Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3129/20 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
POLICIE - Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Ostravě
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpřípravné řízení
Trestní řízení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3129.20.1
Datum podání05.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3129/20 ze dne 4. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2020 č. j. 1 To 431/2020-20 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Ostravě, ze dne 19. 6. 2020 č. j. KRPT-231590-421/TČ-2019-070072, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen "Policie ČR") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí krajského soudu se podává, že napadeným usnesením Policie ČR - po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. 6. 2020 sp. zn. 1 KZV 19/2020, v souladu s ustanovením § 79g trestního řádu - byly podle § 79g trestního řádu v trestní věci obviněného L. J., vedené pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zajištěny jako náhradní hodnota věci, jež jsou podrobně specifikovány ve výroku tohoto rozhodnutí (pozn.: šlo o elektrokoloběžku a televizor). Společný zisk z trestné činnosti L. J. a dalších spolupachatelů měl přitom činit více než 5 milionů Kč. V rámci napadeného usnesení, v němž je uvedeno i upozornění ve smyslu § 79g trestního řádu, byly současně vysloveny příslušné zákazy a uložena oznamovací povinnost ohledně zajištěných věcí. Výrok usnesení zároveň obsahuje též upozornění na možnost uložení pořádkové pokuty v případě nevyhovění této výzvě ve stanovené lhůtě.

3. Proti usnesení Policie ČR podali obviněný L. J. a J. J. v zákonné lhůtě stížnosti, kterou krajský soud (po předložení věci státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě) napadeným usnesením zamítl. Soud konstatoval, že neshledal v procením postupu Policie ČR žádná pochybení; odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR označil jako dostatečné, zákonné, obsahující všechny náležitosti. Současně upozornil, že podle obsahu spisu je i nadále vedeno trestní stíhání proti L. J. důvodně a důkazní materiál nasvědčuje tomu, že se mělo jednat o promyšlené, delší dobu trvající protiprávní jednání, spočívající ve výrobě a následném prodeji pervitinu. Za nepřiměřené, zejména s ohledem na předpokládaný celkový zisk z této protiprávní činnosti, proto nelze považovat zajištění televizoru, resp. elektrokoloběžky. Navíc je podle závěrů soudu nerozhodné, z jakých zdrojů byla zaplacena kupní cena za tyto věci, když náhradní hodnota je zajišťována právě jako náhrada za nelegální výnos z trestné činnosti, který se nepodařilo v plné výši zajistit. Podle soudu je navíc dáno důvodné podezření, že se jedná o věci náležející L. J. Jedná se nadto o opatření prozatímní, preventivní a dočasné, které nezbavuje majitele vlastnického práva k těmto věcem.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu Policie ČR, která podle něj bezdůvodně přistoupila k zajištění elektrokoloběžky, kterou sám koupil a je v jeho výlučném vlastnictví. Tvrdí, že v žádném rozhodnutí není dostatečně zdůvodněna nutnost zajištění elektrokoběžky; sám upozorňuje na to, že ji potřebuje ke "krátkým pojížďkám po P.".

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud nejprve musí připomenout své dlouhodobě prezentované závěry, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění [viz nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), bod 51.].

7. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo takto dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 či sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. 5. 2019).

8. Ústavní soud žádná z uvedených pochybení v posuzovaném případě neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z pohledu Ústavního soudu nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Poukázat lze přitom též na skutečnost, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací postupně se ústavními stížnostmi směřujícími proti všem rozhodnutím o zajištění movitých či nemovitých věcí v dané trestní věci (viz výše). Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3073/20 Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2020 ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o zajištění automobilů odmítl. Ani v nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nedospěl k závěru o oprávněnosti ústavní stížnosti stěžovatele a lze proto rovněž v přiměřeném rozsahu odkázat i na odůvodnění tohoto usnesení.

9. Z vyslovených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru