Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3106/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
POLICIE - KŘ policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Skutková podstata trestného činu
Trestní řízení
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3106.10.1
Datum podání01.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 80

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.8, § 159a odst.1

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3106/10 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Městě, Dělnická 434/1a, o ústavní stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 10. 9. 2010 sp. zn. 1 KZN 4020/2010 a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. KRPT-4817-44/TČ-2010-070082, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými bylo rozhodnuto z podnětu trestního oznámení stěžovatele jako poškozeného v trestní věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl dotčen na svém právu na spravedlivé projednání věci, když v trestním řízení vedeném k jeho podnětu se orgány činné v trestním řízení dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, které vyšly prověřováním najevo. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti stručně shrnul jím oznámené skutečnosti, které byly předmětem prověřování v trestním řízení. Namítal, že napadené rozhodnutí policejního orgánu, které bylo založeno pouze na přepisu všech vysvětlení, která byla ve věci podána, nebylo rozhodnutím přezkoumatelným, neboť v něm absentovala jakákoli hodnotící úvaha. Pokud krajské státní zastupitelství proti takovému rozhodnutí stížnost stěžovatele zamítlo, nahradilo zcela rozhodovací činnost policejního orgánu a zkrátilo stěžovatele na možnosti přezkumu rozhodnutí v jeho druhé instanci. Stěžovatel uvedl, že považuje za zcela nelogický hodnotící závěr krajského státního zastupitelství, podle kterého v projednávaném případě nedošlo k prokázání znaků skutkové podstaty zločinu podvodu. Vyjádřil nesouhlas s jeho závěrem, že věc není záležitostí trestního práva, ale je čistě soukromoprávní povahy. Jak stěžovatel uvedl, byl srozuměn s tím, že okolnosti případu jsou založeny na závazkových vztazích, zůstal však nadále přesvědčen, že jeho důvěra byla zneužita ve prospěch třetí osoby, jež nebyla smluvně vázána k zaplacení odměny, která by stěžovateli za příležitost příslušnou smlouvu uzavřít jinak náležela.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. KRPT-4817-44/TČ-2010-070082 bylo rozhodnuto o odložení (podle § 159a odst. 1 trestního řádu) trestní věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu vyplynulo, že tento shromáždil v průběhu prošetřování k předmětné věci vysvětlení od dotčených osob, na jejichž základě dospěl posléze k závěru, že v jednání zástupců uvedené společnosti nelze spatřovat "žádnou příčinnou souvislost". Policejní orgán proto uzavřel, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly spáchání zločinu podvodu a odůvodňovaly zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě a není důvod věc vyřídit jinak.

Posléze podanou stížnost stěžovatele státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě zamítla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadeným usnesením ze dne 10. 9. 2010 sp. zn. 1 KZN 4020/2010, neboť ji neshledala důvodnou, a naopak přisvědčila závěru policejního orgánu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Podle státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě se v daném případě nepodařilo prokázat naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, neboť zde scházelo uvedení v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností a nebyl prokázán ani úmysl pachatele nevyplatit zprostředkovatelskou odměnu. Státní zástupkyně se věnovala skutečnostem, které vyšly najevo z předmětných vysvětlení jednotlivých účastníků závazkového vztahu a dospěla k závěru, že v dané věci šlo toliko o obchodní spor, který přísluší řešit soudu. Uzavřela, že policejní orgán postupoval v souladu se zákonem a trestní oznámení prověřil v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro doložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 2003, 2. vydání, s. 582).

Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07, dostupná in http://nalus.usoud.cz.

Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.

Rovněž v projednávané věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru