Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3121/16 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
SOUDNÍ EXEKUTOR - Brno-venkov - Kocián Petr
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3121.16.1
Datum podání19.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 54 odst.5, § 52 odst.1

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.g, § 104 odst.1, § 103, § 254 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3121/16 ze dne 3. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Dvořáka, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2016, č. j. 26 Co 596/2015-145, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. srpna 2015, č. j. 19 EXE 1138/2015-91, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud Brno - venkov výrokem I. usnesení ze dne 12. srpna 2015, č. j. 19 EXE 1138/2015-91, zastavil řízení o návrhu povinného (stěžovatele) ze dne 8. prosince 2014 na zastavení exekuce k vymožení dlužného výživného, kterého se povinný domáhal podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výrokem II. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci samé (§ 103 o. s. ř.), neboť exekuce skončila jejím provedením dříve, než mohlo být rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce. Absence probíhající exekuce pak podle soudu prvního stupně představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.), pročež bylo třeba řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavit.

3. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. června 2016, č. j. 26 Co 596/2015-145, změnil toliko formálně (nikoliv obsahově) rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že "řízení o návrhu povinného ze dne 26. 6. 2015 na zastavení exekuce, byla-li vedena JUDr. Petrem Kociánem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno - venkov na základě pověření vydaného Okresním soudem Brno - venkov ze dne 1. června 2015, č. j. 19 EXE 1138/2015-79, se zastavuje." Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně rozhodl o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce [§ 254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Povinný totiž na základě výzvy soudního exekutora uhradil dne 16. června 2015 vymáhanou částku včetně nákladů exekuce v celkové výši 50 109 Kč, a to před podáním jeho návrhu na zastavení exekuce. Odvolací soud považoval za účelovou argumentaci povinného, že předmětná platba byla platbou na složení jistoty podle § 54 odst. 5 exekučního řádu. V této souvislosti uvedl, že povinný platbu ve výši 50 109 Kč uskutečnil ihned poté, co mu byla doručena výzva ke splnění povinnosti ze dne 10. června 2015, přičemž při této platbě ani následně neučinil žádný projev, jímž by tuto platbu identifikoval jako "jistotu". Naopak v dalším podání ze dne 22. června 2015 povinný žádal exekutora o odstranění exekučních příkazů a podání vysvětlení, proč nebyl katastrální úřad informován o "ukončení" exekuce, když poukázal na to, že uhradil celou částku právě proto, aby exekuce byla ukončena.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že výklad jeho úkonů, které učinil v průběhu exekuce, provedený zejména odvolacím soudem, jakož i právní závěry z toho vyvozené jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy. Stěžovatel předně vysvětluje motivy, které jej vedly k tomu, aby co nejrychleji složil uvedenou částku soudnímu exekutorovi. K tomu uvádí, že se nacházel ve stresové situaci, kdy na něj byla vedena neoprávněná exekuce (dle tvrzení stěžovatele byla neoprávněná proto, že oprávněnému nic nedlužil, neboť veškeré dlužné výživné měl uhradit k rukám matky oprávněného). Podle jeho názoru bylo za daného stavu nepřípustné, aby byl tento úkon vykládán k jeho tíži jako plnění na výzvu exekutora, namísto toho, aby jej soud vyložil jako stěžovatelem zamýšlené složení jistoty ve smyslu § 54 odst. 5 exekučního řádu.

III.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

6. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími, jakož i s vyžádaným spisem a argumenty obsaženými v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy a zejména pak odvolací soud postavily svá rozhodnutí na závěru, že platba uhrazená stěžovatelem, jakožto povinným, soudnímu exekutorovi představuje dobrovolné plnění na základě výzvy soudního exekutora s tím, že pro závěr, že se mělo jednat o jistotu ve smyslu § 54 odst. 5 exekučního řádu stěžovatel v okamžiku uskutečnění platby a v době na ni navazující neposkytl žádné údaje a tvrzení, nýbrž naopak z jeho projevů vyplynulo, že jeho jednání je vedeno snahou o ukončení exekuce. Pokud stěžovatel nyní v ústavní stížnosti dále vysvětluje motivy svého jednání, které však měly být podle jeho názoru obecnými soudy vykládány jinak, jedná se o pouhou polemiku s hodnocením procesních postupů, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Odvolací soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč považuje argumentaci stěžovatele za účelovou, a proto v jeho rozhodnutí nelze spatřovat prvky svévole či extrémního vybočení s učiněnými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tedy neshledává, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či porušovala právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.

7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru