Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 312/15 #1Nález ÚS ze dne 09.02.2016Extrémní rozpor právních závěrů se skutkovými zjištěními

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Bechyně
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Odstoupení od smlouvy
Smlouva o dílo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/80 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.312.15.1
Datum vyhlášení16.02.2016
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 127 odst.1, § 237, § 136


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nepřezkoumatelným je takové rozhodnutí obecného soudu, jehož odůvodnění postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy, a jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.

Překvapivým je takové rozhodnutí odvolacího soudu, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat, čímž došlo k procesní situaci, kdy byla účastníku řízení odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ing. Lubomíra Kupsy zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. 2. 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 a výrok pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo posouzení rozsahu účinnosti odstoupení od smlouvy o dílo. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jej nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla stěžovateli odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí (hodnota příslušné části díla), a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit svá práva před soudem. Stěžovatel dále brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost s odůvodněním, že napadené rozhodnutí není založeno na výkladu a aplikaci § 127 a § 136 občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu je dle názoru stěžovatele přepjatě formalistický.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve připomněl, že za „překvapivé“ je zpravidla považováno rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.

Dále Ústavní soud konstatoval, že dle ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu musí z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.

V dané věci Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že odvolací soud svůj závěr o výši částky, která má být žalobci vrácena, řádně neodůvodnil. O nepřezkoumatelný rozsudek jde dle názoru Ústavního soudu i tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Nadto vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, avšak vyslovil právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat, došlo k procesní situaci, kdy účastníku řízení - stěžovateli - byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.

Ústavní soud zároveň shledal, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení nevypořádal s námitkou stěžovatele, dle které se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce aplikace § 136 občanského soudního řádu. Pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny proto Ústavní soud ve výše uvedeném rozsahu zrušil obě napadená rozhodnutí.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Radovan Suchánek. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016

N 28/80 SbNU 375

Extrémní rozpor právních závěrů se skutkovými zjištěními

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 9. února 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Lubomíra Kupsy, zastoupeného Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. ledna 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení blíže specifikovanou finanční částku v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a města Bechyně, se sídlem náměstí T. G. Masaryka č. p. 2, Bechyně, zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem, se sídlem Údolní 2997, Tábor, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. ledna 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. ledna 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 ve výroku pod bodem I a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 2. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452, jakož i výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále též jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 101/12010.

4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 25. 9. 2013 č. j. 7 C 101/2010-358 Okresní soud v Táboře, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, uložil stěžovateli (v řízení před okresním soudem žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 305 970 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I). Pokud se žalobce domáhal zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 15,25 % ročně z částky 305 970 Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II) a žalovanému bylo uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce částku 297 171,93 Kč (výrok pod bodem III) a České republice na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě jí vynaložených nákladů částku 1 300 Kč (výrok pod bodem IV).

5. Rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 152 985 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení, potvrzen (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem I v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 152 985 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem II). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok pod bodem III) a účastníkům byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě jí vynaložených nákladů každý částku 650 Kč (výrok pod bodem IV).

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II).

II.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud dovodil, že pokud žalobce mohl účinně odstoupit od smlouvy o dílo toliko ve vztahu k inženýrské činnosti, má nárok na vrácení poloviny poskytnutého plnění. Tato úvaha soudu je podle stěžovatele odůvodněna pouze stroze v jednom odstavci rozsudku odvolacího soudu. Skutečná hodnota části plnění, od něhož mohl žalobce dle závěrů krajského soudu odstoupit, byla nicméně mnohem nižší, stěžovatel se však k této skutečnosti nemohl vůbec vyjádřit ani navrhnout důkazní návrhy k jejímu určení. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud neměl pro svůj závěr o hodnotě části předmětného plnění žádné relevantní skutkové zjištění (dle stěžovatele toto nezakládá samotná faktura), že ve věci nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by bylo možno usuzovat na hodnotu inženýrské činnosti k tělocvičně ve vztahu k hodnotě díla jako celku. Navíc podle stěžovatele nelze přehlédnout, že posouzení této otázky krajským soudem bylo tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť krajský soud v tomto aspektu rozhodl bez dalšího, když stěžovatel se o závěrech krajského soudu dozvěděl právě až z napadeného rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel v tomto zdůrazňuje, že krajský soud tím, že potvrzující závěr založil mimo jiné bez dalšího na zcela novém právním posouzení, se kterým v řízení stěžovatele neseznámil a neumožnil stěžovateli na toto procesně reagovat, jednal v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

8. Stěžovatel je tak přesvědčen, že krajský soud vydal ve věci rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla stěžovateli odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí (hodnota příslušné části díla), a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Tento stav typicky způsobuje tzv. překvapivé rozhodnutí.

9. Stížností napadený rozsudek krajského soudu přitom trpí dle stěžovatele v uvedeném aspektu i nedostatkem přezkoumatelnosti. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) týkající se povinnosti soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen "o. s. ř."), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že otázka hodnoty inženýrských činností je otázkou vyžadující odborné znalosti ve smyslu § 127 o. s. ř., kterou není možno posuzovat ani aplikací § 136 o. s. ř. I bez zřetele k absenci konkrétních podkladů ke zjištění hodnoty inženýrské činnosti k tělocvičně lze namítnout, že inženýrská činnost pravidelně má podružnou hodnotu k vlastnímu zhotovení projektu. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu, podle něhož má inženýrská činnost ve vztahu k tělocvičně hodnotu (cenu) poloviční z celkové domnělé II. etapy (tj. projektu a inženýrské činnosti k tělocvičně), a tudíž čtvrtinovou k celku, je překvapivý, nesprávný a procesně nepodložený.

10. Stěžovatel taktéž v rámci dovolání poukazoval na rozpor s judikaturní praxí Nejvyššího soudu navazující na rozhodnutí ze dne 20. září 2010 sp. zn. 23 Cdo 2510/2010, podle něhož může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí není založeno na výkladu a aplikaci § 127 a 136 o. s. ř. dle citovaného dřívějšího rozhodnutí. Postup Nejvyššího soudu je dle názoru stěžovatele přepjatě formalistický. Podle stěžovatele není pro odmítnutí dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. postačují toliko konstatování, že dovoláním napadené rozhodnutí není založeno na aplikaci § 127 a 136 o. s. ř. z důvodu, že tato nebyla formálně aplikována, neboť Nejvyšší soud se měl zabývat i tím, zda sice tato ustanovení aplikována formálně nebyla, ale správně aplikována měla být. Jinými slovy, pokud odvolací soud posuzoval odbornou otázku, k jejímuž posouzení není sám způsobilý (§ 127 o. s. ř.), formálně sice na věc neaplikoval příslušnou normu, ale měl tak učinit. Podle § 237 o. s. ř. je tedy rozhodnutí založeno na vyřešení otázky procesního práva nejen tehdy, pokud soud nesprávně vyložil či aplikoval právní normu, ale i tehdy pokud v důsledku svého nesprávného názoru vůbec neaplikoval právní normu, kterou aplikovat měl.

III.

11. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, kterými jsou Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření města Bechyně jako vedlejšího účastníka řízení.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 20. 10. 2015 uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vadu dovolání, neboť dovolatel ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Bylo-li dovolání podle ustanovení § 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto pro chybějící náležitost dovolání, nemohlo se jednat ze strany dovolacího soudu o přepjatý formalismus.

13. Krajský soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 13. 10. 2015 vyjádřil pochybnost, zda má ústavní stížnost ústavněprávní podklad, neboť podle jeho názoru je její obsah především zpochybněním skutkových závěrů a právního posouzení věci v rozsudku ze dne 31. 1. 2014, a jde tedy o pokus o další přezkum věcné správnosti uvedeného rozhodnutí.

14. Vedlejší účastník město Bechyně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 27. 10. 2015 poukázal na to, že by do rozhodovací praxe obecných soudů měl Ústavní soud zasahovat pouze v případě flagrantního porušení základních práv občana, k čemuž v dané věci dle jeho názoru nedošlo. Okresní soud v Táboře žalobci, v daném případě městu Bechyně, vyhověl v plném rozsahu, což město Bechyně považuje za spravedlivé rozhodnutí, neboť stěžovatel zcela nepochybně vyhotovil dílo - projekt, které nebylo způsobilé být realizováno ve své zhmotnělé podobě. Dle názoru města Bechyně tomuto rozhodnutí nelze nic vytknout. Lze si jen těžko představit, jak dalece by se dále rozvíjel spor, pokud by soud akceptoval námitku stěžovatele a cenu projekčních prací a cenu inženýrské činnosti nechával posoudit znalcem. Jednalo by se zcela nepochybně o záležitost velice komplikovanou s nejistým výsledkem, nepochybně značně finančně nákladnou, a tudíž pro daný spor zcela neefektivní. Ve své podstatě by bylo zkoumáno, zda částka 152 985 Kč je relevantní, či nikoliv, navíc v oblasti, kde lze jen těžko najít objektivní měřítko k posouzení náročnosti, a tudíž ceny dílčích úkonů, které by stěžovatel měl či mohl učinit. Z hlediska účastníků řízení zcela nepochybně další dokazování v tomto směru bylo i ve vztahu k možným námitkám, opakujícím se znaleckým posudkům a dalším nákladům spojeným s právní službou natolik neefektivní, že soud, byť své rozhodnutí až takto nekomentoval, učinil nepochybně správně, pokud cenu určil dle své úvahy. Vedlejší účastník považuje rozhodnutí krajského soudu za správné stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

IV.

15. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž stěžovateli umožnil se k odlišnému hodnocení vyjádřit. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud dovodil, že pokud žalobce mohl účinně odstoupit od smlouvy o dílo toliko ve vztahu k inženýrské činnosti, má nárok na vrácení poloviny poskytnutého plnění. Tato úvaha soudu je podle stěžovatele odůvodněna pouze stroze v jednom odstavci rozsudku odvolacího soudu. Skutečná hodnota části plnění, od něhož mohl žalobce dle závěrů krajského soudu odstoupit, byla podle stěžovatele mnohem nižší, stěžovatel se však k této skutečnosti nemohl vůbec vyjádřit ani navrhnout důkazní návrhy k jejímu určení. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud neměl pro svůj závěr o hodnotě části předmětného plnění žádné relevantní skutkové zjištění (dle stěžovatele toto nezakládá samotná faktura), neboť ve věci nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by bylo možno usuzovat na hodnotu inženýrské činnosti k tělocvičně ve vztahu k hodnotě díla jako celku.

18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v soustavě soudů, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

19. Ústavní soud již v minulosti v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425)].

20. Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a další.

21. V nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) Ústavní soud vyslovil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [viz shodně nález ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287); nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115)].

22. V nálezu ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221) Ústavní soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" [nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121); nález ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/2000 (N 61/26 SbNU 143)].

23. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z přílohy k faktuře, jíž žalovaný vyúčtoval žalobci cenu celého díla, je zřejmé, že žalovaný v rozporu se svým nynějším výkladem smlouvy o dílo rozdělil fakturovanou částku nikoli na projektovou část a na část týkající se inženýrské činnosti, nýbrž na částku související s přístavbou školy a na částku spojenou s tělocvičnou. Není ovšem pochyb o tom, uvedl odvolací soud, že částka 305 970 Kč připadající na tělocvičnu zahrnovala obě složky činnosti, tj. projektovou i inženýrskou. S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že pokud žalobce mohl účinně odstoupit od smlouvy o dílo toliko ve vztahu k inženýrské činnosti, má nárok jen na vrácení poloviny poskytnutého plnění, tedy částky 152 985 Kč.

24. Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.

25. Podle ustanovení § 157 odst. 2 vět první a druhé o. s. ř. zásadně platí, že soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

26. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v souzené věci odvolací soud svůj závěr o výši částky, která má být žalobci vrácena, řádně - v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu - neodůvodnil. O nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.

27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Právní závěry krajského soudu se tak dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Rozsudek krajského soudu je v tomto směru nepřezkoumatelný. Takovéto rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

28. Vzhledem k tomu, že odvolacísoud změnil rozsudek soudu prvního stupně, avšak vyslovil právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat, došlo k procesní situaci, kdy účastníku řízení - stěžovateli - byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.

29. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud konstatuje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - přistoupil ke kasaci výroku pod bodem I rozsudku krajského soudu.

30. Jestliže se Nejvyššísoud ve svém napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou stěžovatele, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu navazující na rozhodnutí ze dne 20. září 2010 sp. zn. 23 Cdo 2510/2010, podle něhož může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec, porušil tímto svým postupem čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto zrušil také napadené usnesení Nejvyššího soudu.

31. Na základě těchto skutečností Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. 1. 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423 ve výroku pod bodem I a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru