Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3122/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
Odvolání
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
svědek/výpověď
důkazní břemeno
Nutná obrana
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3122.17.1
Datum podání05.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 76 odst.2, § 259 odst.3, § 262 odst.7, § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 29, § 140


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3122/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 703/2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl pod bodem 1 výroku o vině stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pod bodem 2 výroku o vině byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. zákoníku pro skutek blíže specifikovaný ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Skutkově šlo o to, že stěžovatel se měl pod vlivem alkoholu domáhat vpuštění do klubu Stodola, přičemž stěžovatel nebo někdo jiný při tom do budovy vstříkl obranný slzotvorný aerosol, za což stěžovatele a jeho doprovod majitelé klubu (poškození bratři Novákovi /jedná se o pseudonym/) pronásledovali a vyzývali jej, aby vyčkal na příjezd přivolané hlídky policie. Stěžovatel jim ve strachu z přesily a s přesvědčením, že poškození jej chtějí surově zbít, hrozil viditelně drženou zbraní a na výstrahu jedenkrát vystřelil do vzduchu. Následně poškození Jan a Jiří Novákovi (jedná se o pseudonymy) stěžovatele dostihli a fyzicky napadli, při této potyčce stěžovatel za situace, kdy se domníval, že se přesile nemůže ubránit, minimálně třikrát vystřelil proti tělům poškozených. V důsledku střelby a způsobených poranění byl Jan Novák bezprostředně ohrožen na životě a jeho smrt byla odvrácena jen urgentním chirurgickým zásahem (skutek pod bodem 2), druhý z bratrů Jiří Novák po střelbě na místě v důsledku vnitřního vykrvácení zemřel (skutek pod bodem 1). Za to a za dříve spáchanou trestnou činnost byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, když nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednal v putativní nutné obraně. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") tento rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném popisu skutku uznal vinným za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení § 21 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 roků při současném uložení trestu propadnutí věci a v souvislosti s uložením souhrnného trestu byl stěžovateli rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Dále byla stěžovateli uložena podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody a k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

4. Nejprve je vhodné poznamenat, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové představuje v pořadí již druhý rozsudek krajského soudu ve věci, když předchozí zprošťující rozsudek krajského soudu byl rozhodnutím vrchního soudu zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. V prvním zprošťujícím rozsudku totiž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednal v nutné obraně, po vrácení věci vrchním soudem, pak své závěry korigoval, když - jak je výše nadepsáno - uzavřel, že jednání stěžovatele bylo jednáním trestným, avšak stěžovatel jednal v tzv. putativní nutné obraně. Na základě odvolání státního zástupce a poškozených však byl i tento v pořadí druhý rozsudek krajského soudu vrchním soudem zrušen a vrchní soud ve věci nově sám meritorně rozhodl tak, jak je popsáno výše.

5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásadu stanovenou čl. 39 Listiny, podle které jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací vrchní soud obešel ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., neboť doplněné dokazování provedené vrchním soudem, na základě kterého mohl vrchní soud ve věci sám meritorně rozhodnout, nepřineslo žádné nové skutečnosti. Vrchní soud tak své právní závěry opřel pouze o odlišné hodnocení důkazů, které přitom byly nalézacím soudem vyhodnoceny správně a přesvědčivě. S ohledem na to, že prvé rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatele zprostilo obžaloby a nalézací soud v jednání stěžovatele spatřoval nutnou obranu a v druhém rozsudku pak krajský soud shledal podmínky putativní nutné obrany, je možné hodnotit rozhodnutí vrchního soudu jako překvapivé, přičemž stěžovatel akcentuje, že k těmto změnám došlo procesně nepřípustným způsobem za porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud pak stěžovateli odepřel možnost napravit zcela zjevnou svévoli vrchního soudu, když přes uvedené námitky jeho dovolání odmítl jako nepřípustné.

6. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, když ve vztahu k prvnímu zprošťujícímu rozsudku krajského soudu a v návaznosti na něj ve vztahu ke zrušujícímu rozhodnutí vrchního soudu uvádí, že vrchní soud - vázán ustanovením § 259 odst. 5 tr. ř. -nemohl zprošťující rozsudek nahradit rozsudkem odsuzujícím, nicméně již v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 4. 2016, kterým věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu, značně překročil mantinely, když v rozporu s ustálenou judikaturou udělil krajskému soudu závazné pokyny pro hodnocení důkazů. Z provedených obsáhlých citací jednotlivých pasáží usnesení vrchního soudu stěžovatel dovozuje, že vrchní soud již v této fázi trestního řízení dospěl k pevnému přesvědčení, že stěžovatel nejednal v nutné obraně. Současně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého za situace, kdy vrchní soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně krajskému soudu ve zrušujících usneseních vytýkal způsob hodnocení důkazů, upřednostňoval svůj způsob hodnocení a v podstatě si vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně krajskému soudu vnucoval, nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Právní názor vrchního soudu, který se objevil v jeho prvním zrušovacím usnesení ve věci, představuje nepřípustně extenzivní výklad podmínek stanovených ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř., podle kterého smí osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. S ohledem na to, že se stěžovatel při domáhání se vpuštění do klubu prokázal mj. služebním průkazem městské policie, byla jeho totožnost dostatečně zjištěna a poškození neměli právo se ani pokoušet o jeho zadržení. Zrušovacím usnesením vrchní soud rovněž nerespektoval názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006, podle kterého mohou být podmínky nutné obrany splněny i za situace, kdy osoba, jíž je bráněno neoprávněně v odchodu, a tedy v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání jí činěného odporu.

7. S ohledem na vyslovený názor vrchního soudu v prvním zrušovacím usnesení krajský soud při druhém rozhodování ve věci již údajně neměl odvahu vynést podruhé zprošťující rozsudek, a proto dne 10. 6. 2016 rozhodl znovu tak, že stěžovatele sice uznal vinným z nedbalostních přečinů, avšak s tvrzením, že stěžovatel jednal v tzv. putativní nutné obraně. Na základě tohoto rozhodnutí byl stěžovatel podmínečně odsouzen k trestu odnětí svobody. S takovým rozhodnutím pak nesouhlasil již ani stěžovatel a podal proti němu odvolání; v neprospěch stěžovatele podali odvolání proti rozsudku krajského soudu i státní zástupce a poškození. Stěžovatel již předtím namítal, že krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., kdy svoji argumentaci opíral mj. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 656/2012, podle kterého podmínky uvedené v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. nejsou splněny tenkrát, pokud obviněný zaútočil na poškozenou osobu až po delším časovém odstupu po spáchaném trestném činu, pročež nebylo nutné zjišťovat její totožnost, zamezit jí v útěku ani zajistit důkazy. V prvním rozhodnutí ve věci přitom krajský soud opakovaně zdůraznil, že poškození pronásledovali stěžovatele s odstupem několika minut, navíc si poškození nemohli být jisti, že pachatelem výtržnictví - vstříknutí slzotvorného aerosolu do prostor klubu - byl právě stěžovatel a ne někdo z jeho doprovodu (ostatně bratr stěžovatele se k tomuto později sám doznal). Je tedy s podivem, kde vrchní soud (a v druhém meritorním rozhodnutí rovněž i krajský soud) opakovaně bral jistotu toho, že to byl právě stěžovatel, kdo do klubu vstříknul slzotvorný aerosol. Na základě výkladu vrchního soudu pak právě tato skutečnost opravňovala poškozené k jednání podle § 76 odst. 2 tr. ř. Pro možnou aplikaci ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. rovněž nebyla naplněna ani další podmínka, podle které se zadržená osoba předává, nebo její zadržení se oznámí policejnímu orgánu. Jak patrno ze seznamu hovorů poškozeného Pavla Nováka (jedná se o pseudonym), voláno bylo na městskou policii, přičemž podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. nelze městskou policii podřadit pod pojem "policejní orgán", s kterým operuje ustanovení § 76 tr. ř. Všechny tyto stěžovatelovy odvolací námitky vrchní soud odmítl.

8. Při svém dalším rozhodování vrchní soud doplnil dokazování opakovaným výslechem některých svědků. Aniž by prý však tyto výslechy přinesly podstatnou změnu ve skutkových zjištěních, nově rozhodl vrchní soud tak, jak je výše uvedeno a stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let.

9. Stěžovatel se pak nápravy domáhal ještě u Nejvyššího soudu, ten se však jeho dovoláním odmítl meritorně zabývat s konstatováním, že uplatněné námitky nesměřují proti nesprávné aplikaci hmotného práva, nýbrž proti způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Proto bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že doplnění důkazů ze strany vrchního soudu bylo doplněním podstatným a vrchní soud svým postupem neobešel ustanovení § 262 odst. 7 tr. ř., jak namítá stěžovatel.

10. Stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05, podle kterého postupem odvolacího soudu, jímž změnil v trestní věci skutkové závěry soudu I. stupně a dovodil z nich odlišné závěry právní, a to na základě pouze zdánlivě nově provedeného podstatného důkazu ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř., došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Právě takto odvolací soud údajně postupoval. Vrchní soud za nepodstatnou označil námitku, že bylo voláno na městskou, nikoliv státní policii, rovněž bagatelizoval shodné tvrzení stěžovatele s jedním ze svědků ohledně toho, že poškozený na obviněného skočil a srazil ho na zem. Rovněž vrchní soud naprosto pomíjí znalecké posudky z oboru psychologie, které byly na stěžovatele vypracovány. Z chování stěžovatele na místě činu přitom vyplývá, že ten se pouze nechtěl nechat zadržet a vzhledem k situaci zcela důvodně předpokládal, že poškození jej chtějí napadnout. To ostatně deklaruje nejen varovný výstřel do vzduchu, ale rovněž křik stěžovatele. Závěry vrchního soudu, že stěžovatel neměl důvod se poškozených obávat, jsou tak zcestné a nemají oporu v souhrnu provedených důkazů. Rovněž je nutné mít na zřeteli, že stěžovatel po poškozených vystřelil v momentě, kdy ležel na zemi, poškozeným byl napadán a škrcen a stěžovatel při tomto útoku na svoji osobu ztrácel vědomí. Subjektivně se tak nacházel v situaci nutné obrany, kdy střílel oprávněně.

11. Soudy se údajně omezily na povrchní a nepřesné tvrzení, že mezi poškozeným a stěžovatelem "došlo k fyzickému kontaktu". Tímto nepřesným tvrzením však nebyl dodržen požadavek formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10, podle kterého v případech, majících povahu úmyslného usmrcení, je třeba zjistit a ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku přesně popsat, kdo byl iniciátorem brachiálního násilí (tzn., kdo zasadil první ránu). Mezeru v přesném popisu počátečního napadení ve výroku rozsudků je pak třeba hodnotit jako závažný nedostatek, protože neúplný popis neposkytuje podklady pro relevantní úvahy o míře zavinění obviněného, pro úvahy o eventuální nutné obraně, pro úvahy o existenci tzv. omluvitelných pohnutek atp.

12. Rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel, s ohledem na to, že v prvém rozsudku nalézací soud shledal podmínky nutné obrany, ve druhém rozsudku pak naplnění podmínek nutné obrany putativní, označuje za rozhodnutí překvapivé, kdy od původního zproštění obžaloby přes podmíněně uložený trest odnětí svobody byl stěžovateli nakonec uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, stěžovatel uvádí, že o překvapivé rozhodnutí ve věci se jedná tehdy, dospěje-li odvolací soud na základě přehodnocení dříve provedených důkazů k závěru o nutnosti přeměny prvostupňovým soudem uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem v trest nepodmíněného odnětí svobody za odlišně právně kvalifikované trestné jednání. Stejně tak i podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, není možné změny skutkových závěrů provádět v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny. Podle stejného nálezu platí, že závěr o (ne)naplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace s ohledem na všechny okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či nezúčastněnému pozorovateli. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a případně i čl. 39 Listiny. Stěžovatel přitom opakovaně zdůrazňuje a zdůrazňoval po čas celého trestního řízení, že jednal ve strachu z agrese poškozených. Nepřímo o tom svědčí hrubé násilí poškozených, spočívající v souběžném poškození automobilu nezúčastněné osoby, o němž se ničitel domníval, že patří právě stěžovateli.

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

14. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se ostatně vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.

15. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

16. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

17. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů zejména vrchním soudem tvrdí stěžovatel. Naopak, vrchní soud ve svém odsuzujícím rozsudku přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům, jež se lišily od závěrů, k nimž dospěl nalézací krajský soud, a též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých před ním provedených důkazů. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Vrchní soud postupoval v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že dokazování provedené nalézacím soudem lze považovat za úplné, avšak při hodnocení všech provedených důkazů nalézací soud nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., rozhodl se vrchní soud pro opětovné provedení některých pro věc podstatných důkazů v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. Tento postup poté umožňuje odvolacímu soudu provést vlastní hodnocení před ním opětovně provedených důkazů a na základě tohoto hodnocení, které z logiky věci může být odlišné od hodnocení nalézacího soudu, může odvolací soud dospět i k jiným závěrům o vině obviněného. Tak se tomu také stalo v nyní projednávané věci.

18. Podle ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. se může odvolací soud od skutkového zjištění soudu prvního stupně odchýlit právě tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Podle ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž je hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Jedná se o projev zásady bezprostřednosti při hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. Za mírně tendenční a poněkud účelovou lze označit tu námitku stěžovatele, podle které opětovným provedením těchto důkazů před odvolacím soudem nebylo možné ve věci získat nové podstatné informace o skutku, které by odvolací soud opravňovaly ke zvrácení rozhodnutí soudu nalézacího. Jak totiž vyplývá z dikce tohoto ustanovení, není podmínkou, aby z opětovně provedených důkazů před odvolacím soudem vyplývaly nové a podstatné skutečnosti, podmínkou pro postup odvolacího soudu podle § 259 odst. 3 tr. ř. je, aby byly opětovně prováděny podstatné důkazy, tj. důkazy, kterém mají pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam. Těmito podstatnými důkazy pak bezpochyby jsou výpovědi poškozených a přímých svědků. Provedení těchto důkazů pak opravňuje odvolací soud k tomu, aby je hodnotil odlišně od hodnocení provedeného nalézacím soudem. Argumentace, že z provedení těchto stěžejních důkazů odvolací soud nemohl získat jakékoliv nové poznatky, je tedy argumentací irelevantní. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování a rozhodnout na podkladě nově zhodnocených důkazů přímo před ním provedených a důkazů provedených před soudem prvního stupně po jejich vzájemném skloubení a provázání stanoveným procesním postupem podle ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu, aby sám ve věci rozhodl odlišně, aniž by musel věc zpravidla již opakovaně vracet nalézacímu soudu s formálními pokyny a upozorněními na nutnost přihlédnout ještě k dalším okolnostem případu, a tak si v podstatě vynucovat jiné zhodnocení důkazů a odlišné rozhodnutí ve věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 259, § 263). Stejné je konstatováno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, kterým se stěžovatel snaží podpořit svoji argumentaci, ze kterého však účelově vybírá jen určité pasáže a současně opomíjí, že i v tomto nálezu je kladen důraz na provedení důkazů před odvolacím soudem. I zde Ústavní soud zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby se odvolací soud odchyloval od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám znovu provedl veškeré pro dané skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení.

19. Současně nelze dát stěžovateli za pravdu v tom bodě jeho argumentace, že by odvolací soud prováděl ve veřejném zasedání pouze zdánlivě podstatné důkazy. Jak bylo shora řečeno, opakované provedení výslechu svědků události a poškozeného je jistě nutné brát za provedení stěžejních důkazů pro rozhodnutí ve věci. Jestliže stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05, kterým byla zrušena napadená rozhodnutí trestních obecných soudů právě s tím odůvodněním, že před odvolacím soudem byl proveden jen zdánlivě podstatný důkaz, je třeba tento závěr dát do souvislosti s touto konkrétní kauzou, kdy totiž odvolací soud za podstatný důkaz považoval pouhé přečtení sběrného spisu. V tomto případě zcela správně a v souladu i s pozdější rozhodovací praxí dospěl Ústavní soud k závěru, že takový důkaz skutečně nelze považovat za podstatný ve smyslu § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a jako takový nemůže obstát z hlediska základních principů trestního řízení jako procesně relevantní důkaz. V tomto případě se však jednalo o naprosto odlišnou situaci, než o které nyní rozhoduje nyní Ústavní soud. Proto se v případě ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodovací proces nenese znaky libovůle, když se vrchní soud sice odchýlil od způsobu hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, avšak provedení těchto důkazů nejprve sám opakoval nebo doplnil tak, jak mu to ukládá a umožňuje ustanovení § 259 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř.

20. Pro rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti a rekapitulaci závěrů Ústavního soudu je tak možné shrnout, že v projednávaném případě se spornou stala především otázka možnosti odvolacího soudu přehodnotit důkazy provedené nalézacím soudem. Odvolací soud je přitom dle trestního řádu, ustálené judikatury i doktríny vázán hodnocením důkazů provedených soudem nalézacím, pokud tyto důkazy neprovede znovu sám. Pokud tedy odvolací soud provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout odsuzujícím rozsudkem sám, ledaže by přehodnocené důkazy sám provedl v rámci veřejného zasedání (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, na které stěžovatel sám odkazuje). Tento postup nicméně byl v nyní projednávané věci vrchním soudem bez zbytku respektován a dodržen.

21. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně uznává nezávislost nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, neboť jejich úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu proto náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. V této souvislosti se ostatně stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti ani nedovolává toho, že by napadená rozhodnutí byly nedostatečně odůvodněná a z toho důvodu nepřezkoumatelná. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak výše naznačeno, tyto principy nebyly porušeny, když obecné soudy postupovaly souladně s ustanoveními zákona.

22. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

23. Jen pro úplnost proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, podle kterého nejednal v nutné obraně, a proto bylo možné dovodit trestnost jeho jednání. V této souvislosti stěžovatel učinil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006. Podle tohoto usnesení mohou být podmínky nutné obrany splněny i v případě, kdy osoba, jíž je bráněno neoprávněně v odchodu a tedy v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání jí činěného odporu. Stále však platí, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, jakkoliv je zjevné, že pokud má být obrana způsobilá k odvrácení útoku, musí být silnější než útok samotný, nesmí být ale zcela zjevně přehnaná. Tyto judikatorní závěry se stěžovatel snažil aplikovat na svůj případ, když se po celou dobu řízení bránil tím, že se mu poškození snažili zamezit v odchodu z klubu Stodola, přestože pro toto jednání neměli oporu v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., podle kterého svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu či bezprostředně po něm (nutno zdůraznit, že toto ustanovení vychází pouze z pravděpodobnosti, že čin byl spáchán touto osobou), může omezit kdokoliv, pokud je to nutné pro zjištění totožnosti dané osoby, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Tuto osobu je však nutné předat ihned policejnímu orgánu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že stěžovateli v odchodu z klubu nikdo nebránil, naopak to byl stěžovatel a jeho doprovod, kdo klub po vstříknutí slzotvorného aerosolu jako první opustil a poškození - jakožto majitelé klubu a ten večer i ochranka klubu - se za stěžovatelem a jeho společníky vydali až druhotně, a to poté, co byl stěžovatel informován o tom, že na místo byla přivolána policie (správně městská policie). Ostatně jak akcentuje vrchní soud na str. 11-12 nyní napadeného rozsudku, je zcela zřejmé, že poškození chtěli celou situaci řešit formálně přes policejní orgán, nikoliv osobním vyřizováním účtů.

24. Rovněž ze svědeckých výpovědí svědků Glencnera a Chaloupky (bez ohledu na pozdější nesrovnalosti ve výpovědích stran počtu osob, které se konfliktu přímo účastnily) vyplývá, že pokud mezi poškozenými a stěžovatelem došlo k fyzické potyčce, musela trvat velice krátce, protože téměř okamžitě se ozvaly výstřely. Ani tato časová souslednost tedy nesvědčí pro závěry, že by stěžovatel jednal v nutné obraně. Tvrzení stěžovatele o tom, že se bál o svůj život a proto také přistoupil k použití zbraně, je poněkud zvláštní, pokud stěžovatel věděl, že na místo byla zavolána policie. Jestliže podle tvrzení stěžovatele jeho obavy umocňovalo jednání poškozených, kteří při "pronásledování" stěžovatele měli poškodit poblíž klubu zaparkovaný automobil v domnění, že se jedná o vůz stěžovatele, neodpovídá tomuto tvrzení stěžovatele výpověď jediného svědka události, přičemž majitel vozu jeho zničení nahlásil až více jak hodinu po ukončení incidentu mezi stěžovatelem a poškozenými. Ostatně o oprávněnosti obav stěžovatele o vlastní život a tedy o intenzitě útoku poškozených na stěžovatele nesvědčí ani objektivně zjištěná poranění stěžovatele. Jakkoliv tedy to byli právě poškození, kdo byl iniciátorem počátečního brachiálního násilí (viz skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku vrchního soudu, podle které: "...ve vzdálenosti cca 100m od budovy klubu Jan a Jiří Novákovi přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným...."), nelze z tohoto samotného faktu usuzovat na beztrestnost pozdějšího jednání stěžovatele, které mělo za následek usmrcení jednoho z poškozených a závažné poranění s pravděpodobně trvalými následky u druhého z poškozených (viz i stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10). Na jednání stěžovatele je totiž nutno nahlížet jako na intenzivní exces z nutné obrany, neboť obrana proti napadení neozbrojených poškozených užitím střelné zbraně je obranou zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, a to i při dalším zohlednění výše uvedených zjištěných skutkových okolností (na místo v ten okamžik byla již přivolána hlídka policie, podle svědeckých výpovědí se výstřely ozvaly jen pár vteřin poté, co poškození se stěžovatelem přešli do přímého fyzického kontaktu).

25. Další námitky stěžovatele směřující do důkazního řízení ohledně nezohlednění znaleckých posudků z oboru psychologie jsou námitkami lichými, neboť vrchní soud v rozporu s tvrzením stěžovatele tyto závěry znaleckých posudků do svého rozhodnutí promítl a nutno říci, že závěry znaleckých posudků hovoří spíše v neprospěch stěžovatele, když ze znaleckého zkoumání vyplývá, že stěžovatel je osobou dominantní, která se nenechá lehce zastrašit (viz str. 19 napadeného rozsudku vrchního soudu). Konečně, jak ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele uvedl již nejvyšší státní zástupce, útok poškozených (který soudy nebyl zpochybňován) svým cílem (zadržení stěžovatele), časovým rozsahem (kdy svědci vypověděli, že výstřely se ozvaly v odstupu jen několika málo vteřin poté, co byl stěžovatel v přímém kontaktu s poškozenými) a provedením (kdy bylo zřejmé, že poškození na rozdíl od stěžovatele nebyli ozbrojeni) nebyl natolik intenzivní, aby bylo možné na poškozené vytáhnout zbraň a jejím aktivním užitím se tomuto útoku bránit bez ohledu na následky.

26. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní s ohledem na svoje shora vymezené postavení v ústavním systému přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

27. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o odmítnutí ústavní stížnosti, nebylo z důvodu hospodárnosti nutno samostatně rozhodovat o žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru