Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3107/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
trestní stíhání/zahájení
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3107.14.1
Datum podání22.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 160

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3107/14 ze dne 16. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Evropská 2589/33b, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 4 T 7/2010-4665, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 8 Tdo 376/2014-115, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Krajský soud v Praze shora citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z účastenství na pokračujícím zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), který měl spáchat formou pomoci podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento trestný čin (a s ohledem na předchozí odsuzující rozsudky stěžovatele) mu krajský soud podle ustanovení § 209 odst. 5 a ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce, obžalovaných a poškozeného rozsudek prvé instance zrušil a nově stěžovatele uznal vinným z pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (v odůvodnění rozsudku uvedl, že se trestního jednání dopustil jako spolupachatel) a uložil mu podle ustanovení § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku společný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem (dále také soud přikázal odsouzeným nahradit škodu poškozenému). Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl, neboť projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

2. Trestního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími spolupachateli nabízel prostřednictvím tiskové inzerce možnost získání finanční půjčky či úvěru a jménem jimi provozované obchodní společnosti se ve zprostředkovatelských smlouvách, jejichž znění připravil, zavázal proti poskytnuté finanční úplatě obstarat v dohodnutém termínu možnost získání těchto finančních půjček či úvěrů. Všichni odsouzení však již od počátku jejich jednání věděli nebo jim bylo zřejmé, že nemají reálnou možnost finanční půjčky či úvěry v dohodnutém termínu zajistit. Převzaté finanční prostředky přitom nevrátili a ponechali si je pro vlastní potřebu; svým jednáním tak způsobili škodu v celkové výši 5.871.900 Kč. Dále se trestného činu podvodu dopustil stěžovatel tím, že nezaplatil v rozporu se smluvním ujednáním (i předchozími sliby) poškozené část kupní ceny za byt, který byl na jeho nátlak přepsán do jeho vlastnictví. Ke skutkovým a právním závěrům dospěly soudy především na základě provedeného dokazování, které svědčilo tomu, že stěžovatel nebyl v rámci trestné činnosti pouze jedním z "článků pomyslného řetězu", nýbrž tvořil její základ, protože to byl právě on, kdo poskytl své právnické schopnosti a dokázal vytvořit obchodní společnost i vzorové smlouvy, které budily zdání věrohodnosti. Jeho specifické právní znalosti tak vytvořily sofistikovaný základ předmětné trestné činnosti. Soudy přitom odmítly jeho argumenty, že z trestné činnosti nezískal majetkový prospěch či že se na jeho jednání vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, publikované jako č. 1/2013 Sb. (dále jen "amnestie prezidenta") a dospěly k závěrům, že provedené důkazy jednoznačně svědčí vině stěžovatele.

3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně dalších příslušných článků hlavy páté Listiny, a porušila též jeho právo na

soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv stěžovatel prvně spatřuje v nezohlednění jeho námitek, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo amnestováno čl. II. amnestie prezidenta, neboť započalo minimálně na počátku října 2003. Dále stěžovatel shledává porušení svých základních práv v tendenčním postupu obecných soudů, které hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a chybně tak dospěly ke skutkovým závěrům týkajících se jeho zapojení do předmětné trestné činnosti z hlediska iniciace a klíčové role v ní (včetně využití jeho právních znalostí ke zdání solidnosti obchodní společnosti fiktivně nabízející zprostředkování úvěru). Soudy tak dle stěžovatele nad vší pochybnosti neprokázaly, že se skutek stal a že ho spáchal právě stěžovatel.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a s obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Předně je třeba uvést, že se mnohé námitky, obsažené v ústavní stížnosti, týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

7. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace plynoucí z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

8. Pokud však Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a trestního spisu, dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky svévole, stejně jako hodnocení provedených důkazů, a zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Ve vztahu ke konkrétním stěžovatelovým argumentům pak musí Ústavní soud zdůraznit, že totožné stěžovatel uplatnil již v podaném dovolání a s jeho argumenty se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Ten především vyzdvihl, že právě aktivní účast stěžovatele jako právníka byla nejenom garancí solidnosti, ale díky svým znalostem a schopnostem poskytl také právní "know how" pro činnost společnosti, která zastřešovala uzavírané zprostředkovatelské smlouvy, ačkoliv osoby na ní zúčastněné věděly, že nebudou schopny finanční úvěry či půjčky poskytnout. Ústavní soud se v tomto s Nejvyšším soudem naprosto ztotožňuje, přičemž vyřčené skutkové závěry nejsou nahodilé, nýbrž vycházejí z provedeného dokazování, především z výslechu svědků (viz zejména str. 170-172 rozsudku krajského soudu či str. 15-16 rozsudku vrchního soudu). Námitky stěžovatele tak lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoli pochybení dosahující ústavněprávní relevance.

9. Stěžovatel se dále domnívá, že napadená soudní rozhodnutí jsou v rozporu s čl. II. amnestie prezidenta, respektive že soudy pochybily, pokud jeho trestní řízení nebylo na základě tohoto amnestijního článku zastaveno. Čl. II. amnestie prezidenta stanovil, že mají být zastavena pravomocně neskončená trestní stíhání, s výjimkou trestních stíhání proti uprchlému, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Judikatura obecných soudů k tomuto ustanovení uvedla, že podmínky zde obsažené musí být splněny kumulativně, tzn. uvedená délka pravomocně neskončeného trestního stíhání musela trvat od jeho zahájení k 1. 1. 2013 více než 8 let (pokud nešlo o trestní stíhání proti uprchlému) a nemohlo se jednat o trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody převyšující deset let (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 994/2013). Přestože není k dispozici žádná "důvodová zpráva" k amnestijnímu rozhodnutí, konkrétně pak k jeho čl. II, lze za hlavní smysl této abolice považovat zastavení dlouhodobých trestních stíhání. Vyplývá to nejen ze samotného textu této abolice, ale například rovněž z vyjádření prezidenta republiky k amnestii, podle nějž bylo jedním ze základních filozofických prvků amnestie zastavit "nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době" (cit. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 3 Tdo 95/2014).

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje především chybné posouzení délky trvání jeho trestního stíhání. Neskončeným trestním stíháním ve smyslu ustanovení § 12 odst. 10 trestního řádu je ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání, tj. usnesením o zahájení trestního stíhání vůči osobě, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (ustanovení § 160 trestního řádu) až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení - srov. usnesení o zastavení trestního stíhání či postoupení věci jinému orgánu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, uveřejněné pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K zahájení trestního stíhání přitom dochází dle dikce i systematiky trestního řádu až usnesením o zahájení trestního stíhání (viz ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu), které odděluje první fázi přípravného řízení, jíž je postup před zahájením trestního stíhání (srov. ustanovení § 158 a násl. trestního řádu), od druhé fáze, kterou je vyšetřování (srov. ustanovení § 161 odst. 1 trestního řádu), v němž je již jednoznačně označena osoba, vůči které se trestní řízení vede (obviněný) a vymezen skutek a trestný čin, pro nějž se trestní stíhání vede. Podobně odborná literatura stanoví, že zahájení trestního stíhání je zároveň (jak vyplývá již z názvu tohoto institutu) počátkem trestního stíhání, kterým je podle § 12 odst. 10 trestního řádu úsek trestního řízení od zahájení až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného ve věci samé (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2057 - 2058). Takto tedy, s ohledem na znění amnestie prezidenta, muselo být eventuálně amnestované trestní stíhání zahájeno nejpozději 31. 12. 2004, respektive do tohoto data muselo být vydáno usnesení o zahájení trestního stíháno jakožto jeho počátek.

11. Ústavní soud však z vyžádaného soudního spisu zjistil, že usnesení o zahájení trestního stíhání vůči stěžovatelovi bylo příslušným orgánem činným v trestním řízení vydáno až 4. 3. 2005. Pokud stěžovatel tvrdí, že k faktickému zahájení trestního stíhání došlo již dříve, z obsahu trestního spisu skutečně plyne, že orgány činné v trestním řízení činily některé úkony již před tímto datem (viz například příkaz k domovní prohlídce z 30. 10. 2003 - č. l. 144, přibrání znalce z 6. 11. 2003 - č. l. 65, anebo záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 4. 3. 2004 - č. l. 1). Zde však musí Ústavní soud zdůraznit, že všechny tyto kroky byly činěny ještě ve fázi před zahájením trestního stíhání a probíhaly ve fázi šetření a prověřování trestné činnosti (viz ustanovení § 158 a násl. trestního řádu). K okamžiku samotného zahájení trestního stíhání, s nímž teprve spojuje amnestie prezidenta počátek doby, od níž se počítá maximální délka probíhajícího trestního stíhání, však došlo bez jakýchkoliv pochybností až dne 4. 3. 2005, a proto se amnestie prezidenta nemůže na stěžovatelův případ vztahovat. Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud akceptovat ani tuto námitku stěžovatele, neboť nevychází ze skutečností, které by zavdávaly důvod k amnestování jeho trestné činnosti.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru