Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3114/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Třebíč
SOUD - Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní prá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
výchova
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3114.20.1
Datum podání04.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 18 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 889

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3114/20 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr. Martinem Lorencem, advokátem, sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. prosince 2019 č. j. 10 P 69/2017-251 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2020 č. j. 37 Co 66/2020-319, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení prvních výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými výroky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o pávech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Třebíči o návrzích na změnu výchovy a úpravu styku rozsudkem napadeným ústavní stížností výrokem I. rozhodl, že se zamítá návrh stěžovatele na změnu péče nezletilého syna, výrokem II. že se zamítá návrh matky na změnu styku stěžovatele s nezletilým synem, výroky III. a IV. zavázal stěžovatele a matku k úhradě nákladů státu v tomto řízení, a to každého částkou 10 381,50 Kč a výrokem V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu, resp. právo na péči o dítě a právo na rodinný život. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a tvrdil, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami vznesenými proti znaleckému posudku ani s dalšími provedenými důkazy.

5. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s argumentem, který použil odvolací soud, a to že na straně obou rodičů je nedostatek v péči v podobě neschopnosti běžné komunikace, tedy že střídavá péče je vyloučena z důvodu neschopnosti komunikace mezi rodiči. Nekomunikace v posuzované věci se podle názoru stěžovatele projevuje tak, že matka nemá zájem se stěžovatelem spolurozhodovat jak o běžných, tak o mimořádných otázkách kolem syna, protože k tomu nemá žádný důvod. Pokud pak stěžovatel napíše matce e-mail, aby ji požádal o některé informace, ať už ke školní docházce, zájmovým aktivitám syna apod., vykládá si matka tuto iniciativu stěžovatele (neschopna náhledu na realitu) jako pronásledování. Odvolací soud se pak podle tvrzení stěžovatele ani nezaobíral tím, že rodiče se spolu účastnili jak rodinné terapie, tak několika mediací, přičemž ze všech těchto sezení vyplynulo, že rodiče schopni komunikace jsou v případě, kdy mají vytvořeno odpovídající zázemí nezávislé třetí osoby, která je ke společným rozhodnutím vede. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených výrocích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého tvrzeného ústavně zaručeného práva stěžovatele.

8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

9. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

10. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.

11. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.

12. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené výroky, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.

13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že tento soud provedl dokazování zejména znaleckým posudkem PhDr. Emila Sedláka ze dne 19. 7. 2019, z jehož závěrů a vyjádření před soudem dne 5. 12. 2019 vyplynulo, že oba rodiče jsou východně způsobilí, jejich výchovná způsobilost je však výrazně snížená neschopností konkrétní vzájemné komunikace, která vyplývá z povahovaného nesouladu rodičů ze vzájemné nedůvěry a netolerance, lpění na svých názorech a postojích, neschopnosti naslouchat tomu druhému a respektovat je, když řešení konfliktů doprovázejí agresivní projevy.

14. Odvolací soud se pak podaným odvoláním stěžovatele podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

15. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.

16. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru