Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 310/06Usnesení ÚS ze dne 07.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.310.06
Datum podání19.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a

283/1993 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 310/06 ze dne 7. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. L. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 10, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství v řízení, vedeném pod sp. zn. 1 NZN 2660/2006, a Vrchního státního zastupitelství v řízení, vedeném pod sp. zn. 1 VZN 548/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2006, domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v řízení, sp. zn. 1 NZN 2660/2006, a Vrchnímu státnímu zastupitelství v řízení, sp. zn. 1 VZN 548/2005, pokračovat v nečinnosti a uložil jim v těchto věcech neprodleně jednat. Tvrdí, že postupem těchto orgánů, které dospěly k závěru, že zásahem strážníka Městské policie hlavního města Prahy, spočívajícím ve vydání pokynu k odtažení vozidla stěžovatele, nebyly překročeny hranice trestního práva, došlo k hrubému zásahu do jeho vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí, že nečinností obou státních zastupitelství, které se odmítly danou věcí jako takovou zabývat, bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uvádí, že se obrátil na Městské státní zastupitelství v Praze s návrhem na přezkoumání případné trestní odpovědnosti dotčené osoby či osob. Usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. ČTS: ORI- 3664/9OOK-1 204, byla tato záležitost po nikoli odpovídajícím způsobem provedeném dokazování ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. O stížnosti stěžovatele rozhodovalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, které vydalo dne 9. 3. 2005, pod sp. zn. ZN 1672/2004 usnesení, jímž stížnost jako nedůvodnou zamítlo. Stěžovatel proto učinil podnět k Městskému státnímu zastupitelství v Praze s návrhem, aby tento orgán přezkoumal dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení. Přípisem ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. KZN 3630/2004, toto státní zastupitelství podnět k výkonu dozoru jako nedůvodný odložilo. Protože stěžovatel byl přesvědčen, že vytýkaným jednáním byl spáchán trestný čin, jehož důsledky je poškozen na svých majetkových a osobnostních právech, opakovaně se obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze s návrhem na přezkoumání předchozích závěrů orgánů činných v trestním řízení. Vrchní státní zastupitelství přípisem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 1 VNZ 548/2005, na jeho podnět sice formálně reagovalo, nicméně se odmítlo záležitostí po věcné stránce zabývat. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil, proto se obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství, požádal o výkon instančního dohledu a učinil podnět k provedení kontroly skončených věcí. Dne 20. 4. 2006 obdržel vyrozumění ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 1 NZN 2660/2006, z jehož obsahu se podává, že i Nejvyšší státní zastupitelství se záležitostí odmítlo věcně zabývat. Stěžovatel poukazuje na ustanovení trestního řádu a zákona o státním zastupitelství, jež státním zástupcům ukládají určité povinnosti, a má za to, že neochotu uvedených orgánů nelze vykládat jinak, než jako nezákonnou nečinnost státních institucí, která jde k tíži stěžovatele.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, čemuž odpovídá jak argumentace, tak petit návrhu, jímž je Ústavní soud vázán. Tento zásah stěžovatel spatřuje v podstatě v tom, že orgány činné v trestním řízení nestíhají dotčenou osobu či osoby a ohledně podnětů a návrhů stěžovatele jako oznamovatele spáchaného trestného činu zůstávají nečinní.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přísluší Ústavnímu soudu rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud konstatuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, nelze dovodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, příp. kdo jej spáchal (srov. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usnesení č. 5). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, usnesení č. 29). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem proto nelze spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Ze stejných důvodů nespadá do kompetence Ústavního soudu ochrana ústavních práv, jejichž porušení stěžovatel shledává v tom, že Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství nepřijala v této věci opatření, která by splňovala představy stěžovatele o vyřízení jeho podnětů. Obě státní zastupitelství se podáními stěžovatele zabývala a posoudila je dle platných zákonných ustanovení. O svém postupu stěžovatele informovala a zdůvodnila jej. Nezůstala tedy nečinná, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud není za dané situace oprávněn jejich postup přezkoumávat a ukládat jim v tomto směru jakékoli povinnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2006

Stanislav Balík

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru