto návrhu rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením, sp. zn. 2 Ntv 28/96, ze dne 24. 9. 1996, a trvání vazby v případě navrhovatele prodloužil do 31. 3. 1997. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, který o ní rozhodl svým usnesením, sp.zn. 1 Tvno 214/96, ze dne 24. 10. 1996.

1

II. ÚS 313/96

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl navrhovatel jako poslední prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost byla ústavnímu soudu doručena osobně dne 13. 11. 1996, tedy ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Navrhovatel byl při podání ústavní stížnosti zastoupen v souladu s ustanovením § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.

Navrhovatel napadá předmětné usnesení Nejvyššího soudu ČR z toho důvodu, že je mu upíráno právo na osobní svobodu na tom základě, že je cizí státní příslušník), který nemá v České republice trvalé, ani přechodné bydliště. Namítá v této souvislosti, že je soudy "bez jakéhokoli důvodu a reálného podkladu presumováno, že v případě propuštění na svobodu uprchnu." Cizí státní příslušnost je podle něj jediný důvod trvání vazby, což je diskriminující. Dále uvádí, že je mu upíráno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a zcela je ignorována presumpce neviny. V důsledku toho napadá předmětné usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci v tom smyslu, že tím ve vztahu k jeho osobě dochází k zásahu do základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90, č1. 95 odst. 1 Ústavy ČR, č1. 1, č1. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 b. 1, čl. 9 b. 3 a 4 a č1. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/19.76 Sb.).

K návrhu se vyjádřil účastník řízení zastupovaný předsedou jeho senátu JUDr. J.F. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ze spisu je plně patrné, že všechna tvrzení navrhovatele jsou v rozporu se spisem a zákonem. Poukázal na ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, které odůvodňují vazbu v případě, že jsou dány zde uvedené skutečnosti, z nichž v případě navrhovatele jde zejména o skutečnost, že nemá stálé bydliště nebo že mu hrozí vysoký trest. Poukázal též na to, že navrhovatel již byl za dobu svého krátkého pobytu v ČSFR a ČR odsouzen za úmyslnou trestnou činnost rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 1 T 203/92. V dalším plně odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR a usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Na tomto základě ústavní soud posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných trestním zákonem a trestním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy.

2

II. ÚS 313/96

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z nich se navrhovatel dovolává porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, č1. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 b. 1, čl. 9 b. 3 a 4 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

(č. 120/1976 Sb.).

Ústavní soud však porušení těchto základních práv a svobod neshledal, když v případě navrhovatele bylo postupováno v souladu s ustanoveními tr. řádu, jejichž ústavnost není ani navrhovatelem zpochybňována. Navrhovatel ani nezpochybňuje délku trvání vazby ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr.řádu, nýbrž argumentuje především porušením principu rovnosti v právech a principem nediskriminace a s tím spojenými ústavními ustanoveními.

K tomu je třeba konstatovat, že podle ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Tyto podmínky jsou v jeho případě naplněny. Oba soudy vyšly ze spisového materiálu, ze kterého vyplývalo, že obviněný na území ČR stálé bydliště nemá a opíraly se přitom i o výpovědi navrhovatele před vyšetřovatelem. Stejně tak oba soudy přihlédly ke skutečnosti, že navrhovatel je stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, za který mu hrozí trest odnětí svobody v trvání od deseti do patnácti let, tedy trest vysoký. V rozporu s tvrzením navrhovatele tak jeho cizí státní příslušnost proto nebyla jediným důvodem jeho dalšího držení ve vazbě, byť se v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž uvádí.

Dále se navrhovatel dovolává porušení ústavního principu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z podloženého spisového materiálu neplyne porušení tohoto principu v probíhajícím řízení. Nejvyšší soud ČR se délkou řízení zabýval a hodnotil přitom mimořádnou složitost objasňování vyšetřované trestné činnosti po skutkové stránce a zkoumal rovněž, zda k neodůvodněným průtahům v řízení nedochází. Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. To se týká i posuzované záležitosti. Svým postupem proto ani jeden ze soudů nezasáhl do základního práva stěžovatele.

V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva navrhovatele, nýbrž musí zajistit náležité zjištění trestného činu a spravedlivé potrestání jeho pachatele. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům, dopadá ustanovení č1. 90 Ústavy ČR nejen na práva navrhovatele, nýbrž i ostatních účastníků trestního řízení.

3

II. ÚS 313/96

Konečně navrhovatel výslovně namítá porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ani v tomto případě Ústavní soud porušení této zásady neshledal a navrhovatel to ani neprokázal. To se týká i ostatních ústavních a mezinárodně právních předpisů, kterých se navrhovatel dovolává, avšak jejich konkrétní porušení nijak nezdůvodňuje.

Ústavní soud není odvolací instancí, a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o důvodnosti prodloužení trvání vazby, neboť mu to nepřísluší. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo a navrhovatel to neprokázal u žádného z ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jejichž porušení vůči své osobě namítá v takové míře, aby to odůvodnilo zásah ústavního soudu. Přitom pouze porušení základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 1997

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru