Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3127/09 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2012Nesprávné vyhodnocení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky... více
Věcný rejstříkpoučení
dovolání/přípustnost
řízení/zastavení
podmínka řízení
akcionář
Akcie
Akciová společnost
akcionářská práva a povinnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/65 SbNU 459
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3127.09.1
Datum vyhlášení29.05.2012
Datum podání03.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 513/1991 Sb.; obchodní zákoník; § 131/3, § 131/4, § 220h/3, § 220h/5

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 220p, § 131 odst.3, § 183, § 220h odst.3, § 131 odst.4, § 220h odst.5

99/1963 Sb., § 107 odst.5, § 239 odst.2 písm.b, § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba označit postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotí přípustnost dovolání a dovolání odmítne, ačkoliv jeho přípustnost byla dána.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů SOLARIS, s. r. o., R. M., Ing. K. R., Ing. T. H., J. S., Ing. M. K. a M. S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. května 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 29 Cdo 4407/2007-287 ze dne 28. července 2009, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 188/2007-212 ze dne 31. ledna 2008 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 40/2004 - 194 ze dne 6. dubna 2007 odmítl, stejně jako návrh stěžovatelů na zrušení § 131 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb. a návrh na vyslovení rozporu § 220h odst. 3 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2008, s ústavním pořádkem.

Narativní část

Stěžovatelé se u krajského soudu domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka a vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění. Krajský soud však řízení zastavil, když dospěl k závěru, že vedlejší účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Protože se dle krajského soudu jednalo o takový nedostatek podmínky řízení, který bylo možné odstranit, vyzval stěžovatele ke změně předmětu řízení. Stěžovatelé však předmět řízení nezměnili a soud proto řízení ve smyslu § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil. Vrchní soud pak toto usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Proti rozhodnutí vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, jsouce vedeni poučením, avšak Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit, není přípustné. Podle dovolacího soudu se totiž nejednalo o žádný z případů uvedených v § 237 až 239 o. s. ř.; současně odkazem na svoji judikaturu konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání nadmíru formalisticky, tj. bez náležitého přihlédnutí k důvodu, pro který soud prvého stupně řízení zastavil a pro který odvolací soud v obsahu poučení možnost podat dovolání výslovně připustil.

Ústavní soud uvedl, že vysvětlení Nejvyšší soudu ohledně nepřípustnosti dovolání podané v jeho značně strohém odůvodnění nesplňuje požadavky na spravedlivý proces, poněvadž zcela pomíjí myšlenkovou konstrukci, na které je postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně, ze které pak vyšel i odvolací soud. Ze zmíněného odůvodnění Nejvyššího soudu plyne, že soud prvého stupně zastavil, anebo měl zastavit řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř., ačkoli toto ustanovení není nikde v napadeném usnesení dovolacího soudu zmíněno. Toto ustanovení - na rozdíl od prvního odstavce téhož paragrafu - není uvedeno v § 239 odst. 2 a 3 o. s. ř., který obsahuje taxativní výčet nemeritorních rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním. Soud prvního stupně však rozhodl podle § 107 odst. 5 o. s. ř., když zastavil řízení na základě úvahy, že v daném případě to neumožňuje povaha věci, což v odůvodnění dále přiblížil a konkretizoval. Usnesení vydané (resp. potvrzené dovolacím soudem) na základě tohoto ustanovení je však dovoláním napadnutelné, neboť je výslovně uvedeno v § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud na této úvaze soudu prvního stupně neshledal nic závadného, vyšel z ní a mimořádný opravný prostředek proti svému potvrzujícímu usnesení připustil.

Ústavní soud dále uvedl, že nijak nezpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nesprávné poučení odvolacího soudu nemůže založit procesní právo (nárok) účastníka řízení na připuštění dovolání, které by stálo v kontrapozici s kogentními procesně právními normami upravujícími přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V daném případě však vrchní soud nepochybil, připustil-li proti svému potvrzujícímu usnesení dovolání právě s odkazem na § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud při vyhodnocení přípustnosti dovolání stěžovatelů chyboval a svým formalistickým postojem, který není ve světle požadavků práva na spravedlivý proces přijatelný a který Ústavní soud dlouhodobě kritizuje v celé řadě svých rozhodnutí, odepřel stěžovatelům možnost podat mimořádný opravný prostředek v tak závažné věci, byť procesního charakteru.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, ve zbývající části pak ústavní stížnost – s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci – odmítl, stejný osud sdílí i akcesorický návrh stěžovatelů na vyslovení protiústavnosti, resp. zrušení napadených ustanovení obchodního zákoníku.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3127/09 ze dne 17. 5. 2012

N 107/65 SbNU 459

Nesprávné vyhodnocení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. května 2012 sp. zn. II. ÚS 3127/09 ve věci ústavní stížnosti SOLARIS, s. r. o., se sídlem Na Výsluní 201/13, 100 00 Praha 10, R. M., Ing. K. R., Ing. T. H., J. S., Ing. M. K. a M. S. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4407/2007-287 ze dne 28. července 2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 188/2007-212 ze dne 31. ledna 2008 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 40/2004-194 ze dne 27. června 2007, vydaným v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a MND, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4407/2007-287 ze dne 28. července 2009 se ruší.

II. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 188/2007-212 ze dne 31. ledna 2008 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 40/2004-194 ze dne 6. dubna 2007 se odmítá.

III. Návrh na zrušení § 131 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, se odmítá.

IV. Návrh na vyslovení rozporu § 220h odst. 3 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. června 2008, s ústavním pořádkem se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních aktů, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 50 Cm 40/2004, přičemž z něho i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

3. Stěžovatelé se u Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod výše uvedenou spisovou značkou domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, obchodní společnosti Moravské naftové doly, a. s., nyní MND, a. s., se sídlem Úprková 807/6, 695 01 Hodonín, konané dne 28. května 2004, kterým bylo rozhodnuto o převodu jmění této společnosti na hlavního akcionáře ve smyslu § 220p zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, (dále též "ObchZ"), a o vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění.

4. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením zastavil řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, když byl dospěl k závěru, že v důsledku zániku vedlejšího účastníka pro jeho zrušení bez likvidace s převodem jmění na hlavního akcionáře ztratil vedlejší účastník způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn, (dále též "o. s. ř."), čímž nebyly splněny podmínky, za nichž by soud mohl rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.). Protože se dle krajského soudu jednalo o takový nedostatek podmínky řízení, který bylo lze odstranit, vyzval stěžovatele (přípisem č. j. 50 Cm 40/2004-140 ze dne 7. března 2006) ke změně předmětu řízení na řízení o právu na dorovnání dle § 220k ObchZ, jakož i § 95 a 104 o. s. ř. Jelikož stěžovatelé i přes výzvu soudu předmět řízení nezměnili, nebyl dle soudu odstraněn nedostatek podmínky řízení, a proto soud řízení zastavil s odkazem na § 107 odst. 5 o. s. ř., neboť dovodil, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s právním nástupcem.

5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podali stěžovatelé včasné odvolání, ve kterém namítli, že krajský soud nijak (s výjimkou odkazu na ustanovení § 220h odst. 4 ObchZ) nezdůvodnil, proč by nebylo možné pokračovat v řízení s právním nástupcem. Krajskému soudu vytkli, že své usnesení nijak neodůvodnil ve vztahu k zastavení řízení o vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění. Stěžovatelé dále ve svém odvolacím návrhu vyjádřili své přesvědčení o tom, že ustanovení § 220h odst. 4 ObchZ vytváří situaci, kdy akcionář, o jehož právu se rozhoduje, není vybaven žádnými efektivními procesními nástroji, jimiž by mohl brojit proti zrušení svého podílu na společnosti, přičemž takové ustanovení obchodního zákoníku je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stěžovatelé podtrhli, že za takové situace nemají minoritní akcionáři žádné právo namítat protiprávnost postupu obchodní společnosti i hlavního akcionáře v řízení o zápis do obchodního rejstříku a ani nemají po tomto zápisu žádné právo pokračovat v řízení o neplatnost usnesení valné hromady. V této souvislosti stěžovatelé odmítli "jakousi možnost transformace" žaloby na neplatnost usnesení valné hromady a smlouvy o převzetí jmění na žalobu na náhradu škody, resp. na žalobu podle § 220k ObchZ. Stěžovatelé se ohradili tím, že tato práva na náhradu škody a na přezkoumání výše protiplnění mají od počátku a "nejde tedy o nějakou náhradu jednoho práva jiným právem". Zdůraznili, že celé schéma vytvořené v rámci ustanovení § 131 odst. 3 a 4 a § 220h odst. 4 ObchZ se dostává do rozporu s právními předpisy vyšší právní síly, totiž Listinou, Úmluvou, jakož i Dohodou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic (vyhlášenou pod č. 573/1992 Sb.), když takové "vyvlastňovací opatření" je zcela nepřezkoumatelné v řádném soudním řízení. Stěžovatelé pro srovnání ukázali na prostředky ochrany, kterou menšinovým akcionářům ve stejné situaci poskytují právní řády Německa a Rakouska, v porovnání s nimiž je česká právní úprava natolik disproporcionální, že minoritním akcionářům ukládá nepřiměřené břemeno.

6. Stěžovatelé ve svém odvolacím návrhu s ohledem na jimi zastávanou argumentaci vyslovili názor, že zmíněná ustanovení § 131 odst. 3 a § 220h obchodního zákoníku je třeba interpretovat prizmatem ochrany základních práv, a nikoli formalisticky a doslovně bez ohledu na rozpor takového výkladu s normami vyšší právní síly. V této spojitosti vyzdvihli legitimní očekávání akcionářů, kteří si sice na jedné straně nepochybně musí být vědomi rizik, která s sebou vlastnictví akcií přináší, avšak na druhé straně je třeba, aby takové změny postavení akcionáře, které znamenají konec jeho účasti ve společnosti, respektovaly minimální garance ochrany vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Argumentaci založenou na principu legitimního očekávání stěžovatelé v odvolání podrobně rozvedli. Závěrem svého podání navrhli, aby Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení krajského soudu zrušil a přiznal jim náklady řízení.

7. Vrchní soud rozporované rozhodnutí přezkoumal v intencích § 206, 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek stěžovatelů. Úvodem označil postup soudu prvního stupně za správný, jestliže tento se zabýval splněním podmínek řízení poté, co zjistil, že vedlejší účastník byl z obchodního rejstříku vymazán. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy návrhy stěžovatelů byly podány a řízení o nich zahájeno před zápisem právního důvodu zániku vedlejšího účastníka, bylo namístě aplikovat § 220h odst. 4 ObchZ a vyjít z toho, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, resp. smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem, lze po výše uvedeném zápisu pokračovat jen tehdy, dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení podle § 220k ObchZ, pakliže takové řízení již neprobíhá. Vrchní soud jako správný potvrdil i postup krajského soudu stran výzvy k provedení změny předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé trvali na projednání svých původních návrhů, bylo podle soudu druhého stupně nutno vzhledem k příslušné zákonné úpravě řízení zastavit. Námitkám stěžovatelů týkajícím se rozporu předmětných zákonných ustanovení s ústavním pořádkem, jakož i citovanou mezistátní dohodou odvolací soud nepřisvědčil, když konstatoval, že platná právní úprava, a sice zejména právě § 220k ObchZ, poskytuje akcionářům společnosti zaniklé převodem jmění na hlavního akcionáře dostatečnou právní ochranu. Ze všech těchto důvodů Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jsouce vedeni poučením o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek, jak stojí v závěru usnesení soudu druhého stupně. Ve svém obsáhlém dovolacím návrhu stěžovatelé rozvedli svoji argumentaci použitou v řízení před soudy prvního i druhého stupně a doplnili ji o další úvahy. V jejich rámci soudům obou stupňů zvláště vytkli jejich přístup k nutnosti změnit předmět řízení, tedy transformovat řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (resp. o převzetí jmění vedlejšího účastníka hlavním akcionářem) na zvláštní řízení o náhradu škody, protože v důsledku takové změny dochází k podstatnému zhoršení postavení menšinových akcionářů. Stěžovatelé rovněž podotkli, že právo na náhradu škody se tak stává v důsledku kumulace různých, vůči menšinovým akcionářům negativních, faktorů právem čistě iluzorním, což je v rozporu s požadavky vyvěrajícími z ústavních předpisů. Odkázali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který vnímá podobná "iluzorní legislativní schémata" za nepřijatelná řešení. Na závěr svého podání navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přiznal jim náklady dovolacího řízení. Současně Nejvyššímu soudu navrhli, aby k Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení § 220h odst. 4 ObchZ.

9. Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením dovolání odmítl, neboť usoudil, že dovolání není v daném případě přípustné. V odůvodnění svého odmítavého usnesení uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit, není přípustné. Podle dovolacího soudu se totiž nejedná o žádný z případů uvedených v ustanoveních § 237 až 239 občanského soudního řádu; odkázal přitom na svoji judikaturu. Současně konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné. Spolu s odmítnutím návrhu stěžovatele zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.

II.

10. Rozhodnutí obecných soudů napadli stěžovatelé ústavní stížností. Porušení svých výše uvedených základních práv spatřují ve dvou rovinách, a sice jednak v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že jeho přípustnost nemůže založit nesprávné poučení odvolacího soudu (viz bod IV ve spojení s bodem V ústavní stížnosti), jednak v tom, že obecné soudy zastavily řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, aniž jej projednaly meritorně (bod III ústavní stížnosti).

11. Porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu odůvodňují stěžovatelé tím, že v demokratickém státě platí zásada předvídatelnosti rozhodnutí, obecněji pak předvídatelnosti postupu soudů. Dále zde dle jejich názoru platí zásada iura novit curia. Stěžovatelé tvrdí, že je přitom na soudním systému, aby zajistil stav, kdy soudy dávají správná poučení. Porušení těchto zásad ze strany státní moci prý nemůže být kladeno k tíži občanům. Domnívají se, že neznalost zákona soudcem musí mít nějakou sankci, např. v tom, že věc bude projednána bez ohledu na nesprávnost poučení. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. prosince 2008 (N 210/51 SbNU 627), který je dle nich považován "za vedoucí rozhodnutí ohledně nemožnosti podat dovolání ani v případech, kdy o možnosti dovolání byl účastník soudem poučen". V dané věci podle názoru stěžovatelů argumentovala stěžovatelka tím, že dovolání podávala ve shodě s poučením vrchního soudu o jeho přípustnosti a lhůtě a nemůže jí být tak na újmu, pokud postupovala v souladu s uvedeným poučením. Stěžovatelé tak poukazují na to, že odmítnutí dovolání představovalo odepření přístupu k soudu a odepření spravedlnosti, tedy denegatio iustitiae. Mají za to, že jsou v podobné situaci, k této problematice pak vznášejí jiné (další) argumenty, s nimiž by se měly soudy nově vypořádat, jakož i to, že byly porušeny následující kautely, a sice 1. princip předvídatelnosti postupu soudů, 2. princip iura novit curia, 3. obecná idea spravedlnosti a 4. zásada proporcionality.

12. Porušení práva na spravedlivý proces neprojednáním věci v meritu, tedy zastavením předmětného řízení, odůvodňují stěžovatelé tím, že dne 15. října 2009 vydal Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") v obdobné věci převodu jmění dle § 220p ObchZ, Kohlhofer, Minarik v. Česká republika (stížnosti č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05) rozsudek, v němž vyslovil, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že české soudy neprojednaly žalobu o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění meritorně. Stěžovatelé nejprve svým podáním ze dne 23. července 2010 doplnili svoji ústavní stížnost o stanovisko vlády ke stížnosti, jež byla předmětem výše uvedeného rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, a svým podáním ze dne 28. listopadu 2011 doplnili ústavní stížnost o připojenou kopii tohoto rozsudku. ESLP dle stěžovatelů odmítl argumentaci, která se pravidelně objevuje v rozhodnutích Ústavního soudu v tom smyslu, že akcionáři mají jiné možnosti ochrany svých práv, a proto je možné řízení zastavit a odkázat je na jiné možnosti ochrany práv (§ 131 odst. 3, § 220k ve spojení s § 220h odst. 3 a 4 ObchZ). ESLP dle nich uvedl, že tyto prostředky ochrany nejsou efektivními, přičemž shledal, že nejsou ani proporcionální ve vztahu k tvrzenému cíli zabránit zneužívání práv hlavními akcionáři na valných hromadách. Podle stěžovatelů ESLP dále shledal porušení práva na spravedlivý proces v tom, že bylo aplikováno ustanovení § 220h odst. 4 obchodního zákoníku, které zbavuje účastníka řízení rozhodnutí o meritu věci, přičemž ESLP neshledal žádné důvody pro toto omezení. Stěžovatelé v podrobnostech odkazují na uvedené rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

13. Stěžovatelé na závěr své ústavní stížnosti s ohledem na argumentaci vlastní i tu, kterou dle jejich interpretace zastává Evropský soud pro lidská práva, navrhli, aby Ústavní soud stížností dotčená soudní rozhodnutí zrušil a aby - s přihlédnutím k závěrům citovaného rozsudku - zrušil ustanovení § 131 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku, jakož i aby prohlásil rozpor ustanovení § 220h odst. 3 a 5 téhož zákona, ve znění do 30. června 2008, s ústavním pořádkem (bod VI ústavní stížnosti). Důvod pro vyslovení rozporu posledně uvedeného zákonného ustanovení se dle stěžovatelů zcela podává ze vzpomínaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.

III.

14. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně jako účastníky a obchodní společnost MND, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

15. Nejvyšší soud v odpovědi na příslušnou výzvu Ústavního soudu ze dne 30. března 2010 uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

16. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 6. dubna 2010 ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, když dle jeho názoru nebylo v daném případě porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces "neprojednání věci v meritu". Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení dle vrchního soudu vyplývá, že jako soud odvolací rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto konkrétním případě odvolání směřovalo proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Soud prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení v souladu s § 104 odst. 2 o. s. ř., když stěžovatelé na výzvu soudu prvního stupně nereagovali a nedostatek podmínky řízení neodstranili. Tímto postupem soudy obou stupňů dle přesvědčení Vrchního soudu v Olomouci neporušily ani Ústavou zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchní soud zdůraznil, že obecné soudy v tomto konkrétním případě respektovaly právní stanovisko opakovaně vyslovované Ústavním soudem v obdobných věcech, že minoritní akcionáři mají jiné možnosti ochrany svých práv, a proto je možno řízení v těchto věcech zastavit a odkázat je na jiné možnosti ochrany práv.

17. Krajský soud v Brně se k podané ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě 30 dnů nevyjádřil.

18. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. dubna 2010 nejprve vyjádřil svůj názor, že stěžovatelům počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007. Jelikož prý stěžovatelé byli zastoupeni advokátem, muselo jim být jasné, že poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání je nesprávné. I když využili možnosti dovolání podat, nic jim prý nebránilo, aby z opatrnosti podali v šedesátidenní lhůtě i ústavní stížnost. Jedině v takovém případě by dle vedlejšího účastníka byla ústavní stížnost podána včas. Jelikož však stěžovatelé podali ústavní stížnost až dne 3. prosince 2009, je prý dán důvod, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděnou odmítl. Dále se vedlejší účastník soustředil na námitku stěžovatelů stran nesprávného poučení o možnosti podat dovolání. Zdůraznil, že stěžovatelé mohli v souladu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí dobře odhadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejich dovolání. Mohli prý totiž předvídat, že jestliže Nejvyšší soud v minulosti opakovaně odmítal dovolání podaná v důsledku nesprávného poučení odvolacích soudů o možnosti jejich podání, nebude rozhodnutí o stěžovateli podaném dovolání výjimkou.

19. Pokud jde o odkaz stěžovatelů na rozsudek ESLP ze dne 15. října 2009 ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, ve kterém ESLP dospěl k závěru, že ve věci žalobců došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když české soudy neprojednaly žalobu o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění meritorně, vedlejší účastník vyjádřil nesouhlas s názorem ESLP pro nemožnost aplikace jiného postupu v českém právním prostředí, což v podrobnostech rozvedl v obsáhlém pojednání.

20. Vedlejší účastník se také vyjádřil k návrhu stěžovatelů na zrušení ustanovení § 131 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku. Z důvodu nemožnosti realizace jiného postupu v českém právním prostředí, kdy nelze zaručit vydání rozhodnutí ve věci určení neplatnosti usnesení valné hromady ve lhůtě "řádově týdnů", se vedlejší účastník domnívá, že za stávající situace je platná a účinná právní úprava nemožnosti změnit skutečnosti již jednou zapsané do obchodního rejstříku jediným možným a přijatelným řešením. Smyslem této úpravy je prý totiž "nepochybně právě časový aspekt, kdy rozhodnutí o neplatnosti usnesení valné hromady může následovat ve značném časovém odstupu po zápisu změn podle usnesení valné hromady do obchodního rejstříku, v mezidobí navíc může dojít k dalším změnám na dotčené společnosti, a navrácení předchozího stavu tak již je prakticky nemožné". Za této situace dle vedlejšího účastníka zákonodárce upravuje a kompenzuje újmu, která by tímto postupem vznikla, a to ve výše citovaném ustanovení § 131 odst. 4 ObchZ. Domnívá se proto, že tato úprava má v českém právním řádu své opodstatnění a není důvod ji měnit.

21. Pokud jde o návrh stěžovatelů na vyslovení rozporu ustanovení § 220h odst. 3 a 5 ObchZ, vyjádřil vedlejší účastník své přesvědčení o tom, že v případě ustanovení § 220h odst. 3 a 5 obchodního zákoníku, ve znění do 30. června 2008, nelze přistoupit k prohlášení protiústavnosti těchto ustanovení proto, že tato ustanovení byla zrušena. Jednalo by se prý o pravou retroaktivitu, která je v rozporu s principem právní jistoty, jenž je základním předpokladem právního státu, jímž Česká republika dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je, a jako taková je pravá retroaktivita nepřípustná, přičemž vedlejší účastník v tomto ohledu odkázal na judikaturu Ústavního soudu.

22. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovatelům, kteří ve svém následném podání ze dne 22. února 2012 vyvracejí argumenty vedlejšího účastníka. V relaci k jeho námitkám týkajícím se údajné opožděnosti ústavní stížnosti stěžovatelé podotýkají, že jsou nepřípadné, neboť z judikatury Ústavního soudu dle nich vyplývá, že nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod, přičemž odkazují na nález sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153). Podobně prý rozhodl Ústavní soud v jiném nálezu sp. zn. I. ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002 (N 60/26 SbNU 135). Pokud tedy stěžovatelé spoléhali na zásadu iura novit curia, nelze jim dle jejich názoru nesprávnost poučení klást k tíži. Navíc jsou přesvědčeni o tom, že i zastavení řízení v této věci je vlastně rozhodnutím ve věci samé, protože "je rozdíl mezi běžným zastavením řízení a zastavením v této věci". Při "běžném" zastavení řízení má prý odmítnutý žalobce možnost podat nový návrh buď u rozhodce, nebo u zahraničního soudu (podle případu), anebo i u téhož soudu, odpadne-li překážka pro postup v řízení. Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě ovšem žádná taková možnost neexistuje, a proto šlo o rozhodnutí meritorní.

IV.

23. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

24. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími proti rozhodnutí dovolacího soudu a shledal je opodstatněnými. Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání nadmíru formalisticky bez náležitého přihlédnutí k důvodu, pro který soud prvního stupně řízení zastavil a pro který soud odvolací v obsahu poučení možnost podat dovolání výslovně připustil.

25. Jak již bylo uvedeno v rámci stručné rekapitulace dosavadního průběhu soudního řízení, Krajský soud v Brně shora označeným usnesením zastavil řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, když byl dospěl k závěru, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s právním nástupcem, přičemž explicite odkázal na ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud se ve svém značně strohém odůvodnění omezil na konstatování, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který se nepodařilo odstranit, není přípustné, s tím, že nejde o žádný z případů uvedených v ustanoveních § 237 až 239 občanského soudního řádu. V této souvislosti příkladmo odkázal na své usnesení sp. zn. 29 Cdo 545/2008 ze dne 24. června 2008 a usnesení uveřejněné pod číslem 19/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Takové vysvětlení však nesplňuje požadavky na spravedlivý proces, poněvadž zcela pomíjí myšlenkovou konstrukci, na které je postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně, ze které pak vyšel i soud druhého stupně.

26. Ze zmíněného odůvodnění Nejvyššího soudu plyne, že soud prvního stupně zastavil anebo měl zastavit (viz dále) řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř., ačkoli toto ustanovení není nikde v napadeném usnesení dovolacího soudu zmíněno. Toto ustanovení, na rozdíl od prvního odstavce téhož paragrafu, není uvedeno v § 239 odst. 2 a 3 o. s. ř., který obsahuje taxativní výčet nemeritorních rozhodnutí, která lze napadnout dovoláním, a proto není možné proti takovému procesnímu usnesení podat dovolání, neboť to zákon (občanský soudní řád) nepřipouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně však rozhodl podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., když zastavil řízení na základě úvahy, že v daném případě to neumožňuje povaha věci, což v odůvodnění dále přiblížil a konkretizoval. Usnesení vydané na základě tohoto ustanovení je však dovoláním napadnutelné, neboť je výslovně uvedeno v § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud na této úvaze soudu prvního stupně neshledal nic závadného, vyšel z ní a mimořádný opravný prostředek proti svému potvrzujícímu usnesení připustil.

27. Ústavnísoud nepokládá napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní, neboť nikterak nebere v úvahu, že prvoinstanční usnesení bylo vydáno na základě § 107 odst. 5 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ani nevysvětlil, proč měl nalézací soud postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a odůvodnit jím své usnesení, a nikoli své úvahy založit na § 107 odst. 5 o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak navíc zatíženo nepřezkoumatelností, neboť z něj nelze seznat, proč se právě v posuzované věci s ohledem na stěžejní úvahu nalézacího soudu nejedná o žádný z případů dovolání uvedených v citovaných ustanoveních občanského soudního řádu.

28. Ústavnísoud nijak nezpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nesprávné poučení odvolacího soudu nemůže založit procesní právo - nárok účastníka řízení na připuštění dovolání, které by stálo v kontrapozici s kogentními procesněprávními normami upravujícími přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Avšak v daném případě Vrchní soud v Olomouci nepochybil, připustil-li proti svému potvrzujícímu usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti usnesení soudu prvního stupně, dovolání právě s odkazem na ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Postupoval tak v souladu s ústavními normami hlavy páté Listiny. Byl to naopak Nejvyšší soud, který při vyhodnocení přípustnosti dovolání stěžovatelů chyboval a svým formalistickým postojem, který není ve světle požadavků práva na spravedlivý proces přijatelný a který Ústavní soud dlouhodobě kritizuje v celé řadě svých rozhodnutí, odepřel stěžovatelům možnost podat mimořádný opravný prostředek v tak závažné věci, byť procesního charakteru.

29. Bez povšimnutí nelze v této spojitosti ponechat stranou ani (nikoli nahodilý) názorový posun vedlejšího účastníka na přípustnost dovolání v projednávaném případě. Ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelů ze dne 15. října 2007 vedlejší účastník uvedl, že "dovolání žalobců (stěžovatelů) je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti usnesení odvolacíhosoudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř." (viz č. l. 265 in fine). Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. dubna 2010 však vedlejší účastník uvádí, že jelikož stěžovatelé byli zastoupeni advokátem, muselo jim být jasné, že poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání je nesprávné a že na základě Nejvyšším soudem uvedené judikatury mohli předvídat jeho rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že změna postoje vedlejšího účastníka k této otázce byla zjevně ovlivněna pro něj procesně výhodným úsudkem Nejvyššího soudu, přičemž do rozhodnutí dovolacího soudu nepanoval mezi účastníky řízení sebemenší náznak, že by dovolání v dané věci nebylo přípustné. Mimo jiné i z této skutečnosti je patrné, že existovalo legitimní očekávání všech účastníků řízení, že dovolání nebude přinejmenším odmítnuto jako ex lege nepřípustné.

30. Z uvedených důvodů byl Ústavnísoud nucen přistoupit ke zrušení ústavní stížností dotčeného usnesení Nejvyššího soudu. Současně se však odmítl zabývat námitkami stěžovatelů směřujícími proti usnesením soudů prvního a druhého stupně, protože je nyní v důsledku tohoto kasačního zásahu třeba poskytnout prostor Nejvyššímu soudu, aby dovolací námitky podrobil náležitému přezkumu, a to v souladu s Ústavním soudem proklamovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci na pozadí čl. 4 a 90 Ústavy, jakož i zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, a proto odmítl návrh na jejich zrušení. Stejný osud tak sdílí i akcesorický návrh stěžovatelů na vyslovení protiústavnosti, resp. zrušení vzpomínaných ustanovení právních předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru