Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 310/99Usnesení ÚS ze dne 18.04.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.310.99
Datum podání24.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 138 odst.2, § 212


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 310/99 ze dne 18. 4. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci navrhovatelky J. D., právně zastoupené JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 24 Co 18/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 1998, čj. Ro 1331/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, jež podle ní porušují její právo na soudní a jinou právní ochranu, které je zakotveno ustanoveními čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 odst.1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Napadená rozhodnutí jsou údajně v rozporu s právem na spravedlivý proces, a to proto, že ji neosvobodily od soudního poplatku, přestože splňovala zákonné podmínky pro takový postup, a tím jí znemožnily domáhat se svého práva před soudem. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka se rovněž ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 24 Co 18/99, dovolává principu, zakazujícího reformatio in peius, neboť k jejímu odvolání bylo napadené prvoinstanční rozhodnutí změněno v její neprospěch.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se z titulu kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995 domáhala u Okresního soudu v Trutnově vydání platebního rozkazu, kterým měl být odpůrce K. P. zavázán zaplatit stěžovatelce částku ve výši 226.810,-- Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 200.000,-- Kč od 20. 10. 1995 a také uhradit jí náklady řízení v částce 11.800,-- Kč. V souvislosti s tímto řízením byla navrhovatelka soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 9.076,-- Kč. Protože však údajně nedisponovala finanční částkou, kterou by mohla k uhrazení soudního poplatku použít, požádala soud v souladu s ustanovením § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.s.ř.") o osvobození.

Okresní soud v Trutnově rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 1998, čj. Ro 1331/98-14, tak, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznává z jedné poloviny. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka mohla použít na úhradu poloviny soudního poplatku použít částku 100.000,-- Kč (kterou, jak sama přiznala, obdržela od odpůrce jako zálohu kupní ceny za prodávanou nemovitost), nebo případně i finanční prostředky získané samostatnou výdělečnou činností (kterou zahájila na základě živnostenského oprávnění v dubnu 1998).

Proti usnesení o částečném osvobození od soudních poplatků podala stěžovatelka dne 3. 12. 1998 odvolání. Odvolacímu soudu navrhovala změnit napadené usnesení v tom smyslu, že se od soudního poplatku osvobozuje zcela. Své odvolání odůvodnila tvrzením, že potřebné finanční prostředky nemá. Příjmy z podnikatelské činnosti na uhrazení soudního poplatku použít nemůže (neboť jsou malé, jak ostatně dle jejího názoru vyplývalo i z vyjádření Pražské správy sociálního zabezpečení, u níž platila zálohy pojistného). Částka, již obdržela jako zálohu či první splátku kupní ceny za prodanou nemovitost, sice činila dokonce 300.000,-- Kč (neboť kupující byli tři a každý doposud uhradil pouze jednu třetinu své dlužné částky, tedy 100 000 Kč), ale byla okamžitě prakticky celá použita na úhradu jejích dluhů.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 5. 1999, čj. 24 Co 18/99-19, kterým napadené usnesení Okresního soudu v Trutnově změnil. Nikoli ovšem dle návrhu stěžovatelky, ale tak, že se jí osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Své rozhodnutí odvolací soud opřel především o skutečnost, že částka, kterou obdržela stěžovatelka od dlužníků, byla třikrát vyšší, než částka, ze které vycházel při rozhodování prvoinstanční soud. Navíc stěžovatelka nedoložila, jaké dluhy jí vznikly, ani to, zda veškeré peněžní prostředky na jejich úhradu skutečně použila.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti. Účastník v přípise ze dne 2. 4. 2001 navrhl ústavní stížnost odmítnout. Odkázal na odůvodnění svého původního napadeného rozhodnutí. Doplnil, že zásada zákazu reformatio in peius se v řízení o poplatkovém osvobození neuplatní, a dále, že stěžovatelka v době, kdy bylo o jejím odvolání rozhodováno, nesplňovala podmínky pro osvobození od poplatkové povinnosti dle § 138 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu práv a svobod stěžovatelce zaručených Ústavou, Listinou, i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, zejména s ohledem na ustanovení čl. 36 a násl. Listiny. Jak v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).

Ústavní stížnost není důvodná.

Námitce, napadající změnu usnesení soudu prvního stupně soudem druhého stupně v neprospěch odvolatelky, nelze přisvědčit. S argumentací stěžovatelky, jež se dovolává zákazu reformatio in peius, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť se jedná o zásadu uplatňovanou v sankční oblasti práva, především pak právu trestním. Připomíná usnesení I. ÚS 173/99, jímž bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti paní J. D., a to směřující proti obdobnému rozhodnutí obecného soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku. Negativnímu závěru Ústavního soudu odpovídá i ustanovení § 138 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud může dokonce zpětně poplatkové osvobození odejmout.

Z ustanovení § 212 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, jehož se stěžovatelka dovolává, nevyplývá, že by odvolací soud nebyl oprávněn změnit prvoinstanční rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Toto ustanovení stanovilo pouze meze a rozsah přezkumu rozhodnutí a uvádělo výjimky, za nichž je možno přezkoumat rozhodnutí i v jiném rozsahu, než se domáhal odvolatel.

Smyslem ustanovení § 212 o.s.ř. nebylo zamezit rozhodnutím odvolacích soudů v neprospěch odvolatelů. Nasvědčuje tomu mimo jiné i to, že v rozhodnutích ve věci samé (na něž se zvláště ustanovení § 212 zaměřuje), jimiž bylo odvolateli vyhověno částečně, je výrok většinou dělitelný a odvolatel tak napadá rozhodnutí pouze v části, ve které mu soud prvého stupně nevyhověl. V neprospěch odvolatele jen na základě jeho odvolání tak v podstatě rozhodnuto být nemůže a omezení § 212 by postrádalo význam, pokud by bylo vykládáno tak extenzivně, jak činí stěžovatelka. Případ stěžovatelky je ovšem odlišný v tom, že výrok o soudních poplatcích dělitelný není a je třeba jej přezkoumávat jako celek. Zjistil-li tedy odvolací soud, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku dány nejsou, změnil v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec.

Ani námitka, podle níž má být napadené usnesení v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neobstojí. Je založena na tvrzení, že stěžovatelka údajně splňovala zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 o.s.ř., a přesto od nich osvobozena nebyla, v důsledku čehož jí mělo být odepřeno právo domáhat se svých nároků u nezávislého soudu.

Údajné splnění zákonných podmínek pro osvobození od soudních poplatků odůvodňuje stěžovatelka tím, že nemá potřebné prostředky na uhrazení soudních poplatků, je samoživitelka, podniká se ztrátou a bývalému manželovi dluží z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 60.000,-- Kč. Uvedla dále, že částka 100.000,-- Kč, resp. 300.000,-- Kč, kterou obdržela jako část ceny za prodanou nemovitost v roce 1995, byla použita zcela k úhradě dluhů. Soud má ostatně zkoumat podle ustanovení § 138 o.s.ř. současné poměry účastníka a nikoli jeho ekonomickou situaci v minulosti.

Zjišťování a hodnocení skutkového stavu je výhradně záležitostí obecných soudů. Ze spisového materiálu v každém případě nevyplývá, že by stěžovatelka svá tvrzení o majetkových poměrech v původním řízení před obecnými soudy dostatečně prokázala. Prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je podle § 120 odst. 1 o.s.ř. plně na účastníku řízení, který osvobození požaduje. Neunesení svého důkazního břemene účastník nemůže přenášet na soud poukazem na to, že od něj neobdržel výzvu k doplnění podání, neboť předložení potřebných důkazů je zcela na uvážení a rozhodnutí účastníka samotného (IV. ÚS 226/2000). Ostatně již z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že si stěžovatelka byla vědoma, že svá tvrzení o použití částky získané prodejem nemovitosti v roce 1995 nedoložila. Nic jí přitom nebránilo odpovídajícím způsobem své majetkové poměry přesvědčivě doložit i v rámci odvolacího řízení.

Ústavní soud tudíž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů v žádném ohledu neshledal. Právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené stěžovatelce čl. 36 odst.1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu, tak nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavnísoud ani vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení (§ 83 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2001JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru