Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 311/05 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoučení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.311.05.1
Datum podání30.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 152 odst.2, § 79, § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 311/05 ze dne 1. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 30 Co 481/2004 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 9 C 989/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem v Kolíně.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i dovolání, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 9. 6. 2005 přerušil a v řízení pokračoval poté, jakmile zjistil, že dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, č.j. 30 Cdo 2915/2005-279, odmítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobu podala jednak z důvodu, neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatek svobodné vůle a dále pro případ shledání platnosti z důvodu odstoupení podle § 49 obč. zák. Žalobní petit, jímž se domáhala určení vlastnického práva, podle jejího názoru odpovídá oběma alternativně uplatněným skutkovým tvrzením, neboť určení vlastnického práva k nemovitostem je právní prostředek jak pro případ neplatnosti smlouvy, tak pro případ odstoupení od smlouvy, tj. jejího zrušení s účinky ex tunc. Nesouhlasí proto se závěry odvolacího soudu, dle nichž za situace, kdy nevyšly najevo skutečnosti mající za následek absolutní neplatnost předmětné smlouvy, odstoupení od smlouvy není z hlediska žalobního petitu významné a touto částí žalobního petitu se nebylo třeba zabývat. Dle ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř. musí soud rozhodnout o celé projednávané věci, tzn., že nemohl nechat bez povšimnutí druhý žalobní důvod uplatněný pro případ neexistence prvého. Žaloba, tak jak byla uplatněna, směřovala k určení vlastnického práva, nikoliv k určení neplatnosti kupní smlouvy, jak je stěžovatelce podsouváno v rozhodnutí odvolacího soudu.

Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka se nedomáhala určení vlastnického práva (jako vlastnice předmětných nemovitostí byla v katastru nemovitostí vedena), ale po připuštěné změně žaloby určení neplatnosti kupní smlouvy.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je vlastnicí shora uvedených nemovitostí. V žalobě namítala, že kupní smlouva uzavřená dne 16. 4. 1996, kterou prodala předmětné nemovitosti společnosti Amiwell, s.r.o, je neplatná pro nedostatek svobodné vůle ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Dále uvedla, že přípisem doručeným žalovanému dne 9.7.1996 odstoupila od kupní smlouvy, neboť ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dne 18. 7. 2006 požádala soud o připuštění změny návrhu, neboť je v katastru nemovitostí dosud zapsána jako vlastnice sporných nemovitostí a za této situace určení vlastnického práva nemá význam z hlediska naléhavého právního zájmu na určení. Existuje však naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, žalobu proto změnila a navrhla, aby byl vydán rozsudek, kte rým bude určeno, že kupní smlouva ze dne 16. 4. 1996 je neplatná. Okresní soud jejímu návrhu vyhověl a změnu žaloby připustil.

Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu bez nátlaku a dobrovolně při vědomí, že kupujícímu způsobila škodu, která měla být takto kompenzována. Neprokázané tvrzení o odstoupení od smlouvy je v řízení o neplatnost od smlouvy irelevantní, neboť nemůže mít na výsledek takovéhoto sporu vliv. Platně lze odstoupit pouze od smlouvy platné, byla-li smlouva neplatná, nelze od ní odstoupit, odstoupení by nemělo vliv na výsledek sporu o určení neplatnosti smlouvy. Naopak je-li smlouva platná, je třeba žalobu na určení neplatnosti vždy zamítnout bez ohledu na to, zda od ní bylo následně odstoupeno či nikoliv, protože odstoupení od smlouvy má za následek zrušení smlouvy, nikoliv její neplatnost. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Kolíně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka především přehlíží, že podanou žalobou se nedomáhala, jak uvádí v ústavní stížnosti, určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že žalobní petit měl odpovídat dvěma alternativně uplatněným důvodům, ale domáhala se určení neplatnosti kupní smlouvy. Uvedené zcela jednoznačně vyplývá z jejího návrhu na změnu žaloby, který byl soudem připuštěn a ohledně tohoto návrhu petitu bylo vedeno řízení u obecných soudů.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se žalobou stěžovatelky náležitě zabývaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přiléhavým způsobem se vyjádřily i k požadavku stěžovatelky na posouzení věci z hlediska platného odstoupení od smlouvy. Jejich právním závěrům není co vytknout a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje, neboť neshledává důvod se k věci podrobně duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Právní závěry obecných soudů, dle nichž vzhledem k navrhovanému petitu, tj. určení neplatnosti smlouvy, nebylo možné v tomto řízení otázku odstoupení od smlouvy posuzovat (žalobu o neplatnost smlouvy je třeba, pokud byla smlouva shledána platnou, vždy zamítnout, bez ohledu na to, zda došlo k odstoupení od smlouvy), nelze považovat za neústavní. V občanském soudním řízení se plně uplatňuje zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Vzhledem k opakující se argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení nebyla žaloba o určení vlastnického práva, ale po změně žaloby bylo předmětem řízení výhradně určení neplatnosti kupní smlouvy. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že jí byl petit návrhu podsouván ze strany odvolacího soudu a že žaloba směřovala k určení vlastnického práva (ostatně stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí byla).

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru